Kniha LOVCI-ZABIJÁCI opět v prodeji!

Jak jsme některým z Vás už tři roky slibovali, je zde očekávaný dotisk knihy LOVCI-ZABIJÁCI. Ta byla již téměř čtyři roky roky zcela vyprodána a do redakce nám stále chodí spousta objednávek. Proto jsme se rozhodli po letech slibů knihu konečně dotisknout. Jeden z nejúspěšnějších titulů našeho vydavatelství si můžete od 4. listopadu 2005 objednat přímo u nás v redakci nebo koupit ve vybraných knihkupectvích. Seznam knihkupectví, v nichž bude k dostání, zde najdete za pár dní....... Informace pro ty, kteří o ní ještě ani neslyšeli: Povídky přímých účastníků bojů ve Vietnamu, příslušníků známé 1. jízdní divize, pilotů, pozorovatelů, střelců vrtulníků, průzkumníků atd.

Cena činí 249,- Kč. Knihu si můžete předplatit přímo na adrese redakce: REVI Publications, P. O. Box 143, 708 00 Ostrava 8, telefonu 596 939 303, nebo e-mailu redakce@revi.cz. Pokud zašlete na tuto adresu složenkou typu „C“ částku 269 Kč, zašleme vám knihu bez účtování poštovného.  Do zprávy pro adresáta uveďte prosím heslo "LOVCI-ZABIJÁCI". V případě, že si knihu objednáte na dobírku, budeme vám účtovat jen část poštovného ve výši 60,- Kč, kniha tedy bude stát celkem 309,- Kč včetně poštovného.


   Úryvek textu:

   Do sedel-1. jízdní v Namu

   V prosinci, tři měsíce po dosažení věku devatenácti let, mě vyřadili v hodnosti Warrant Officer a s náletem 225 hodin. Byl jsem nejmladším absolventem Leteckého kurzu WORWOC 66-19 a WO Crawford byl ve věku jednatřiceti let nejstarším.
   Na jih Vietnamu jsem přijel v lednu 1967. Prakticky všechny posluchače kurzu 66-19 odeslali do Vietnamu a určili k 1. jízdní divizi (aeromobilní).
   Jakmile jsme se dozvěděli, kam půjdeme, mnoho spolužáků sepsalo poslední vůli a poslalo manželkám a milenkám dopisy na rozloučenou.
   Stejně jako mnoho dalších čerstvých absolventů letecké školy jsem si myslel, že v lítání jsem zatraceně dobrý, a tak jsem nechtěl sloužit jako druhý pilot. Proto jsem nastoupil k pátračům 1. squadrony 9. kavalérie. Můj volací znak zněl "Phantom Raider 1-3". Ostatní kamarádi si mysleli, že jsem praštěný.
   Nosili jsme těžké keramické pancéřové hrudní pláty nazývané "kuřecí brnění". Někteří piloti dávali přednost jen neprůstřelné vestě, poněvadž byli přesvědčeni, že když kulka projde tělem zezadu, odrazí se od "brnění" a proletí podruhé tělem nazpátek. Také jsme zkoušeli dávat pod sedadla kusy pancířů používaných osádkami obrněných transportérů. Jako první si je vyzkoušel Capt. Hardin, velitel detašmánu.
   Den poté, co pancíř instalovali, vyfasoval zásah dvěma střelami do spodní části sedadla. Střely ho doslova nadzvedly a on udeřil hlavou do horní části kabiny. Na zadku měl od trefy modročerné modřiny, pancíř mu ale zachránil život. Na základě této zkušenosti projevil Capt. Hardin velkou iniciativu a my brzy dostali kusy keramického brnění i pod polštáře našich sedadel.
   Phan Thiet bylo městem, kde dříve působil jako učitel Ho Či Min, to byl jediný důležitý znak, na který si pár lidí v souvislosti s tímto místem dokázalo vzpomenout. Vše se tam odehrávalo uvolněněji než v Hammondu. Capt. Hardin, velitel detašmánu v Phan Thiet, určil nejzkušenějšího pozorovatele od pátračů, jednoho staršího seržanta, aby mě zacvičil. Bylo mi devatenáct a myslel jsem si, že už jsem výborný pilot. Když jsem se kapitána zeptal, jaké mám dát seržantovi pokyny, odpověděl: "Hlavně mu neříkej, co má dělat! On ti poví, co máš dělat ty! Jestliže se budeš držet jeho instrukcí, naučíš se, jak zůstat naživu a jak se z tebe stane dobrý pátrací pilot." V té době jsem to nevěděl, ale noví piloti "zelenáči" byli v boji velmi nebezpeční. Poté, co mě seržant zaučil, už se mnou nikdy znovu nelétal.
   Zakrátko jsem si jako pozorovatele vybral CPL Dornellise. Mezi ostatními piloty nebyl oblíbený. Miloval střílení z kulometu, nechtěl však obsluhovat rádio a dělat jiné věci, o kterých se předpokládalo, že k povinnostem pozorovatelů patří. Měl ale jednu kladnou vlastnost, jež mě přiměla, abych si ho ponechal prakticky po celou dobu svého pátracího létání.
   Byl vynikajícím střelcem - kombinací Divokého Billa Hickoka, Buffalo Billa a Billyho Kida. Střílel od boku jednotlivými ranami z letící helikoptéry a dokázal zasáhnout cokoli, dokonce na pěkně velkou vzdálenost. Jednou jsme honili malého psa a Dornellis mu stále střílel mezi zadní nohy tak, že kulky zvedaly kousky země a ty se odrážely od jeho břicha. Přestal po tuctu výstřelů, aniž pejska poranil.
   Jestliže Dornellis nechtěl pracovat s rádiem, bylo to z mého hlediska v pořádku. Podle mého názoru, nejdůležitější vlastností pozorovatele u pátračů měla být perfektní střelba. Dornellis se stal součástí mého neuvěřitelného štěstí při nalétání 1 800 bojových hodin v jižním Vietnamu a také faktu, že moje mašina nebyla nikdy zasažena nepřátelskou palbou.