Rabaulský Richthofen, Jan Bobek
Jan Bobek
,,Poručík Sasai, můj nejbližší přítel ..."
poddůstojník 1. třídy Saburó Sakai
Zasvěcení vědí, že se Sakaiovým citátem něco není v pořádku.
Důstojník japonského námořnictva přece nenavazuje osobní vztahy
s poddůstojníky! To je nepsaný zákon. Jun-ichi Sasai však na
něco takového nebral ohled. Zašel až tak daleko, že Saburó
Sakaiovi daroval svůj talisman. Takové věci by se však ve válce
asi neměly dělat ...
Kenji Sasaiovi, námořnímu kapitánovi ve výslužbě, jeho nejstarší
syn Jun-ichi zpočátku příliš radosti nedělal. Když se chlapec
13. února 1918 narodil, neměli ještě rodiče tušení, jak se s ním
natrápí. Jun-ichi byl jako mladistvý často nemocen. Tak často,
že musel studovat doma a do tokijské školy docházel jen ke
zkouškám. Snad proto byl zakřiknutý a na společnost ostatních
dětí si moc nezvykl. Když si ho spolužáci kvůli něčemu dobírali,
hned se vztekal, a tak si záhy vysloužil přezdívku ,,Zuřivá tvář".
Jeho zdraví se výrazně zlepšilo až v době, kdy nastoupil na
Tokijskou městskou střední školu č. 1. Sasai vynikal jak ve
studiích, tak ve sportu - stal se držitelem černého pásku v judu.
Vysvědčení, s nímž bránu školy opustil, mu umožnilo vstup do
elitní námořní akademie v Etajimě. Její 67. třídu úspěšně
absolvoval v roce 1939. Tehdy již měl novou přezdívku ,,Bojovný
kohout". Spolužáci poražení v tělocvičně dobře věděli, proč mu
tak říkají. Jeho další cesta vedla v listopadu 1940 do 35.
pilotní výcvikové třídy, kterou úspěšně absolvoval o rok později
v hodnosti poručíka (Chú-i).
Poté se Jun-ichi Sasai stává příslušníkem proslulé Tainan
Kókútai a ujímá se funkce vedoucího Chútai (dvě Shótai = velitel
+ pět pilotů). Když se jeho jednotka v prosinci 1941 zapojila do
bojů nad Filipínami, netrpělivě čekal, kdy bude moci prokázat
své kvality. Před odchodem k jednotce dostal talisman, který pro
něj vyrobil otec - stříbrnou opaskovou přezku s rytinou tygra.
Podle pověry se tygr při lovu zatoulá tisíce mil daleko, ale
vždy se bezpečně vrátí domů.
Při útoku na spojenecká letiště 8. prosince 1941 byl, ke své
lítosti, mezi těmi, kteří zůstali na domovské základně na
Taiwanu. O dva dny později, 10. prosince, vzlétl společně s
dalšími piloty nad Vigan na Filipínách, kde probíhalo japonské
vylodění. Válečné štěstí však nestálo na jeho straně, kvůli
závadě motoru se musel vrátit zpět na základnu. Jeho kolegové
mezitím sestřelili Boeing B-17 pokoušející se bombardovat
plavidla, která zajišťovala vylodění. Za řízením Fortressu
zahynul Lt. Colin Kelly, Jr. ze 14. Bombardment Squadron.
Kellymu byl za jeho odvážný útok posmrtně udělen Distinguished
Service Order.
Po získání kontroly nad Filipínami se Japonci soustředili na
dobytí Bornea. V úterý 20. ledna 1941 letěl ke spojenecké
základně Bandjermasin průzkumný letoun C5M z Tainan Kókútai.
Osádka vedla k základně čtyři Zera téže jednotky, kterým velel
poručík Sasai. On a jeho podřízení měli za úkol napadnout
pozemní cíle v okolí Bandjermasinu. Zakrátko se jim podařilo ,,nachytat"
holandskou Catalinu ,,Y-31" z jednotky GVT-16, zakotvenou na
řece Barito. Japonští stíhači ji sice palbou svých zbraní
zapálili, ale osádce se podařilo uniknout a šťastně se dostala
na palubu Cataliny ,,Y-35".
Další Holanďany Sasai uzemnil 28. ledna 1941. Rutinní hlídka
zavedla por. Sasaie a podd. 2. tř. Susumu Ishiharu (16 v.) až k
základně Samarinda II. Zde na zemi zapálili dva Brewstery, avšak
jeden, jenž jejich pozornosti unikl, byl krátce nato přelétnut
na bezpečnější letiště.
O den později Sasai s dalšími čtyřmi piloty napadl nad
Balikpapanem čtveřici Boeingů B-17 vedenou Maj. Robinsonem ze 7.
Bomb Group. Útok Sasaiovy formace však vyšel v podstatě
naprázdno a úspěšnější nebyli ani další stíhači z Tainan Kókútai,
kteří na čtyřmotoráky útočili později.
Dne 2. února 1942 vzlétlo ze základny Balikpapan sedmnáct Zer,
které k nepřátelské základně Maospati na Jávě vedla osádka
průzkumného Mitsubishi C5M.
Letouny na stojánce v Maospati si vzali na starost piloti ze 6.
Chútai a krytí jim zajišťoval por. Sasai se svou 4. Chútai.
Japonci se dostali do boje s několika Buffaly a Jun-ichi ve
spolupráci s dalšími dvěma piloty jednoho Holanďana sestřelil. (Některé
prameny uvádějí, že Sasai své první vítězství získal nad
Maospati o den později).
Své další vítězství získal opět nad Jávou, 18. února 1942. Osm
japonských stíhačů doprovázelo bombardéry G4M ,,Betty" z Takao
Kókútai k Surabai na východní Jávě. Formaci napadli Američané v
Curtissech P-40 ze 17. Pursuit Squadron (Provisional). Zničili
tři bombardéry, jeden sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo a
osádka dalšího se cestou zpět ,,vykoupala". Američané se střetli
i se stíhacím doprovodem. Ohlásili tři sestřelená Zera, ve
skutečnosti však žádné ztraceno nebylo. Nepřesné hlášení o boji
podali i Japonci. Nárokovali šest vítězství jistých a tři
pravděpodobná. Avšak jediný P-40, který byl sestřelen, měli na
svědomí palubní střelci bombardérů. Sám poručík Sasai nárokoval
jeden jistý sestřel, na který spotřeboval 280 ran.
O několik dnů později, 21. února, se nad Surabajou odehrál
podobný boj. Střetli se v něm příslušníci stejných jednotek,
které se zúčastnily boje 18. února. Malou změnu měl jen japonský
stíhací doprovod - tvořilo jej šest Zer ze 3. Kókútai a šest Zer
z Tainan Kókútai, která vedl por. Sasai. Útok Američanů ze 17.
PS na bombardéry z Takao Kókútai japonští stíhači rázně ukončili
a po návratu ohlásili šest sestřelů, z toho Sasai jeden.
Američané ztratili tři piloty.
Již 25. února se při doprovodu nad Surabaju Sasai a jeho
wingmani podíleli společně s dalšími piloty z Tainan Kókútai na
zničení čtyř Curtissů P-40 ze 14. Pursuit Squadron
(Provisional). Američané však přišli jen o jeden stroj, jehož
pilot Lt. Ben Irvin opustil letoun padákem. Bezbranný letec se,
podle amerických údajů, stal terčem palby Japonců a utrpěná
zranění nepřežil.
3. březen 1942 znamenal pro Tainan Kókútai poslední operační den
během tažení Holandskou východní Indií. Nad západní Jávou
japonští letci zaútočili na řadu cílů, ať už vzdušných či
pozemních. V závěru hlídky, při návratu na základnu v Bali,
zaútočila Zera, vedená Sasaiem a podd. 1. tř. Saburó Sakaiem, na
spojeneckou loď.
Na Tainan Kókútai již čekala nová základna - Rabaul na Nové
Británii. Většina příslušníků Tainan Kókútai cestu z Bali do
Rabaulu absolvovala na staré nákladní lodi. Řada z nich během
plavby onemocněla, výjimkou nebyl ani Saburó Sakai. Kdykoliv se
však probudil z horečnatého spánku, seděl vedle něho poručík
Sasai. U svého podřízeného strávil většinu času a právě v té
době mezi ním a poddůstojníkem Sakaiem vznikl pevný přátelský
vztah, který sice trval jen několik měsíců, ale v Sakaiovi
dodnes zanechal nesmazatelný pocit.
Během následujících bojů na Nové Guinei se v Sasaiově Chútai
shromáždili piloti, kteří již stíhacími esy byli, nebo se jimi
později stali:
Hiroyoshi Nishizawa - 34 vítězství (uvádí se až 87 v.)
Toshio Óta - 34 vítězství
Saburó Sakai - 33 vítězství (uvádí se až 64 v.)
Kazushi ,,Poppó" Utó - 19 vítězství
Masuaki Endó - 14 vítězství
Ze Sasaiovy Chútai měl nejvíce zkušeností poddůstojník 1. třídy
Saburó Sakai, vždyť první boje prodělal již v Číně a v dubnu
1942 jeho skóre přesáhlo desítku vítězství. Nyní mohl svému
nadřízenému oplatit péči, které se mu dostávalo během nemoci při
cestě do Rabaulu. Saburó Sakai začal Jun-ichi Sasaie zasvěcovat
do tajů leteckého boje. Jeho snaha padla na úrodnou půdu, neboť
v srpnu 1942 již bylo skóre obou stíhačů téměř stejné.
Záznamy o většině bojových úspěchů Jun-ichi Sasaie dosud nebyly
publikovány. Je však známo, že se do ,,formy" za pomoci Sakaie
dostal na počátku května 1942. Tehdy (4. května?) dokázal
sestřelit tři Bell P-39 Airacobry během 20 sekund! Dne 4. května
nad jednou ,,Cobrou" zvítězil i Saburó Sakai a celkové ztráty 8.
Fighter Group toho dne činily pět pilotů. Další dvě Airacobry
poručík Sasai sestřelil 16. června a jedna mu padla za oběť i
25. června 1942.
7. srpna 1942 při proslulém náletu na Guadalcanal vedl Sasai 3.
Chútai a během bojů nad ostrovem sestřelil tři Wildcaty (plus
jeden pravděpodobně) a jeden SBD Dauntless. V hlášení chybně
uvedl, že sestřelil bombardér ,,Curtiss SBC". Ve skutečnosti se
však jednalo o Dauntless z VS-71, za jehož řízením seděl LTJG
William P. Kephart.
Ve výšce 7 500 stop mezi Guadalcanalem a ostrůvkem Tulagi čelilo
Sasaiovi a jeho wingmanům (Ótovi a Endóovi) šest Dauntlessů.
Poté, co Japonci na semknutou formaci provedli tři rychlé útoky,
se Kephart od ostatních odpoutal a našel spásu v pokrývce mraků.
Endó nárokoval dva sestřelené Dauntlessy, ale ve skutečnosti
žádný z bombardérů nezničil. (Kephart zahynul na letišti
Henderson Field během dělostřeleckého přepadu, který podnikla
japonská hladinová plavidla v noci ze 13. na 14. října 1942).
O něco později se Sasai, tři piloti z jeho 3. Chútai a několik
pilotů z 1. Chútai zapletli do boje se třemi Wildcaty z flightu
RED 5 náležejícího k VF-6. Sasai společně se svými třemi piloty
pronásledoval Machinist Williama H. Wardena. Japonci Wardenův
Wildcat několikrát zasáhli, Američan jim však nakonec unikl a se
svým strojem ,,F-21" nouzově přistál na hladině moře. (William
H. Warden odešel do penze v roce 1966 v hodnosti Lieutenant).
Po návratu do Rabaulu Japonci zjistili, že jsou nezvěstní tři
letci: praporčík Saburó Sakai, podd. 1. tř. Mototsuna Yoshida a
podd. 2. tř. Kunimatsu Nishiura.
Yoshida, eso s dvanácti sestřely na kontě (plus 1 v.
pravděpodobně a 3 v. ve spolupráci), byl sestřelen LTJG Gordon
E. Firebaughem (3 v., DFC), příslušníkem VF-6 z letadlové lodi
USS Enterprise. Stejný letec poslal do moře i Nishiuru. Pak však
jeho poškozený Wildcat ,,F-25" inkasoval
poslední zásahy od Japonců a vznítil se. Těžce popálený
Firebaugh z letounu vyskočil, záchranu našel pod vrchlíkem
padáku. Po dopadu na hladinu šťastně doplaval k pobřeží
Guadalcanalu, kde se o něj druhý den ráno postarali domorodci.
Oba sestřely mu byly ověřeny později.
Po příletu do Rabaulu Sasai s rostoucími obavami očekával návrat
svého přítele Saburó Sakaie. Nejen Sasai, ale i další důstojníci
z Tainan Kókútai (nemluvě o mužstvu) netrpělivě vyhlíželi pilota,
který byl ještě nedávno pouhým poddůstojníkem.
Pak se objevilo Sakaiovo Zero. Bylo zřejmé, že letec má s
pilotáží svého stroje ,,V-128" potíže. Přistál až po několika
neúspěšných pokusech. Sakai byl zraněn na hlavě a viděl částečně
jen na jedno oko. Jeho stroj v boji se střelci Dauntlessů z
Flightu 319 (VB-5 a VB-6) inkasoval pouhé tři zásahy z ,,půlpalčáků",
ale i to mělo devastující účinek. Téměř slepý Sakai dorazil zpět
do Rabaulu po letu trvajícím 4 hodiny a 47 minut!
Lékaři si se zraněním Sakaie nevěděli rady, a tak ho poslali
zpět do Japonska, aby mohl být operován. Když se s ním Jun-ichi
Sasai loučil, daroval mu svou stříbrnou přezku a řekl mu: ,,Vrať
se k nám, až se uzdravíš, budeme tě čekat". Bylo to naposled, co
se oba přátelé viděli.
Poručík Jun-ichi Sasai vedl 26. srpna nad Guadalcanal osm
dalších stíhačů z Tainan Kókútai. Japonští letci zajišťovali
krytí pro bombardéry G4M Betty, které měly svůj náklad svrhnout
na Henderson Field na Guadalcanalu. Japonskou formaci napadl
tucet mariňáckých Wildcatů a Sasai byl po boji nezvěstný. Rodině
sice nebylo oficiálně oznámeno, že jejich syn padl, ale po roce
byl posmrtně povýšen o dva stupně na korvetního kapitána, což
mluvilo samo za sebe. Jeho blízcí však nikdy nepřestali doufat,
že Jun-ichi boj přežil.
Sasai měl v době své smrti na kontě 27 oficiálně uznaných
vítězství (zraněný Sakai měl právě 28 v.), ale v posledním
dopise rodině uváděl, že již porazil 54 protivníků a doufá, že
brzy v počtu sestřelů překoná i Manfreda von Richthofena (80
v.).
Takovýto je pohled na akci z druhé strany, dle záznamů US Marine
Corps.
Japonská formace byla ohlášena 26. srpna 1942 v 11 hodin 35
minut. Japonci na Henderson svrhli asi 50 pum, které poškodily
polní radiové stanoviště a několik letadel. Rovněž došlo ke
vznícení přibližně 2 000 galonů leteckého paliva. Žár plamenů
způsobil explozi dvou 1 000 lb pum. Naštěstí nebyl nikdo zraněn
a nedošlo ani k žádné další škodě.
Proti útočníkům vzlétlo 12 stíhačů z jednotky VMF-223 (a jí
podřízené VMF-212). Všichni pilotovali letouny F4F-4 Wildcat. Ve
12 hodin 03 minut se střetli s japonskou formací a po tvrdém
boji nárokovali sestřelení osmi bombardérů a pěti stíhaček.
Skutečné ztráty činily jen tři bombardéry a tři Zera. Američané
přišli o Wildcat pilotovaný 2nd Lt. Royem A. Corrym. Nejdříve
byl prohlášen za nezvěstného, avšak později se jeho jméno
objevilo na seznamu padlých v boji.
Nárokované sestřely 26. srpna 1942
Jednotka
Pilot
Sestřely
Poznámka
VMF-223 Major John L. Smith 2 bombardéry (celkem 19 v.)
VMF-223 Major Rivers J. Morrell 1 bombardér
VMF-223 Capt. Marion E. Carl 2 stíhačky (celkem 18,5 v.)
VMF-223 2nd Lt. Kenneth D. Frazier 1 stíhačka (Capt., celkem
13,5 v.)
VMF-212 Capt. Loren D. Everton 3 bombardéry (Maj., celkem 10 v.)
VMF-212 2nd Lt. Eugene A. Trowbridge 1 stíhačka (celkem 6 v.)
VMF-212 Major John H. King 1 stíhačka
VMF-212 MG Henry B. Hamilton 1 bombardér
Ztráty Tainan Kókútai 26. srpna 1942
poručík (Chú-i) Jun-ichi Sasai (nám. akademie ročník č. 67)
poručík (Chú-i) Kunisuke Yúki (nám. akademie ročník č. 68)
podd. 3. tř. Ken-ichi Kumagaya (9. běh let. výcv. stupně Otsu)
Pro Marine Corps byl 26. srpen dnem s velkým ,,D", protože Capt.
Carl sestřelem dvou Zer získal své 5. a 6. vítězství, a stal se
tak prvním mariňáckým esem v historii. Marion Carl byl
nejzkušenějším mužem jednotky, které velel Major John L. Smith.
V té době měl nalétáno přes 1 400 hodin. Většina pilotů, se
kterými létal od srpna 1942 na Guadalcanalu, mohla počítat své
odlétané hodiny řádově jen v desítkách.
Podle vynikajícího amerického historika Baretta Tillmana padl
Jun-ichi Sasai právě v boji s Marionem E. Carlem. Došlo k tomu
běhen Carlova návratu k letišti po skončení boje, ve kterém
sundal jedno Zero. Nechme o tom vyprávět samotného Capt. Carla:
,,Měl jsem již podvozek venku, když se za mnou objevilo Zero.
Nevím, odkud se zatraceně vzal, ale první, čeho jsem si všiml,
byly trasírky střel, které mne těsně minuly. A já měl vysunutý
podvozek! Zasunout podvozek Wildcatu znamená osmadvacetkrát
otočit klikou.
Tak jsem dal plný plyn a začal jsem pěkně točit. Pak jsem
potlačil směrem k protiletadlové baterii, která byla přesně na
okraji letiště.
Fajn, odehnali ho a on zamířil směrem k moři, které bylo asi tak
míli vzdálené. Mezitím jsem již zatáhl kola a pustil se za ním.
Neměl jsem však šanci dostat ho, mohl mi snadno uletět. On se
však rozhodl bojovat. Obrátil se a začal se vracet.
Prima, letíme ,,čumák proti čumáku" přímo nad pobřežím. Pak se
najednou rozhodl vykašlat se na to a přitáhl. Kdyby přitáhl o
něco dříve, dostal by se z toho, jenže on to udělal trochu pozdě.
Postavil jsem starého dobrého Wildcata na ocas a střelbou se
skoro 90 předsazením jsem ho rozmázl přímo nad pláží.
Vidělo to asi tak tisíc nebo i více lidí. Jeden mariňák mi
přinesl kyslíkovou láhev z toho japonského letadla a myslím, že
ji ještě mám (pozn. v roce 1991)."
O Marionu Carlovi se říká, že se nesetkal s letounem, který by
neměl rád. A to jich pilotoval přes 250 různých typů! Po válce
se stal zkušebním pilotem a 25. srpna 1947 v kokpitu proudového
D-558 Skystreak dosáhl světového rychlostního rekordu 650,6 mil/hod
v přízemní výšce.
Když Navy zapůjčila Marine Corps svůj raketový letoun Douglas
Skyrocket, bylo rozhodnuto, že se v něm sveze právě Marion Carl.
Volba byla správná a Carl překonal dosavadní Bridgemanův výškový
rekord dosažením výšky 83 235 stop.
Na počátku studené války jste mohli Carla spatřit v kokpitu
staré dobré Banshee, jak provádí fotoprůzkum nad komunistickou
Čínou. Jen jednou byl on a jeho wingman napaden MiGy-15, ale
Carl je mistrným manévrováním setřásl.
I během služby ve Vietnamu si dokázal najít čas, aby se dostal
do kokpitu. To, že je všestraným pilotem, dokázal, když
absolvoval 110 bojových letů za řízením bitevního vrtulníku UH-1
Huey a odlétal necelou desítku bitevních akcí v kabině F-4
Phantom.
Když šel v červnu 1973 v hodnosti Major General do výslužby, měl
nalétáno impozantních 14 000 hodin.
Prameny:
1) D. Bauer, Great American Fighter Aces, Osceola, 1992
2) R. Frank, Guadalcanal - The Definitive Account of the
Landmark Battle, New York, 1990
3) I. Hata, Y. Izawa, Japanese Naval Aces and Fighter Units in
WW II, Shrewsbury, 1989
4) J. B. Lundstrom, The First Team at the Guadalcanal Campaign,
2nd Part, Maryland, 1994
5) S. Sakai, Samurai!, Maryland, 1991
6) H. Sakaida, Winged Samurai, Mesa, 1985
7) C. Shores a spol., Bloody Shambles I, London, 1992
8) C. Shores a spol., Bloody Shambles II, London 1993
9) B. Tillman, The Dauntlesses Dive Bomber of WW II, Shrewsbury,
1993
10) B. Tillman, Wildcat Aces of WW II, London, 1995
|