: :  K N I H Y  : :  KLIKAŘ ROGER


Eino Antero Luukkanen

   Eino Antero Luukkanen se stal třetím nejúspěšnějším finským stíhačem za 2. světové války. Toto jsou jeho vzpomínky od začátků u letectva a jeho prvního sóla, přes službu u námořní peruti až po poslední sestřel, kterého dosáhl v létě roku 1944. Celkem dosáhl 58 vítězství, další 2 mu byly uznány Rusy po válce, dále sestřelil 2 balóny a velké množství nepřátelských letadel poškodil. 
   Již ve druhé kapitole se dostává k popisu bojových operací na frontě, ale v knize naleznete též vyprávění o boji s počasím, létání při teplotě -40o C apod.
   Kniha obsahuje 60 černobílých fotografií letadel finských i strojů protivníka, barevné kresby letounů, na nichž Luukkanen létal, a dvě mapy oblasti bojů. Dále kniha obsahuje tabulku Luukkanenových sestřelů (včetně identifikace mnoha protivníků), srovnávací tabulku finských hodností, přehled nejúspěšnějších finských stíhačů atd. Díky tomu všemu by se mohla stát čtivým průvodcem historií finského stíhacího letectva v letech 1939 až 1945. 
   Kniha má jako vždy pevnou vazbu, 168 stran, fotografie a ilustrace na křídovém papíru. Cena činí 279 Kč.
   Chcete-li však knihu dostat až domů a navíc se slevou 20 Kč, můžete si ji předplatit přímo na adrese redakce REVI Publications, P. O. Box 143, 708 00 Ostrava 8, Tel./fax: 596 939 303, e-mail: redakce@revi.cz 
   Pokud zašlete na tuto adresu složenkou typu „C“ částku 259 Kč, zašleme vám knihu bez účtování poštovného a navíc tím získáte slevu 20 Kč oproti běžné ceně, za niž se bude kniha prodávat na pultech knihkupectví. Na zadní stranu ústřižku pro příjemce napište prosím heslo: „STÍHAČ NAD FINSKEM“. V případě, že si knihu objednáte na dobírku, účtujeme poštovné pouze 35 Kč (i když poštovní poplatek za tuto službu je 64 Kč). V případě objednávky dvou a více kusů na dobírku poštovné neúčtujeme vůbec. 

   Úryvek z textu:

   Blíží se konec
   Devatenáctého, den před pádem Viipuri, jsme dostali za úkol letecké krytí pěchoty, zadržující nepřítele mezi Äyräpää a Summou. Všech deset Mersu se v oblacích prachu zvedlo v 10.25. Toho dne jsme startovali už podruhé. Letěli jsme nízko s vědomím, že by to mohlo špatně dopadnout, kdyby nás ruské stíhačky zaskočily. Na druhou stranu jsme však měli dokonalý přehled o palebných postaveních a přesunech vojsk. Daleko na východě trčelo k nebi několik známých klobás – pozorovacích balónů. Ivani nikde. Ze zkušenosti jsem věděl, že kolem balónů bude spousta flaku a útok z jiného směru než od slunce se příliš podobá sebevraždě. Musel jsem mít hodně bláznivou náladu, protože jsem oznámil ostatním, že si pro jednu klobásu skočím a jim doporučuji držet se raději z dostřelu. 
   Přibližoval jsem se asi v pěti stech metrech. Rusové měli vysokoobrátkové navijáky a při spatření letadla balóny okamžitě stahovali. Musel jsem být hodně rychlý a dobře mířit, druhou příležitost nedostanu. Čtyři sta metrů od cíle jsem měl dokonale zaměřeno, ale pak se rozpoutalo peklo. Trasírky střel, výbuchy granátů – Ivani byli zatraceně bdělí a ostražití. Zaznamenal jsem několik zásahů do pravé poloviny křídla a letadlo jako by dostalo smyk. Znovu jsem je srovnal. Víc plynu… ještě padesát metrů…teď! 
   Přede mnou nic než obrovská koule plamenů a kouře. Proletěl jsem prostorem, který ještě před chvilkou vyplňoval balón. Flak stále burácel a Mersu se náhle otřásl jako po nárazu na neviditelnou překážku. Motor zakouřil a z jeho krytu něco uletělo. Současně začaly klesat otáčky. Spíš instinktivně jsem přitáhl, dostal se do šesti set metrů a připravoval se opustit letadlo. Zavřel jsem přívod paliva, protože několik set litrů vysokooktanového benzínu žbluňkalo přímo za sedačkou. 
   Obhlédl jsem okolí. Byl jsem asi patnáct kilometrů za ruskými pozicemi a tušil jsem, že by se mnou Ivani mohli udělat krátký proces, kdyby mě chytili. Mersu klouzal překvapivě dobře, nepočítám–li vlečku mastného černého kouře za sebou. Trochu mi chyběl známý hrdelní bas motoru Daimler-Benz, ale s trochou štěstí bych mohl tak akorát doletět k našim. Zaměřovač jsem odklopil do strany, utáhl pásy a snížil sedačku, abych měl alespoň nějakou ochranu, kdyby se Messerschmittu zachtělo otočit na záda. Klesání se zrychlilo, jenže tři sta metrů pode mnou se do všech stran táhlo jen moře stromů. Nikde ani skulinka a přitom bylo jasné, že procedit Messerschmitt mezi stromy znamená jistou smrt. 
   Pravá ruka svírala páku zámku kabiny. Nemělo smysl zůstat připoutaný v kokpitu s tolika litry hořlavého paliva za zády. Pohledem západním směrem jsem se ujistil, že kamarádi dosud neodletěli a rádiem jsem jim oznámil, co se děje. Klid a netečnost k vlastnímu osudu mě náhle opustily. Stromy mi letěly vstříc jako mezinárodní expres, rychloměr ukazoval tři sta padesát kilometrů za hodinu. Ozvala se rána a pravá polovina křídla zmizela jako uříznuta nožem. O zlomek vteřiny později potkalo totéž i levou polovinu nosné plochy. Trup se však ani o metr neodchýlil z kursu. 
   Pokoušel jsem se ovládat zmrzačený drak pomocí směrovky a záhadně se mi podařilo nějak provést motor i kabinu mezi stromy. Ocasní část to štěstí neměla, nárazem na kmen se odlomila těsně za kokpitem. Vrak narazil zhruba stokilometrovou rychlostí do země a všechny kosti v těle se mi roztřásly. Hlína, třísky, kamení i prach se rozletěly všemi směry, ale cesta ještě nekončila. Mlátil jsem se ze strany na stranu a jen upínacím pásům vděčím za své přežití. A potom najednou ticho. 
   Vyšplhal jsem se na hromadu trosek, která byla ještě před několika minutami výkonným stíhacím letadlem. Protřepal jsem si prsty, prohmatal paže a několikrát poskočil. Byl jsem naživu a kupodivu celý. Z kapsy jsem vylovil cigaretu, posadil se na pařez a snažil se utřídit myšlenky. Těsně nad vrcholky stromů přelétly tři ruské stíhačky, snad měly útočit na cokoliv živého. Hluk fronty zazníval nepříjemně blízko a nějaká baterie, ruská nebo naše, pálila na jakýsi cíl pouhých sto metrů ode mě. Střepiny granátů rvaly kmeny stromů a zvonivě narážely do skal. Náhle palba ustala a já zaslechl hlasy. Plácl jsem sebou do křoví, pro jistotu jsem si utrhl výložky majora a vytasil pistoli. Z houštin se vynořil finský poručík a za ním několik vojáků. Podařilo se mi přistát uprostřed území nikoho. 

   A na závěr vám předkládáme konec doslovu ke knize, jehož autorem je zároveň překladatel knížky Marcel Nový. Závěrečná slova z doslovu Vám totiž asi nejvíce napoví o samotném jejím autorovi.

   Luukkanen u letectva zůstal až do konce čtyřicátých let. Finsko prožívalo těžké časy, zavládla chudoba, téměř vše se podřídilo přídělovému hospodářství. Zpočátku se obyvatelstvo věnovalo zemědělství, ale vzhledem k nutnosti platit reparace zvolna začala industrializace země. Mnozí váleční hrdinové, Luukkanena nevyjímaje, těžce nesli nadiktované těsné hospodářské vztahy s bývalým nepřítelem a vnucená vojenská omezení. Majuri Luukkanen nezůstal u proklínání Rusů při lahvi vodky, angažoval se ve zpravodajské činnosti, jak se později ukázalo, ve prospěch Spojených států amerických. Šlo o předání leteckých snímků různých objektů vojenského významu. Odhalila jej nejspíš sovětská kontrarozvědka a 8. listopadu roku 1951 stanul před finským nejvyšším soudem. Soudci jej shledali vinným a odsoudili k degradaci, uvězněn naštěstí nebyl. Ztratil rovněž nárok na penzi, ta mu však byla později opět vyplácena. Na vnuceném odpočinku sepsal své paměti, Stíhače nad Finskem. Dočkal se jejich vydání (kniha vyšla ve Finsku celkem třikrát) a dožil se ještě anglického překladu. Zemřel 10. dubna 1964. 
   Ať už se ke svému hrdinovi dvou válek vlast zachovala jakkoli, nebyl nikdy zapomenut. Jeho spolubojovníci, nadřízení i protivníci pro něho měli vždy slova uznání. „Eikka“ nebyl divoch ani chladnokrevný zabiják, nestyděl se za své city a myšlenky. Byl, a v tom mi snad dáte za pravdu, létající gentleman.

ZPĚT
Copyright © 2004 REVI, Webmaster - Jakub Vilingr, Graphics - Luboš Pavel