...Vánoce 1968


Ve výši 3 200 stop na hrotu hory Nui Ba Den

Kde počasí divoké a vítr ostrý čechrají zem

Každý den čekáme na vaše vrtulníky

Bez vás, Muleskinneři, bychom zde dávno spali věčný sen



Z Cu Chi za sluncem k obloze stoupáte v zápětí

A mezi tuby cedíte na Dutchera drsné prokletí

Rychle do Tay Ninh podvěsit náklad pod břicha

Pak začíná jít do tuhého – k horám se stroje rozletí



Tlachání v rádiu odsune stranou pevný hlas

Nui Ba Den Control radostně vítá vás

,,Fouká jihozápad, ne, severovýchod, deset, ne, čtyřicet knotů",

A potom se Jedna Šest Delta zeptá: ,,Hej, co přivezli jste zas?"



Plné stroje – proviant, diesel a dost munice

Bezpečnou cestu dolů ukáží dýmovnice

Na třech místech vykvetou červeně, zeleně a žlutě

Rotoru vír hrbí obsluhu na zemi jako opice



Prach konečně mizí a vidíte místo na přistání

Těsně u antén, velikosti dětských dlaní

Tehdy jsme si jisti, že se ptáte sami sebe

„To už tady nikde Cobru nebo Slick nejsou k mání?“



Nastaly svátky, čas, co neladí moc do vojenské kázně

Povídáme si o dobré vůli a troše boží bázně

A prosíme vás, abyste k nám létat vydrželi

Veselé Vánoce, Muleskinneři – a myslíme to vážně!

Major Dutcher

Velící důstojník Nui Ba Den

Prosinec 1968





Óda věnovaná ,,Pohaněčům mezků"



Vrchol hory Nui Ba Den, vysoké 1 075 metrů a známé též jako ,,Black Virgin Mountain", představoval ideální místo ke zřízení pozorovacího a rádiového stanoviště. Hora dominovala krajině v této části III. Corpsu a po zemi byla téměř nepřístupná. Navíc toto území tvořilo nechvalně známou baštu Viet Congu v bojové zóně C, a tak nám bylo jasné, že navzdory všem obtížím s tím spojenými Cong dříve nebo později na naše předsunuté stanoviště zaútočí.

Chlapce sloužící na kopci mohly zásobovat jen vrtulníky. Tento úkol spadl na bedra Chinookům CH-47 z 242. Assault Support Helicopter Company ,,Muleskinners" neboli ,,Pohaněčům mezků" dislokovaným na základně Cu Chi. Mezí její piloty od května 1968 patřil i poručík Gary B. Roush. Během své túry nalétal 942 bojových hodin a provedl více než 3 000 přistání snad v každém terénu - od třicet metrů hlubokých děr vysekaných v džungli až po paluby lodí na moři.

Na své akce ve Vietnamu Gary vzpomíná takto:

Tehdy jsem držel rekord v počtu osob přepravených během jednoho letu - do Chinooku se jich nacpalo 97, a to do toho nepočítám kuřata, psy a prasata. Také jsem odvezl nejvíce carga během nejkratší doby - 80 tun nákladu včetně pěti houfnic ráže 105 mm s municí a výstrojí obsluhy, to vše během dvaceti letů v celkovém trvání 63 minut. Při bojových akcích jsme převáželi 60 až 70 Vietnamců, ale jen 40 až 50 Američanů, ti jsou těžší. Chinook má 33 míst s upínacími pásy! V podstatě si myslím, že jsem žil zázračným životem, protože minimálně dvakrát můj vrtulník proletěl středem vražedné palby, aniž bychom utržili jediný zásah. Jindy, když jsme bohužel inkasovali, nebyl nikdo zraněn ani nebyla zasažena nějaká životně důležitá část vrtulníku.

Údržba ... ta vždy představovala problém. Během své roční túry jsem zažil dvě vysazení motoru za letu, jednu úplnou ztrátu hydrauliky, kompletní poruchu elektrického systému a spoustu různých menších závad. Jakoukoliv indikaci selhání systému jsme považovali za stav nouze, jelikož ztráta některého z nich mohla učinit Chinook neovladatelným nebo dokonce způsobit jeho rozpad. Vzpomínám si na jednu osádku a cestující, kteří přišli o život, když se uvolnil jeden ze šroubů transmise a způsobil úplný rozpad vrtulníku. Já sám jsem prožil jeden letový den, kdy jsem byl nucen od 06.30 do 21.30, kvůli problémům s technickým stavem pětkrát měnit stroj.

Mezi ,,Muleskinners" a vojáky na vrcholu Nui Ba Den se postupně vytvořilo zvláštní pouto, které velitele stanoviště přimělo k napsání básně věnované ,,jejich" vrtulníkářům.



Poté, co jednotka báseň obdržela, se můj spolubydlící Mike Ryan pokusil 21. prosince doručit vánoční stromek našim přátelům na hoře Nui Ba Den. Bohužel palma má tuhý kořen, a tak ji ani Chinook nedokázal vytáhnout ze země v Mole City. Okolí této základny, umístěné jižně od Tai Ninh na hranici s Kambodžou, bylo známou arénou Viet Congu. Tehdy jsme do Kambodže nemohli, a tak jsme budovali menší opěrné body i v těchto zranitelných oblastech podél hranice, abychom nepřítele stále provokovali k boji. Útoky na naše základny, zajištěné silnou dělostřeleckou a leteckou podporou, měly pro Vietnamce zničující následky. Mole City - ,,Krtčí město" dostalo jméno podle zákopů, bunkrů a ochranných valů nahrnutých malým buldozerem, který sem přivezl ,,Superhák" Sikorski CH-54 Tarhe.

Muleskinneři létali na kopec s nejrůznějším nákladem a vybavením každý den. Mike, který chtěl chlapíky na neúrodném kopci překvapit živým vánočním stromkem, počítal s tím, že palma bude mít jen mělké kořeny. Přepočítal se však, Chinook se ,,stromečkem" ani nehnul. Vyšel až další pokus konaný druhého dne, ovšem s ,,malou" pomocí plastické trhaviny C 4. Bohužel na Mole City v noci zaútočil Charlie a strom zničil. Američané tehdy sice měli jednadvacet mrtvých, ale ztráty Viet Congu dosahovaly několikanásobné výše. Třebaže některé naše pozice byly v noci dobyty, obranná postavení a větší palebná síla nám pomohly získat vítězství. Když jsme ráno s Mikem přivezli zásoby, našli jsme kluky, jak vně perimetru pálí velké hromady těl mrtvých nepřátel.

Při každodenních letech na kopec jsme si rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek vzrušení. Pokud jsme nemuseli zrovna kličkovat mezi mraky a rádiovými anténami, viseli jsme s podvěšeným nákladem o maximální hmotnosti a s mrazením v zádech sledovali rychloměr ukazující 30 knotů. Přitom nárazy větru dosahovaly 50 knotů! Také nebylo dobré zapomenout na vysokou nadmořskou výšku místa přistání a podvěsit si méně nákladu.

Má další vzpomínka se váže k 15. srpnu 1968, kdy jsme k prvnímu letu odstartovali již za rozednění. Na vzdálenost několika mil od naší hory jsme viděli, že ji téměř celou zahalují mraky. Zavolal jsem jim tam rádiem, že se vzhledem k počasí zpozdíme. Okamžitě mi odpovídají, že byli v noci napadeni a zoufale potřebují evakuovat dvaadvacet raněných. Viet Cong tehdy využil špatného počasí, které znemožňovalo poskytnout našim vojákům leteckou podporu. Dokonce ani Hueye s červeným křížem na trupu se přes mraky ke zraněným neprokousaly. Velitel základny nás prosil, skoro až žebral, abychom se pokusili přistát. Normálně nás o odvoz raněných nežádali, chybělo nám k tomu totiž řádné vybavení. V tomto případě však rozhodovala schopnost přistát. Provedli jsme dva pokusy s využitím letu podle přístrojů a s ,,vedením" po rádiu. Velitel stanoviště oznamoval: ,,Slyšíme vás, ale zatím nic nevidíme. Pokračujte, je vás slyšet, jako byste byli na trati." Jakkoliv přesvědčivý se velitel snažil být, rozhodně to nebylo totéž, jako přiblížení za pomoci přesného přibližovacího radaru v letecké škole Fort Rucker v Alabamě.

Přestože druhý pokus o přistání dopadl rovněž neúspěšný, oddechli jsme si, že jsme v mracích ,,nepotkali" skály. Pak někdo přišel s nápadem dostat se na vrchol svislým stoupáním podél svahu. Chinook disponoval značnou rezervou výkonu, zvláště když náš náklad stále čekal v Tay Ninh. Druhou výhodu představovala skutečnost, že po stovkách letů na kopec, jsem tamní terén znal jako vlastní dlaň. Před námi vyvstal pouze jediný problém: ,,Kde asi Charlie zrovna teď je?"

Není to tak dlouho, co Viet Cong útok přerušil. Po racionální úvaze jsme usoudili, že když nás nevidí naši, nespatří nás ani Charlie. I když na nás nedávno z této strany hory stříleli, terén zde byl velmi příkrý a neskýtal mnoho šancí na úkryt. A navíc, který ze sebevědomých VC1 by očekával krátce po hlavním útoku hřmotný vrtulník přelétávající mu přímo nad hlavou? Moment překvapení byl tedy na naší straně. S těmito esy v rukávu jsme se ponořili do vrstvy oblačnosti a ve visu jsme za IMC2 pomalu stoupali podél svahu a doufali, že se vynoříme u místa přistání a ne u lesa antén. Po čase, který mi připadal jako věčnost, s co-pilotem vyhlížejícím překážky a levým střelcem pátrajícím po Viet Congu, jsme konečně uviděli perimetr s ostnatnými dráty, bunkry a nakonec také přistávací zónu. Je snad zbytečné zdůrazňovat, jak šťastně jsem se cítil, když se všechna čtyři kola dotkla země. Po chvíli jsem se kolem sebe rozhlédl. To, co jsem viděl, mi připomínalo scénu z nějakého hororu. Ze zvířených cárů mraků se vynořily obrysy těl, která ležela, kam jsi dohlédl. Rotorový vír pomalu ,,vyčistil" okolí, odhaluje zlý sen, který si naši muži prožili před několika minutami. Přímo mezi nohama jsem přes bublinu plexiskla uviděl ležícího ,,žluťáska" - chyběla mu půlka hlavy. Kousek opodál ležela další groteskně zkroucená mrtvola bojovníka Viet Congu. Mrtví a zranění Američané leželi opodál v řadě, abychom měli vůbec kde přistát. Okolí střežili nezranění kluci, kteří z přeoraného perimetru nezpouštěli oči. Toto nebylo vůbec běžné ... za normálních okolností jsme totiž byli středem pozornosti my - všichni sledovali naše výkony během přistání.

Naštěstí jsme odvezli všech dvaadvacet zraněných najednou - rozhodně bych si to nechtěl zopakovat. Ale jak odtud? Jasně jsem si vybavil, že před námi vyrůstají vysoké antény, nyní schované v mracích, a po stranách stojí bunkry, chráněné vysokými ploty proti RPG, samozřejmě také ukryté v prádelně. Jediné dvě schůdné možnosti tak zahrnovaly vertikální odlet nebo otočení o 180 stupňů a let stejnou cestou, jakou jsme sem přifrčeli.

Jeden z mých instruktorů mě během základního výcviku ve Fort Wolters v Texasu naučil, jak vzlétnout couváním a další z Fort Rucker zase vzlet za 0/0 pod boudou. Podniknout jedno z toho bylo šílené, obojí najednou ale znamenalo sebevraždu. Vertikální vzlet byl určitě možný, ale kdo ví, jak vysoko až oblačnost vlastně sahá a jak se dostat zpět pod ni a přitom se vyhnout kopcům. Jedinou schůdnou cestou bylo otočit se za visu o 180 stupňů, následoval by vzlet 0/0 a nasazení na příletovou trať normálního přiblížení, dokud si nebudeme zcela jisti, že jsme mimo překážky. Následuje standardní přístrojový sestup skrz oblačnost podobný přiblížení VOR3. Vypadá to jednoduše, ale jak viset IFR4 nad úzkou přistávací zónou?

Po zvednutí všech čtyř kol ze země se kokpit okamžitě ponořil do mraků a zemi jsem už neviděl. Nikoho nenapadlo naučit mě viset IFR! Naštěstí jsem totéž dělal snad miliónkrát za dobrého počasí, a tak jsem se soustředil na přístroje a za pomoci dalších čtyř párů očí mé osádky bychom se měli udržet na místě. V žádném případě jsme ale nemohli čekat na zlepšení počasí.

Plán fungoval. Během otočky o 180 stupňů ve visu viděl vždy alespoň jeden člen osádky zemi a dával mi údaje o směru tak, abychom se nad úzkou zónou udrželi. Vzhledem k velikosti Chinooka a tomu, že většina nákladu se ve Vietnamu převážela v podvěsu mimo zorné pole pilotů (nákladní hák se nacházel asi deset metrů za kokpitem), byli ostatní z osádky zvyklí předávat velice užitečné informace o poloze vrtulníku. Poté, co jsem po zvednutí předních kol ztratil zemi z dohledu, jsem ji opět spatřil až po vylétnutí z oblačnosti daleko od nebezpečné hory. Tímto jsem zaznamenal své první a také poslední přistání a vzlet 0/0 za skutečných meteopodmínek. I když jsem během monzunových dešťů zažil spoustu přistání za nízké dohlednosti, žádné nebylo takové, aby se poté nedalo vzlétnout. Po převozu zraněných do polní nemocnice v Tay Ninh jsme se chtěli vrátit pro mrtvé. Nakonec jsme se však rozhodli, že nestojí za to riskovat. Hned po zlepšení počasí je dolů vzal jiný Chinook.

Z důvodu nedostatku místa na vrcholu padlo rozhodnutí, nepálit těla mrtvých gooků5 na místě, jak bylo běžným zvykem. Místo toho je naložili do sítě, která měla být pod Chinookem dopravena na místo vhodné ke spálení. Krátce po vzletu s mrtvými těly v podvěsu se smyčka z háku vysmekla a obsah sítě se vysypal na sousední kopeček. Ten držel Viet Cong, a tak jeho bojovníci neočekávaně dostali těla svých mrtvých zpět.







Vysvětlivky:

VC - Viet Cong

IMC - meteorologické podmínky pro let podle přístrojů

VOR - všesměrový radiomaják

IFR - pravidla létání pro let podle přístrojů

Gook - anglicky: hnědá/žlutá huba, orientálec, špinavé lepivé svinstvo, sajrajt, žluťásek