Model: Messerschmitt Bf 109 G-6, Profipack
Měřítko: 1/47
Výrobce: Eduard
Katalogové číslo: 8268
Cena: 675 Kč
Zatímco byl minulý rok u firmy Eduard ve znamení
Spitfiru, vrcholem toho letošního bude bezpochyby další
mainstreamová ikona z období 2. světové války – Messerschmitt Bf
109. První vlaštovkou z připravované řady Gustavů je květnová
novinka představující nejrozšířenější verzi G-6.
Po dubnové mediální internetové masáži ve stylu loňské
„spitfire-story“ a následných vášnivých diskusích na
internetových fórech ohledně chyb, které byly odhaleny z
testovacích výlisků zveřejněných firmou Eduard, dorazil konečně
čtvrtkový Gustav i na redakční stůl. Výsledkem zmíněných diskuzí
byla skutečnost, že Eduardi stihli v průběhu posledních týdnů
před vydáním stavebnice opravit několik chyb, na které byli
upozorněni, a to tak, že některé formy vyrobili zcela nové!
Nejvíce bylo asi kritizováno špatné nýtování na trupu, které se
s eduardími stodevítkami táhlo již od jejich dvaatřicetinového
Emila. Dalším prvkem, který byl podroben kritice, byl tvar
přechodového krycího plechu trup-křídlo, kde byla hodně
diskutována boulička kryjící čep uchycení křídla. Eduardi se
pravděpodobně nechali inspirovat některými muzejními kusy, takže
tvar krycího plechu spíše odpovídá raným verzím Bf 109 F. Verze
G měla tento plech plošší a v místě čepu byl patrný jakýsi lom.
Toto však opraveno nebylo. Totéž platí i pro profil v zadní
pevné části překrytu kabiny, který by měl být znázorněn zevnitř,
a ne z vrchu, jako všechny doposud vydané stodevítky firmy
Eduard.
Tolik úvodem a nyní se pojďme podívat na vlastní stavebnici.
Standardní dvoudílná krabice obsahuje 4 rámečky odstříknuté ze
šedého plastu, rámeček s čirými díly, planžetu s barvenými lepty,
stříkací masky, dva aršíky obtisků (první vytištěný Cartografem,
druhý Eduardem) a standardní barevný návod vytištěný na křídovém
papíře ve formě publikace.
Plastové díly s negativním rytím jsou odstříknuty čistě,
víceméně bez propadlin a s velmi jemnými detaily, jak jsme již
ostatně u posledních stavebnic tuzemského výrobce zvyklí. Tudíž
již nikoho nepřekvapí výfuky či hlavně zbraní se zahloubením,
takže je nebude potřeba odvrtávat. Firma Eduard se pokusila
znázornit nýtování i na tzv. slepých místech, tj. na vršku a
spodku trupu, kde jsou však nýty, vzhledem k technologickým
možnostem, poněkud rozplizlé a bude nutné jejich vzhled sladit s
ostatními za pomoci rycí jehly. Co se týče propadlin, je jich
málo – drobné jsem nalezl na spodku centrovánu a opravdu velké
na zadní straně vrtulových listů. Ty si vyžádají poměrně dost
tmelu.
Na trupu a křídle se bohužel trochu projevil spěch spojený s
urychlenou výrobou nových forem těchto dílů, kdy v některých
místech hladkých ploch zůstala po vyjiskřování krupice, kterou
neschová ani několik vrstev Surfaceru 500.
Standardní barvené lepty obsahují zejména díly do kokpitu –
palubní desku, několik budíků a popisek, pedály řízení a upínací
pásy. Najdete zde však i mřížky vstupů do chladičů a několik
dalších drobných dílů. Barvené díly mají výraznější rastr, nežli
jsem byl u posledních stavebnic zvyklý, a například u pásů se mi
jej nepodařilo eliminovat ani několika vrstvami laku. Palubní
deska a několik dalších detailů má být v barvě kokpitu RLM 66,
ale odstín firmě Eduard utekl do fialové a jsou tak z mého
pohledu nepoužitelné.
Stavbu jsem zahájil v souladu se stavebním návodem, tj.
kompletací kokpitu, který je až na drobné výjimky zbarven
odstínem RLM 66. Proto jsem se rozhodl slepit ho téměř celý za
pomoci řídkého Gunze lepidla a barvit jej až následně jako celek.
Drobné detaily jsem poté vybarvil štětcem a vystínoval. Zde je
potřeba zmínit několik drobností. Výrobce dává modelářům možnost
ztvárnit palubní desku dvěma způsoby. Buď pomocí barevných
leptaných dílů nalepených na plastový díl H3, nebo obtiskem
naneseným na díl H4 s reliéfy jednotlivých budíků. Jak jsem již
výše uvedl, pokus o odstín RLM 66 se Eduardům nepovedl a proto
jsem použil palubní desku z plastu doplněnou obtiskem.
Nepochopitelné je, proč u obtisku udělali rámečky palubních
budíků ve světle šedé barvě oproti černým na leptech, což je i
správně.
Musím ale výrobce velmi pochválit za provedení dílu J1, což je
palivové potrubí na pravé straně kokpitu. Eduard díl odstříkl z
čirého plastu a zajistil tak maximální modelovost tohoto detailu,
jelikož krátká část potrubí byla transparentní pro vizuální
kontrolu průtoku paliva pilotem. Díky tomuto řešení stačí
příslušnou část vymaskovat a pohodlně nabarvit zbylou část
potrubí. K tomuto jednoduchému řešení přistoupil Eduard jako
vůbec první výrobce v měřítku 1/48, přestože se jedná o malý,
ale charakteristický prvek kokpitu Gustavů. Pěkné je ztvárnění
krytu elektrických rozvodů na pravé straně, díl H22, který se
lepí separátně. Z mého pohledu nabízený lept se špatným odstínem
RLM 66, který má alternovat v plastu znázorněné ovládače, je
zbytečný. Nechápu, proč ke stejnému řešení nepřistoupili
konstruktéři i na levé straně kokpitu a neudělali dolepovací
kryt plynové páky, který je velmi plochý a působí nemodelově.
Rovněž díly PE19 a PE15, doplněné z vrchu barevnými plechy PE21
a PE22, představujícími dvě malé krabičky s ovládači na pravé
straně podlahy kokpitu, by lépe vypadaly z plastu a bylo by s
tím i méně práce. Co se týká systému řetězů na vyvažování stroje
na pravé straně kokpitu, tak díl PE34 je dlouhý a je nutné jej
zkrátit. Kratší řetěz, díl PE28, od velkého vyvažovacího kola,
zakončený dílem PE27 se vejde na místo jen tak tak. Doporučuji
díl PE27 nepřilepovat na podlahu kokpitu a nechat ho volně,
pouze přilepený k řetězu. Při kompletaci trupu se jeho poloha
sama přizpůsobí boku trupu.
Pakliže na pravou stranu přilepíte díl H31 v souladu s návodem,
budete mít kryt ovládání přívodu vzduchu a připojení kyslíkové
hadice otočený o 180°. Díl jsem proto nalepil v otočené poloze,
aby to tak nějak odpovídalo realitě. Připojení kyslíkové hadice
tím ovšem dostanete na spodek tohoto dílu, ale výsledek je lepší,
než postup podle návodu.
A nyní k vlastní kompletaci trupu, který postrádá, ostatně jako
i poloviny křídla, vodící kolíky. Spolehl jsem se tedy na to, že
to má výrobce vše dobře vymyšlené a že mi při lepení bude
nápomocen vlepený kokpit. Vanu kokpitu jsem společně s palubní
deskou, jejíž správnou polohu v trupu zajišťují tři vodící
kolíky, a šikmou přepážkou s dvířky úložného prostoru za
kokpitem, vlepil do jedné poloviny trupu a pak k sobě přiložil
obě poloviny trupu. Přepážku za kokpitem, díl H44, jsem ještě z
vnitřní strany zbrousil tak, aby lícovala s trupem a
nevystupovala nad jeho profil. Tyto vlepené díly mi celkem dobře
zajistily vzájemnou polohu polovin trupu, aby moc „neplaval“, a
mohl jsem začít lepit pomocí „šinkanzenu“ firmy Gunze poloviny
trupu k sobě. Při lepení jsem postupoval po částech – nejprve
vršek zadní části trupu a po zaschnutí lepidla jeho spodní část.
Zde si dovolím dát jeden tip, jak ztvárnit podélné spáry na
hřbetě a spodku trupu, které představují přeplátování plechů na
skutečném stroji. Před slepením polovin trupu jsem vrchní hrany
styčných ploch lehce srazil několika podélnými tahy plochého
pilníku, což mi po přiložení a následném opatrném slepení
vytvořilo onu spáru, kterou bych jinak musel pracně dorývat a
zcela jistě by k újmě přišly i nepříliš zřetelně naznačené nýty
podél tohoto spoje.
Následovala přední část trupu, kterou jsem zpevnil vložením
horního krytu zbraní a vlepením dílu H59A do předku trupu. Před
slepením trupu ještě nesmíte zapomenout vlepit z vnitřní strany
polovin trupu výfuky, které jsou vylisovány jako jeden díl a
mají ztvárněné zahloubení ústí jednotlivých trubic. Postrádám u
nich znázornění svárů, na jejich místech je pouze jemná dělící
rovina formy. Kompletace zbytku trupu, včetně horního krytu
zbraní byla otázka chvilky práce se „šinkanzenem“, vše sedí jak
má.
Kompletaci trupu dokončíte přilepením velkých boulí krytů zbraní,
pantu jeho otvírání, vstupu sání na levé straně trupu, olejového
chladiče na spodku trupu a SOP.
Vstup ke kompresoru na levé straně trupu je ve dvou provedeních
– standardní bez protiprachového filtru nebo s ním. Tvar jeho
spodního plechu je ztvárněn špatně jako pravidelná kapka, což se
odpovídá verzím G-10. Správně má být v jeho horní části mírně
prohnutý, aby kopíroval tvar velké trupové boule, které na své
místo padnou jako ulité.
K trupu mám jednu poznámku. Na pravé polovině spodku trupu mezi
přepážkami č. 2 a 3 chybí znázornění velkého obdélníkovitého
krytu, který je nutné dorýt. Nápomocná by k tomu mohla být
eduardí sada 48444 Bf 109G/K přístupové krytky a rycí šablony
určená pro stavebnice firmy Hasegawa.
Druhou velkou podsestavu představuje křídlo. Ani zde nenajdete
usazovací kolíky a vzájemnou polohu vrchní a spodní části
zajistí vnitřek podvozkových šachet. Ty jsou, podobně jako u
Spitfiru, řešeny několika do sebe perfektně zapadajícími díly,
díky kterým se dosáhne pěkného zpracování plátěného krytu na
bocích šachet. Koncové oblouky jsou vylisovány samostatně, aby
bylo docíleno jejich stejně ostré odtokové hrany jako u
samostatně lisovaných vztlakových klapek. Součástí levého
koncového oblouku je pitotka, kterou jsem raději hned uřízl,
abych se vyhnul jejímu nechtěnému ulomení. Toto mohl výrobce
dořešit jejím samostatným vylisováním a dodatečným nalepením. Po
slepení vrchní a spodní poloviny křídla mi vznikl na náběžce
drobný „předkus“, ale nic co by nespravilo jeho lehké
přebroušení.
Škoda, že Eduardi neudělali „tunýlky“ pro vypadávání nábojnic na
spodku trupu, kterými by se zaslepily dvě poměrně velké díry,
kterými je vidět do trupu. Doporučuji proto minimálně spodek
podlahy kokpitu a vnitřek načernit, jinak bude těmito otvory
vidět šedý plast. Chladiče glykolu po lehkém sražení hran sednou
na spodní část křídla parádně.
Pasování spoje trup-křídlo je dobré, jen to nechce příliš
uspěchat a možná kousky plastu trošku roztáhnout trup v jeho
dolní části, aby pasování bylo co nejlepší.
Nyní již zbývalo nalepit pár drobností před zahájením barvení.
Co se týká čirých dílů, nejsou z nejkrásnějších. Jsou poměrně
tlusté – podle vyjádření Eduardu mají 0,7 mm a „míň to nejde“. O
chybně umístěném rámu na zadní trojúhelníkové části kabiny jsem
se už zmiňoval. Rovněž tvar jednodílného překrytu, tzv.
Erlahaube, který je na rámečku také vylisován, vypadá oproti
volně dostupným fotografiím přinejmenším „divně“. Chybně je
podle mne vytvarovaná jeho horní část a díky tomu se zdá, že při
pohledu zboku připomíná sedlo. Ale možná, že je to podobné jako
s nedodělaným dílem směrovky, který se v tomto balení nepoužije…
Během barvení jsem si zkompletoval vrtuli s kuželem. U toho jsou
tvarově špatně otvory pro vrtulové listy, které jsou rovné,
místo toho, aby se směrem k základně kuželu mírně zavíraly.
Co se týče zpracování podvozku, nemám k němu výhrad. Podvozkové
nohy jsou pěkné, stejně jako pneumatiky s pěkným jemným dezénem.
Disky kol se dolepují zvlášť, takže ideální řešení pro barvení.
Ostruhové kolečko je vylisováno rovněž zvlášť, takže i zde z
pohledu modeláře naprostá spokojenost.
Při lepení podvozkových noh k trupu je třeba jejich úprava, aby
měly vůči trupu správný sklon. Podvozkové nohy musí směřovat
více dopředu, než jak vymezuje vzájemné pasování čepů na nohách
a děr v křídle.
Při závěrečné kompletaci modelu je nutné si ověřit, zda
konkrétní stroj byl vybaven standardní pancéřovou deskou za
hlavou pilota nebo vybavenou pancéřovým sklem pro lepší výhled
vzad tzv. Gallandpanzer. Tato, zpočátku polní úprava, se
vyskytovala již od prosince 1942 a je možné ji spatřit na
fotografiích již u ranějších verzí nežli jen u G-6.
A nyní k tvarové přesnosti. Jak i firma Eduard přiznala, je
délka jejího Gustava větší o 1,5% oproti měřítku 1/48, takže na
délku je spíše v měřítku 1/47 a na rozpětí jim vyrostl o cca
2,5%. Kde se zvětšení trupu vzalo, je myslím jasné. Při
konstrukci vyšli ze správného předpokladu, že trup od čelního
štítku dozadu je tvarově shodný s Emilem a za základ použili
jeho 3D model. Bohužel si však asi neuvědomili, že už i jejich
109 E byl větší a tak tuto chybu zopakovali. Během své stavby
jsem zkusmo přiložil k sobě polovinu trupu Emila a Gustava a
profil trupu k sobě seděl perfektně. K trupu Emila byl
pravděpodobně následně domodelován zbytek. Na internetu se
vášnivě řešily základní rozměry Gustava tj. délka a rozpětí, ale
nikdo neřešil, že celý trup, a to jak Emila a proto i Gustava,
je celý jakoby nafouklý. Nevím, zda při modelaci konstruktéři
použili průřezy přepážek a podle toho navrhli trup, nebo vyšli z
nějakých dostupných výkresů. Možná, že zveřejnění této informace
výrobcem by odhalilo, kde vznikl problém. U Gustava se mi osobně
nelíbí proporčně celá přední část, zejména nepřirozeně plochý
spodní plech a jeho přechod do části, kde byla umístěna olejová
nádrž. Nevím, zda si při oměřování skutečných letadel
nedopatřením nezměřili spodní kryt motoru z verze G-10 Erla,
který byl díky rozdílné pohonné jednotce větší. Dále u modelu
postrádám ono výrazné charakteristické zahnutí SOP „do banánu“
směrem doprava, rovněž tak charakteristický rys pro
Messerschmitty Bf 109 vybavené motory Daimler. Tímto zahnutím
byl řešen reakční moment vrtule. Proporčně nesprávný se mi zdá i
překryt kabiny vůči trupu. V porovnání s dobovými fotografiemi
se mi zdá kabina vyšší než by měla být.
Model Gustava lze dokončit v jednom z pěti výrobcem dodávaných
markingů.
A - W.Nr. 27169, pilot Fw. Heinrich Bartels, 11./JG 27, letecká
základna Kalamaki, listopad 1943. Bílé kříže na horní straně
křídla byly uvnitř vybarveny tmavší kamuflážní barvou tj. RLM
74, což návod neuvádí. Pilovité rozhraní kamuflážních barev na
horní ploše křídla je typické pro část strojů vyrobených v
továrně Erla v roce 1943. Pro tento marking použijte čelní
štítek bez vstupu vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl
J7. Tento stroj byl vybaven Gallandpanzer.
B - W.Nr. 440141, pilot Oblt. Wilhelm Schilling, velitel 9./JG
54, letecká základna Ludwigslust, únor 1944. Z fotografie je
patrné, že stroj nesl tzv. Gallandpanzer. Jakou variantu čelního
štítku použít však není z fotografie patrné.
C - W.Nr. 18807, pilot Ofw. Alfred Surau, 9./JG 3, Bad
Wörishofen, září 1943. Na tento letou existuje mě pouze jediná
známá fotografie z levé strany zachycující atraktivní marking
namalovaného oka na velké bouli na trupu. Na fotografii je
patrný lem oka, ale zda byl namalován červenou barvou, jak je
ztvárněn na obtiskovém aršíku, není jasné. Základ vrtulového
kuželu je na fotografii světlejší nežli spirála na vrtulovém
kuželu a tak byl pravděpodobně ponechán v původní barvě RLM 70.
Zda byl letoun vybaven Gallandpanzer či standardní pancéřovou
deskou z dostupné fotografie není zřejmé. Pro tento marking
použijte čelní štítek se vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé
straně tj. díl J8. Na vršku trupu nebyla umístěna kruhová anténa.
D - pilot Oblt. Alfred Grislawski, velitel 1./JGr.50, letecká
základna Wiesbaden – Erbenheim, září 1943. Pro tento marking
použijte čelní štítek se vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé
straně tj. díl J8. Stroj byl vybaven standardní pancéřovou
deskou. Zda měl tento stroj na vrtulovém kuželu bílý klín, není
prokazatelné. Některé stroje JGr.50 ho měly aplikovaný jiné
nikoliv.
E - pilot Maj. Ludwig Franzisket, velitel I./JG 27, počátek roku
1944. Z fotografie je patrné, že stroj byl vybaven pancéřovou
deskou Gallandpanzer. Pro tento marking použijte čelní štítek se
vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl J8.
Co říci závěrem? Mám-li použít známkování jako ve škole, dal
bych horší trojku tj. dobrý. Tuto známku dávám proto, že po
Spitfiru mi kvalitativně přijde stavebnice poněkud nedotažená a
některé detaily zjednodušené. Jelikož se firma Eduard řadí
zpracováním svých stavebnic mezi světovou špičku, očekával bych,
že modeláři dostanou ultimátní model a to nejen po stránce
sestavitelnosti, ale zejména po rozměrové a obrysové stránce.
Což se nestalo. Eduard opakoval některé své chyby z předchozí
stavebnice Bf 109 E a přidal další. Celkově mi přijde nový
Gustav nafouknutý, zejména v porovnání s dobovými fotografiemi,
ale i se starší Hasegawou, která mi proporčně tento stroj
připomíná více. Hasegawa, která má z mého pohledu i lepší a
tenčí čiré díly. Pakliže si někdo se postavit nějakého Gustava s
pěknými povrchovými detaily a nebude řešit tvarovou přesnost, ať
si tento model koupí. Bude spokojen.
Osobně doufám, že až budou u Eduardů příště připravovat nějakou
další mainstreamovou ikonu, napadá mě třeba P-51, dají si s
přípravou více práce a budou reálné stroje více měřit, nežli se
u nich fotografovat. V dnešní době by asi nebyl problém si
nejproblematičtější pasáže nasnímat laserovým 3D skenerem. Dalo
by se to použít i jako lákadlo v marketingové kampani.
Bohužel, z mého pohledu to na lepší známku jak za 3 není.
Luboš Pavel