Útoky na atol Truk

Rearadmiral James D. ,,Jig Dog" Ramage, USN (Ret)

Když se ohlédneme o více než dva roky zpět, na únor 1994, zjistíme, že tento měsíc znamenal kulaté 50. výročí jedné z nejodvážnějších akcí, vedených letadlovými loděmi za celou válku v Pacifiku. RADM Ramage vzpomíná na svůj podíl v této akci, namířené proti malému místu na naší planetě. Ve své době však bylo považováno za urputně bráněnou základnu japonské vojenské moci. Tehdy RADM Ramage, výkonný důstojník VB-10, létal na palubě USS Enterprise (CV-6) se střemhlavým SBD-5 Dauntless. Po zásluze byl za přínos v této akci vyznamenán DFC. RADM Ramage je jedním z čestných členů Tailhook Association a obvykle bychom jej zastihli v Coronadu, Kalifornii.


Velkolepá jízda ADM R. Spruance napříč centrálním Pacifikem odstartovala 29. ledna 1944 útokem letounů z mateřských lodí na Marshallovy ostrovy. Jeho 5. flotila, klíč k celému souostroví, se rychle chopila Kwajaleinu a počátkem února již celé mocné loďstvo stálo na kotvách v rejdě nové báze v Majuro ve východních Marshallech.

11. února jsme si s LT Lewisem ,,Lou" Bangsem házeli medicimbalem v kruhu ostatních námořních letců na palubě USS Enterprise (CV-6). Bylo nad slunce jasné, že se něco chystá, velitelské čluny válečných lodí totiž svými šrouby pěnily vodu tropického moře, potloukajíce se po celé laguně. A taky, že ano.

Na cestu jsme se vydali až překvapivě brzy. Task Force 58 v plné síle se šesti těžkými a šesti lehkými letadlovými loděmi působila skutečně impozantně, obzvlášť když ještě před necelým rokem byla ,,Big E" jedinou letadlovou lodí flotily operující v jižním Pacifiku.

Velitel naší letecké skupiny, LCDR William R. ,,Killer" Kane, vpadl mezi nás a pokynul na Loua a mne, abychom ho následovali na okružní procházce po letové palubě.

,,Jedeme zasáhnout Truk!" řekl.

Vše, co jsem ze sebe v té chvíli dostal, bylo: ,,A sakra!"

Můj střelec ARM1/c David J. Cawley říká, co mu zvlášť utkvělo v paměti: ,,Už když jsme se v duchu obírali útokem na Truk – japonský Pearl Harbor v Pacifiku - zmocnilo se nás vzrušení."

Očekával, že do nadcházející válečné vřavy bude vtažena značná část japonského loďstva. ,,Všechny pokusy přiblížit se k Truku během předešlých dvou let války dopadly zoufale."

,,Operace Hailstone" - útok na Truk - poskytovala krytí pro obsazení atolu Eniwetok v západních Marshallech. Truk měl velkolepou rejdu a přístav, na pevnině pak celkem čtyři letiště. Přesto si to letouny z letadlových lodí mohly samy rozdat se silnou, na více letištích rozmístěnou protivzdušnou obranou. Atol představoval jednu z nejdůležitějších základen japonské flotily v Pacifiku a byl výchozím kotvištěm japonského Spojeného loďstva.

Úderné síly se skládaly z operační skupiny TG 58.1 (RADM J. W. ,,Black Jack" Reeves Jr.) s letadlovými loděmi Enterprise, Yorktown (CV-10), Balleau Wood (CVL-24), dále TG 58.2 (RADM A. E. Montgomery) s letadlovými loděmi Essex (CV-9), Intrepid (CV-11) a Cabot (CVL-28), a konečně TG 58.3 (RADM F. C. Sherman) s loděmi Bunker Hill (CV-17), Monterey (CVL-26) a Cowpens (CVL-25). V hangárech flotily se tísnilo 276 palubních stíhaček, 167 bombardérů a 126 torpédových letounů. Celkem ne méně než 569 letadel připravených k boji.

Operační skupina TG 58.4 (RADM S. P. Ginder) s loděmi Saratoga (CV-3), Princeton (CVL-23) a Langley (CVL-27) byla určena ke krytí operace ,,Catchpole", vylodění na Eniwetoku, a tak se akce ,,Hailstone" ke své lítosti nemohla účastnit.

Rozmístění japonských leteckých sil na atolu Truk k 17. únoru 1944 bylo následující: 68 letounů na ostrově Moen, 27 na Dublonu, 20 operačních letounů na ostrově Eten a více než 46 na bázi Param. Celkem 161 letounů schopných akce, plus dalších 180 čekajících na Etenu na piloty a opravy. Kolik z tohoto počtu letuschopných, nebylo známo ani přibližně.

Atmosféra byla prošpikována obavami a my toho o Truku věděli tak málo. LT Denius (Denius the Genius), zpravodajský důstojník štábu RADM Reevese, nám předložil předběžný odhad nepřátelských sil v nadcházející bitvě. Mohli jsme očekávat více než 200 japonských stíhačů plus další letouny. Pomyslil jsem si: ,,K čertu, to není špatné! V celé TF 58 máme okolo 300 F6F Hellcatů."

Tehdy jsme nemohli vědět, že ADM Mineichi Koga, nástupce ADM Isoroku Yamamota, se cítil ohrožen, když jsme zmáčkli Eniwetok, a stáhl proto svou flotilu k Palauskému souostroví v západních Karolínách. 15. února v noci jsem lezl do postele ve své kóji s myšlenkou, že velká bitva letadlových lodí by se mohla odehrát hned následujícího dne. Jak jsem se však mýlil.

Útočný plán převzal tzv. ,,Mitscher shampoo", což byla tolik úspěšná taktika během operace ,,Flintlock" - kampaně proti Marshallovým ostrovům. Spočívala v útoku 72 stíhacích letounů za rozbřesku, po němž následovaly další údery v tak rychlém sledu, jak jen je personál na palubách stačil zásobovat palivem a municí. Vše začalo před rozedněním a pokračovalo až do soumraku. Celému sweepu samozřejmě velel CAG Kane a LCDR Dick Poor, velitel VB-10, vedl první vlnu náletů z Enterprise. Já velel druhé vlně, vzlétající okolo 9.00. Skládala se z 12 stíhačů, 12 střemhlavých bombardérů a 8 torpédových letounů. Za cíl nám byly určeny lodě v kotvišti Dublonu.

Cawley vzpomíná:

,,Když jsme se ráno 16. února odlepili z Enterprise, den byl jasný, chladný a nádherný. Přiblížili jsme se z východu a samotná akce začala hned, jakmile jsme se objevili ve 12 000 stopách poblíž centrální části laguny. Naše cíle stály v kotvišti poblíž ostrova Dublon. Na rozdíl od většiny nízkých a plochých ostrovů, které jsme už viděli a útočili na ně, jsou ostrovy Truku vulkanického původu s docela vysokými kopci. Dříve než jsme během piké dosáhli výchozího postavení k útoku, ocitli jsme se v těsné blízkosti vrcholu Dublonu, v dost silné protiletadlové palbě."

Místo našeho vzletu se nacházelo pouhých 80 mil od vnějších útesů atolu. Magnetický kurz ke kotvišti Dublonu činil 250o. Ještě před startem jsme obdrželi nevítanou zprávu - většina japonské flotily opustila kotviště. Přesto tam pro nás zbyla spousta jiných lodních cílů. Také naše F6F měly volné pole působnosti, aby vypráskaly všechna Zera, která se v okolí objeví. My zatím uděláme svou práci.

Zrovna, když jsme přelétli nad vnější bariérou útesů, prohučelo vlevo kolem nás souběžným kurzem zelenohnědé Zero. Jen odvahu! Spatřil jsem silnou protiletadlovou palbu stoupající vzhůru z celého prostoru kotviště a okolních ostrovů, když vtom - vhůůů, objevil se strašlivý hřib exploze, stoupající z rejdy. Někdo vyhodil do povětří muniční loď. Ohnivá koule přesáhla snad 300 stop. Jak jsem si tak možné cíle prohlížel, padla mi do očí největší loď, obklopená skupinou asi dvanácti dalších - tanker na kotvě!

Jako odpověď na můj signál se wingmani, LTJG William W. ,,Bill" Schaefer a Oliver W. Hubbard stáhli zpět. Nepřešli jsme do útoku v sestupné stezce, jak je zvykem, nýbrž udržovali obranné ,,V" tak dlouho, jak jen to v nastávající situaci bylo možné. Jakmile jsem vysunul aerodynamické brzdy a pipper zaměřovače pevně usadil těsně před můstek lodi, ručně jsem ve 2 000 stopách uvolnil 1 000 lb GP pumu. Po vybrání střemhlavého letu jsem ve stoupání zatočil doleva a s očima přilepenýma na cíl, pozoroval výsledek útoku. Tanker zakrýval kouř a vodní tříšť z explozí. Nebyl jsem sto spočítat zásahy - jeden z nich dokonce oddělil záď. Loď šla zádí ke dnu i přesto, že je prázdný tanker těžce potopitelný. Autor Dan E. Dailey ve své knize ,,Vraky druhé světové války v lagunách Kwajaleinu a Truku" tvrdí, že se jednalo o nákladní loď Seiko Maru se strojovnou na zádi. Druhou lodí, kterou zasáhla skupina ,,Lou" Bangse, byla Akitsushima, identifikovaná jako CVS. Ve skutečnosti se ale jednalo o nosič hydroplánů.

Cawley vypráví: ,,Sklesali jsme až nad hladinu a okamžitě se dostali do palby vedené ze starého rezavého krámu - nákladní lodi nebo tankeru přecpaného protiletadlovými kulomety - a všechno to pálilo na nás. Byli jsme velice blízko. Zatímco jsme točili na sever do otevřeného prostoru laguny, trefoval jsem se do něj, jak nejlépe to šlo. Až potom jsem měl možnost podívat se zpět na náš cíl a zbývající letouny. Všiml jsem si jednoho z našich SBD, asi půl míle za námi stále ve střemhlavém letu. V bodě vyrovnání se jeho sklon zvýšil ještě asi o deset stupňů. Pak narazil téměř kolmo na hladinu. Viděl jsem hodně našich letounů pikovat a všude kolem mnoho explozí husté protiletadlé palby.

Když se naše letouny znovu shromáždily, spočítali jsme si, že těmi nešťastníky byli LTJG Donald Dean a ARM2/c J. J. McGorry. Vždycky jsem si myslil, že byli zasaženi flakem těsně před bodem vyrovnání střemhlavého letu. Během poletového rozboru bylo stíhačům naplánováno postřelování této lodní vykopávky, která však ve skutečnosti představovala smrtelnou past flaku."

Po vybrání střemhlavého letu byla druhá skupina napadena čtyřmi Zery a jedním Rufe. ARM2/c Howard F. Honea, střelec ENS Boba Wilsona, jedno Zero sundal a druhé poškodil.

Během druhého útoku toho odpoledne již bylo loďstvo nepřítele značně zdecimováno. Našli jsme Hoyo Maru o výtlaku 13 000 BRT, zasáhli ji těsně před zádí a zapálili. Bangsova formace dosáhla dvou zásahů lodě Kiyosumi Maru a opouštěla ji hořící a potápějící se.

Po vybrání piké jsme pokračovali ve vyhledávání menších plavidel, na které by platily naše dva půlpalcové kulomety a rovněž zbraně střelce. Narazili jsme na dvě patrolující lodi, dlouhé asi 30 metrů, trochu je ,,požvýkali" a zanechali je v plamenech jejich truchlivému osudu. Od okamžiku, kdy jsme vystřelili poslední náboj z pevných zbraní, jsem squadronu zavedl do kruhu a střelci se se svými dvojčaty postarali o zbytek práce. Dailey lodě ve své knize identifikuje jako stíhače ponorek.

,,Vzpomínám si na japonský křižník severně od laguny Truku." Tvrdí Cawley. ,,Jsem si jist, že jsem ho zahlédl na otevřeném moři, když na něj útočil TBF čtyřmi 500 lb pumami. Spadly v řadě za sebou, dvě minuly, jedna zasáhla a jedna explodovala těsně vedle trupu lodi. Viděl jsem mnoho dýmu protiletadlové palby, ohně a pum."

Když jsem na křižník zamířil, seděl už nízko ve vodě a jen ztěžka se pohyboval. Jelikož jsem již neměl pumy ani munici, ohlásil jsem do rádia: ,,Kterémukoliv veliteli z 51 Bobcat, severně od laguny pluje poškozený japonský křižník, přijďte jej potopit." Na frekvenci se okamžitě ozvalo: ,,Bobcat leader, zde Bald Eagle (Mitscher). Ruším vaše poslední hlášení. Nepotápějte - opakuji, nepotápějte tu loď. Potvrďte!"

To mě zaskočilo! Jak jsem později zjistil, chtěl ADM Spruance poslat hladinové lodi, aby si jejich posádky ověřily přesnost střelby. Bylo dobré, že se bitevní lodě nějakým způsobem podílely na operaci!



Noční údery na Truk
V létě 1943 opustil LCDR William I. ,,Bill" Martin místo velícího důstojníka Scouting Squadron 10 a převzal velení Torpedo Squadron 10. Martin byl přesvědčen, že se letadlové lodi mohou více zapojit do nočních operací. TBF Avengery nabízely možnost, jak jeho myšlenky uskutečnit. Svůj návrh předložil RADM Reevesovi, který VADM Mitscherovi doporučil Bombing 10 jako vhodnou k provedení nočního náletu proti zbývajícím japonským lodím v laguně Truku v noci z 16. na 17. února.

V 04.10 bylo z Enterprise do temné noci katapultováno dvanáct TBF-1C k bombardování ve výši lodních stožárů. Útoku velel LT Van Eason z VT-10. Podle plánu měly být jednotlivé nálety provedeny pomocí radaru, bod odhozu pum pak určen pilotem za radarové asistence. Příjem signálu radaru však znehodnocovalo množství korálových ostrůvků v laguně. V těsné blízkosti větších ostrovů kotvilo mnoho lodí a také to vyvolávalo nežádoucí radiolokační odrazy. Mnoho pilotů pátralo až třicet minut, než identifikovali své cíle. Letouny nesly po čtyřech 500 lb pumách s roznětkami, nastavenými na čtyřsekundové zpoždění, a odhazovaly je ve 250 stopách.

Pobřežní baterie zahájily těžkou, ale nepřesnou střelbu. Lodě spustily palbu, až když se útočící letouny přiblížily na vzdálenost 400 metrů. Jeden TBF pilotovaný LTJG Lloydem Nicholasem se na palubu nevrátil, není známo, co bylo příčinou jeho zmizení. Odhad škod udává třináct zásahů ze čtyřiceti osmi pum, které potopily dva tankery, šest nákladních lodí a dalších šest jich poškodily. Tento první noční nálet znamenal jistě úspěch, za který jednotka vděčí Martinovu speciálnímu výcviku před vlastním nasazením. Martin konstatoval: ,,VT-10 se specializovala na noční útoky za pomocí radaru, což si tyto mise nezbytně vyžadují. Domnívám se, že to bylo vůbec poprvé, kdy naše síly z letadlových lodích vzlétly k nočnímu bombardování v přízemní výšce."



Nálety 17. února
Stejně jako předchozího i následujícího dne oznamovala tabule letů stíhací sweep před svítáním. Od momentu, kdy Japonci ztratili během prvního dne útoku skoro všechny své letouny, VF-10 postřelovala zbylé stroje a veškeré zařízení na letištích Moen, Eten a Param. Mimoto střílela po všem, co se v laguně nebo na pobřeží pohnulo. První nálet 17. února provedlo 12 stíhačů a 12 bombardérů. Torpédové letouny se do akce nezapojily kvůli přezbrojování po nočních útoku.

Skupina, jíž jsem velel, kroužila nad vnější částí laguny a čekala na dostatek světla potřebného kútoku na zbývající lodě. První sekce zaútočila na tanker Fujisan Maru o výtlaku 10 000 BRT, který již vyplul. Po jednom až třech zásazích zmizela loď ve vlnách. Druhá skupina střemhlav zaútočila na pomocnou loď Matsutan Maru, která rovněž vyplula, a zasáhla ji přesně v jejím středu. Toto byly poslední dvě větší lodě pohybující se po hladině přístavu. Cestou zpět jsme zapálili strážní člun, který nakonec explodoval.

Samuel Elliot Morison ve své ,,Historii námořních operací druhé světové války", díl VII., konstatuje, že z 365 japonských letadel jich na Truku po prvním dni útoků zůstalo nepoškozených pouze sto. Mé počty však ukazují, že se tam nacházelo pouze 341 letadel.

Morison udává, že japonské ztráty potopených lodí dohromady činily 220 000 BRT, což zahrnovalo dva lehké křižníky, čtyři torpédoborce, tři pomocné křižníky, tři lodě zásobující ponorky, dva stíhače ponorek, ozbrojený remorkér, loď určenou k přepravě letadel a čtyřiadvacet lodí obchodních, z toho pět tankerů. Japonci ztratili 250 až 270 letounů. Naše ztráty byly lehké - pětadvacet letounů, Intrepid poškozený torpédem a jedenáct mrtvých mužů.

Mýtus o neproniknutelné obraně Truku byl rozdrcen.



Druhý nálet na Truk
Operační svaz Task Force 58 však ještě s Trukem neskončil. Následně po Hollandii - Nové Guinei ADM Chester W. Nimitz rozhodl, že dozrál čas k zasazení dalšího těžkého úderu této velké bázi. Ačkoli se všechno, co mohlo plout, nyní nacházelo na dně laguny, Truk stále představoval velkou námořní základnu, letecké opravny a mnoho dalších vojenských zařízení, které bylo třeba zničit. Vzhledem k tomu, že jsme Truk obešli a dále pokračovali v útočných operacích, zůstával tak stále potencionální velkou operační základnou. Proto se o dva měsíce později, 29. a 30. dubna, rychlé letadlové lodě vrátily, aby dokončily práci započatou v únoru.

Tehdy jsme již měli dostatek informací o cílech. Dostali jsme za úkol zničit vojenská zařízení na hlavních ostrovech - Moen, Dublon a Eten. Podle informací, které jsme obdrželi, se tam nepřátelské letectvo již nenachází. Přesto jsem první den viděl z Etenu vzlétnout růžovohnědé Zero.

Rozbili jsme to místo na padrť!

29. dubna jsme odstartovali k ,,léčbě", jak to nazval ADM Mitscher, s obvyklým stíhacím doprovodem. Stíhače z Enterprise vedl LCDR Roland W. ,,Bud" Schumann, velitel VF-10. Japonci do bojů nasadili podstatně větší počet stíhačů než během prvních útoků na Truk. Avšak ne na dlouho. Můj první nálet, 1B, byl veden proti skladům na východě ostrova Moen. Na druhý nálet jsem startoval v 16.30 a útočili jsme na letouny a zařízení letiště na Moenu. V té době bylo zřejmé, že ke zničení toho již mnoho nezbývá.

Cawley pokračuje ve vyprávění:

,,Pan Ramage, můj pilot, velel 30. dubna třetímu náletu. Jako vždy před útokem jsme si všichni vyzkoušeli zbraně vypálením dvou až tří ran z každé hlavně. Namířil jsem dvojče do prázdného prostoru, uvolnil pojistku a vystřelil. Každý z kulometů vyplivl sotva pár střel, když v tom se v závěru potkaly dva náboje a ozvala se rána. Měl jsem pocit, jako by mne do přední strany stehen něco udeřilo silou švihu baseballové pálky. Rozřízl jsem kombinézu a uviděl v noze díru hlubokou dva palce. Nezačala krvácet, a tak jsem rychle vytáhl lékárničku a nacpal do rány sulf v prášku a všechno obvázal. Rozhodl jsem se o svém problému nic neříkat.

V prostoru cíle se nenacházely skoro žádné lodě, ale mnoho důležitých zařízení a skladů pohonných hmot. Špatné počasí a silná protiletadlová palba nás dezorientovala. Po přistání jsem odkulhal na ošetřovnu. Později mi mladý doktor ukázal na rentgenovém snímku místo, kde se vyhazovač nábojnic levého kulometu zastavil o stehenní kost. Doktor se mi v ráně vrtal celou půlhodinu, což způsobilo silné krvácení, ale cizí těleso z nohy vyjmout nedokázal. Následujícího rána jsem dostal vybrat ze dvou možností: nechat ocel v noze nebo si ji dát vyoperovat. První možnost mi dávala naději, že nebudu z bojových operací stažen. A tak i dnes stále nosím v noze odštěpek železa a už mě to ani moc netrápí."

Zkusil jsem pro Davea Cawleye získat za jeho zranění Purple Heart, ale neprosadil jsem to. Na rozpise letů se objevil během tří dnů.

Následující den přišla rozsáhlá tropická fronta, která způsobila, že základna oblačnosti nad Dublonem visela v 1 000 stopách. Vedl jsem své Dauntlessy přímo a nízko, maximální rychlostí 180 knotů k útoku na vojenská zařízení. Jelikož loďstvo bylo rozdrceno předchozími nájezdy, soustředila se protiletadlová obrana okolo zbývajících cílů a byla velice silná. Na Dublonu se nacházel 1 100 stop vysoký vrchol, ze kterého po nás během útoku stříleli. Všichni jsme byli samá díra, ale mám ten dojem, že hoši ,,Lou" Bangse dopadli mnohem hůř, jelikož vlétli přímo do střepin našich pum. Odhazovali jsme v 700 stopách.

Když jsme se úspěšně dostali na jih od atolu, uviděl jsem ve vodě hezkou řádku našich letounů. Na hladině se pohybovalo několik SOC a OS2U katapultovaných z křižníků a bitevních lodí, které sestřelené letce zachraňovaly.

VB-10 naštěstí neutrpěla žádné ztráty. Po přistání na palubě ,,Big E" jsem dorazil na můstek a podal hlášení CDR Tomu Hamiltonovi a veliteli CAPT Mattu Gardnerovi. Převzali zprávu o průběhu náletu a počtu letounů na hladině. Poté mě vzali nahoru na vlajkový můstek, kde RADM Reeves pronesl: ,,Naše ztráty začínají narůstat." Pak spojovacím okruhem můstek - můstek zavolal VADM Mitscherovi a doporučil mu, aby další operace zrušil. Výsledek nebyl úměrný podstoupenému riziku. Během patnácti minut Mitscher odvolal další nálety, ačkoli záchranné operace a stíhací krytí pokračovaly po celý zbytek dne.

Tato příhoda plně vysvětluje, proč měl každý z nás Marca Mitschera opravdu rád a obdivoval ho. Během druhého útoku jsme zničili nebo těžce poškodili veškerá zařízení, která nebyla ukryta v podzemí. Letecké jednotky navíc sestřelily 59 letounů a 34 zničily na zemi. Poté, co 1. května úderné síly odpluly, zbylo Japoncům pouze 12 letuschopných letadel. Naše ztráty čítaly 26 letounů ztracených v boji. Více než polovina ze 46 letců sestřelených během akce byla zachráněna.

A to byl konec Truku. Jeho početná posádka, která nálety přežila, byla odříznuta od zásobování ponechána napospas hladu. My jsme přenesli válečnou vřavu dále na západ, k Marianám.



Poděkování za článek letí U.S. Navy, jejímu příslušníkovi RADM Ramageovi a rovněž partě ,,supporterů" z Tailhook Association a jejich The Hook.