: :  Č A S O P I S  : :  REVI 14

Rabaulský Richthofen, Jan Bobek

 

Jan Bobek



,,Poručík Sasai, můj nejbližší přítel ..."

poddůstojník 1. třídy Saburó Sakai



Zasvěcení vědí, že se Sakaiovým citátem něco není v pořádku. Důstojník japonského námořnictva přece nenavazuje osobní vztahy s poddůstojníky! To je nepsaný zákon. Jun-ichi Sasai však na něco takového nebral ohled. Zašel až tak daleko, že Saburó Sakaiovi daroval svůj talisman. Takové věci by se však ve válce asi neměly dělat ...

Kenji Sasaiovi, námořnímu kapitánovi ve výslužbě, jeho nejstarší syn Jun-ichi zpočátku příliš radosti nedělal. Když se chlapec 13. února 1918 narodil, neměli ještě rodiče tušení, jak se s ním natrápí. Jun-ichi byl jako mladistvý často nemocen. Tak často, že musel studovat doma a do tokijské školy docházel jen ke zkouškám. Snad proto byl zakřiknutý a na společnost ostatních dětí si moc nezvykl. Když si ho spolužáci kvůli něčemu dobírali, hned se vztekal, a tak si záhy vysloužil přezdívku ,,Zuřivá tvář".

Jeho zdraví se výrazně zlepšilo až v době, kdy nastoupil na Tokijskou městskou střední školu č. 1. Sasai vynikal jak ve studiích, tak ve sportu - stal se držitelem černého pásku v judu. Vysvědčení, s nímž bránu školy opustil, mu umožnilo vstup do elitní námořní akademie v Etajimě. Její 67. třídu úspěšně absolvoval v roce 1939. Tehdy již měl novou přezdívku ,,Bojovný kohout". Spolužáci poražení v tělocvičně dobře věděli, proč mu tak říkají. Jeho další cesta vedla v listopadu 1940 do 35. pilotní výcvikové třídy, kterou úspěšně absolvoval o rok později v hodnosti poručíka (Chú-i).

Poté se Jun-ichi Sasai stává příslušníkem proslulé Tainan Kókútai a ujímá se funkce vedoucího Chútai (dvě Shótai = velitel + pět pilotů). Když se jeho jednotka v prosinci 1941 zapojila do bojů nad Filipínami, netrpělivě čekal, kdy bude moci prokázat své kvality. Před odchodem k jednotce dostal talisman, který pro něj vyrobil otec - stříbrnou opaskovou přezku s rytinou tygra. Podle pověry se tygr při lovu zatoulá tisíce mil daleko, ale vždy se bezpečně vrátí domů.

Při útoku na spojenecká letiště 8. prosince 1941 byl, ke své lítosti, mezi těmi, kteří zůstali na domovské základně na Taiwanu. O dva dny později, 10. prosince, vzlétl společně s dalšími piloty nad Vigan na Filipínách, kde probíhalo japonské vylodění. Válečné štěstí však nestálo na jeho straně, kvůli závadě motoru se musel vrátit zpět na základnu. Jeho kolegové mezitím sestřelili Boeing B-17 pokoušející se bombardovat plavidla, která zajišťovala vylodění. Za řízením Fortressu zahynul Lt. Colin Kelly, Jr. ze 14. Bombardment Squadron. Kellymu byl za jeho odvážný útok posmrtně udělen Distinguished Service Order.

Po získání kontroly nad Filipínami se Japonci soustředili na dobytí Bornea. V úterý 20. ledna 1941 letěl ke spojenecké základně Bandjermasin průzkumný letoun C5M z Tainan Kókútai. Osádka vedla k základně čtyři Zera téže jednotky, kterým velel poručík Sasai. On a jeho podřízení měli za úkol napadnout pozemní cíle v okolí Bandjermasinu. Zakrátko se jim podařilo ,,nachytat" holandskou Catalinu ,,Y-31" z jednotky GVT-16, zakotvenou na řece Barito. Japonští stíhači ji sice palbou svých zbraní zapálili, ale osádce se podařilo uniknout a šťastně se dostala na palubu Cataliny ,,Y-35".

Další Holanďany Sasai uzemnil 28. ledna 1941. Rutinní hlídka zavedla por. Sasaie a podd. 2. tř. Susumu Ishiharu (16 v.) až k základně Samarinda II. Zde na zemi zapálili dva Brewstery, avšak jeden, jenž jejich pozornosti unikl, byl krátce nato přelétnut na bezpečnější letiště.

O den později Sasai s dalšími čtyřmi piloty napadl nad Balikpapanem čtveřici Boeingů B-17 vedenou Maj. Robinsonem ze 7. Bomb Group. Útok Sasaiovy formace však vyšel v podstatě naprázdno a úspěšnější nebyli ani další stíhači z Tainan Kókútai, kteří na čtyřmotoráky útočili později.

Dne 2. února 1942 vzlétlo ze základny Balikpapan sedmnáct Zer, které k nepřátelské základně Maospati na Jávě vedla osádka průzkumného Mitsubishi C5M.

Letouny na stojánce v Maospati si vzali na starost piloti ze 6. Chútai a krytí jim zajišťoval por. Sasai se svou 4. Chútai. Japonci se dostali do boje s několika Buffaly a Jun-ichi ve spolupráci s dalšími dvěma piloty jednoho Holanďana sestřelil. (Některé prameny uvádějí, že Sasai své první vítězství získal nad Maospati o den později).

Své další vítězství získal opět nad Jávou, 18. února 1942. Osm japonských stíhačů doprovázelo bombardéry G4M ,,Betty" z Takao Kókútai k Surabai na východní Jávě. Formaci napadli Američané v Curtissech P-40 ze 17. Pursuit Squadron (Provisional). Zničili tři bombardéry, jeden sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo a osádka dalšího se cestou zpět ,,vykoupala". Američané se střetli i se stíhacím doprovodem. Ohlásili tři sestřelená Zera, ve skutečnosti však žádné ztraceno nebylo. Nepřesné hlášení o boji podali i Japonci. Nárokovali šest vítězství jistých a tři pravděpodobná. Avšak jediný P-40, který byl sestřelen, měli na svědomí palubní střelci bombardérů. Sám poručík Sasai nárokoval jeden jistý sestřel, na který spotřeboval 280 ran.

O několik dnů později, 21. února, se nad Surabajou odehrál podobný boj. Střetli se v něm příslušníci stejných jednotek, které se zúčastnily boje 18. února. Malou změnu měl jen japonský stíhací doprovod - tvořilo jej šest Zer ze 3. Kókútai a šest Zer z Tainan Kókútai, která vedl por. Sasai. Útok Američanů ze 17. PS na bombardéry z Takao Kókútai japonští stíhači rázně ukončili a po návratu ohlásili šest sestřelů, z toho Sasai jeden. Američané ztratili tři piloty.

Již 25. února se při doprovodu nad Surabaju Sasai a jeho wingmani podíleli společně s dalšími piloty z Tainan Kókútai na zničení čtyř Curtissů P-40 ze 14. Pursuit Squadron (Provisional). Američané však přišli jen o jeden stroj, jehož pilot Lt. Ben Irvin opustil letoun padákem. Bezbranný letec se, podle amerických údajů, stal terčem palby Japonců a utrpěná zranění nepřežil.

3. březen 1942 znamenal pro Tainan Kókútai poslední operační den během tažení Holandskou východní Indií. Nad západní Jávou japonští letci zaútočili na řadu cílů, ať už vzdušných či pozemních. V závěru hlídky, při návratu na základnu v Bali, zaútočila Zera, vedená Sasaiem a podd. 1. tř. Saburó Sakaiem, na spojeneckou loď.

Na Tainan Kókútai již čekala nová základna - Rabaul na Nové Británii. Většina příslušníků Tainan Kókútai cestu z Bali do Rabaulu absolvovala na staré nákladní lodi. Řada z nich během plavby onemocněla, výjimkou nebyl ani Saburó Sakai. Kdykoliv se však probudil z horečnatého spánku, seděl vedle něho poručík Sasai. U svého podřízeného strávil většinu času a právě v té době mezi ním a poddůstojníkem Sakaiem vznikl pevný přátelský vztah, který sice trval jen několik měsíců, ale v Sakaiovi dodnes zanechal nesmazatelný pocit.

Během následujících bojů na Nové Guinei se v Sasaiově Chútai shromáždili piloti, kteří již stíhacími esy byli, nebo se jimi později stali:



Hiroyoshi Nishizawa - 34 vítězství (uvádí se až 87 v.)

Toshio Óta - 34 vítězství

Saburó Sakai - 33 vítězství (uvádí se až 64 v.)

Kazushi ,,Poppó" Utó - 19 vítězství

Masuaki Endó - 14 vítězství



Ze Sasaiovy Chútai měl nejvíce zkušeností poddůstojník 1. třídy Saburó Sakai, vždyť první boje prodělal již v Číně a v dubnu 1942 jeho skóre přesáhlo desítku vítězství. Nyní mohl svému nadřízenému oplatit péči, které se mu dostávalo během nemoci při cestě do Rabaulu. Saburó Sakai začal Jun-ichi Sasaie zasvěcovat do tajů leteckého boje. Jeho snaha padla na úrodnou půdu, neboť v srpnu 1942 již bylo skóre obou stíhačů téměř stejné.

Záznamy o většině bojových úspěchů Jun-ichi Sasaie dosud nebyly publikovány. Je však známo, že se do ,,formy" za pomoci Sakaie dostal na počátku května 1942. Tehdy (4. května?) dokázal sestřelit tři Bell P-39 Airacobry během 20 sekund! Dne 4. května nad jednou ,,Cobrou" zvítězil i Saburó Sakai a celkové ztráty 8. Fighter Group toho dne činily pět pilotů. Další dvě Airacobry poručík Sasai sestřelil 16. června a jedna mu padla za oběť i 25. června 1942.

7. srpna 1942 při proslulém náletu na Guadalcanal vedl Sasai 3. Chútai a během bojů nad ostrovem sestřelil tři Wildcaty (plus jeden pravděpodobně) a jeden SBD Dauntless. V hlášení chybně uvedl, že sestřelil bombardér ,,Curtiss SBC". Ve skutečnosti se však jednalo o Dauntless z VS-71, za jehož řízením seděl LTJG William P. Kephart.

Ve výšce 7 500 stop mezi Guadalcanalem a ostrůvkem Tulagi čelilo Sasaiovi a jeho wingmanům (Ótovi a Endóovi) šest Dauntlessů. Poté, co Japonci na semknutou formaci provedli tři rychlé útoky, se Kephart od ostatních odpoutal a našel spásu v pokrývce mraků. Endó nárokoval dva sestřelené Dauntlessy, ale ve skutečnosti žádný z bombardérů nezničil. (Kephart zahynul na letišti Henderson Field během dělostřeleckého přepadu, který podnikla japonská hladinová plavidla v noci ze 13. na 14. října 1942).

O něco později se Sasai, tři piloti z jeho 3. Chútai a několik pilotů z 1. Chútai zapletli do boje se třemi Wildcaty z flightu RED 5 náležejícího k VF-6. Sasai společně se svými třemi piloty pronásledoval Machinist Williama H. Wardena. Japonci Wardenův Wildcat několikrát zasáhli, Američan jim však nakonec unikl a se svým strojem ,,F-21" nouzově přistál na hladině moře. (William H. Warden odešel do penze v roce 1966 v hodnosti Lieutenant).

Po návratu do Rabaulu Japonci zjistili, že jsou nezvěstní tři letci: praporčík Saburó Sakai, podd. 1. tř. Mototsuna Yoshida a podd. 2. tř. Kunimatsu Nishiura.

Yoshida, eso s dvanácti sestřely na kontě (plus 1 v. pravděpodobně a 3 v. ve spolupráci), byl sestřelen LTJG Gordon E. Firebaughem (3 v., DFC), příslušníkem VF-6 z letadlové lodi USS Enterprise. Stejný letec poslal do moře i Nishiuru. Pak však jeho poškozený Wildcat ,,F-25" inkasoval
poslední zásahy od Japonců a vznítil se. Těžce popálený Firebaugh z letounu vyskočil, záchranu našel pod vrchlíkem padáku. Po dopadu na hladinu šťastně doplaval k pobřeží Guadalcanalu, kde se o něj druhý den ráno postarali domorodci. Oba sestřely mu byly ověřeny později.

Po příletu do Rabaulu Sasai s rostoucími obavami očekával návrat svého přítele Saburó Sakaie. Nejen Sasai, ale i další důstojníci z Tainan Kókútai (nemluvě o mužstvu) netrpělivě vyhlíželi pilota, který byl ještě nedávno pouhým poddůstojníkem.

Pak se objevilo Sakaiovo Zero. Bylo zřejmé, že letec má s pilotáží svého stroje ,,V-128" potíže. Přistál až po několika neúspěšných pokusech. Sakai byl zraněn na hlavě a viděl částečně jen na jedno oko. Jeho stroj v boji se střelci Dauntlessů z Flightu 319 (VB-5 a VB-6) inkasoval pouhé tři zásahy z ,,půlpalčáků", ale i to mělo devastující účinek. Téměř slepý Sakai dorazil zpět do Rabaulu po letu trvajícím 4 hodiny a 47 minut!

Lékaři si se zraněním Sakaie nevěděli rady, a tak ho poslali zpět do Japonska, aby mohl být operován. Když se s ním Jun-ichi Sasai loučil, daroval mu svou stříbrnou přezku a řekl mu: ,,Vrať se k nám, až se uzdravíš, budeme tě čekat". Bylo to naposled, co se oba přátelé viděli.

Poručík Jun-ichi Sasai vedl 26. srpna nad Guadalcanal osm dalších stíhačů z Tainan Kókútai. Japonští letci zajišťovali krytí pro bombardéry G4M Betty, které měly svůj náklad svrhnout na Henderson Field na Guadalcanalu. Japonskou formaci napadl tucet mariňáckých Wildcatů a Sasai byl po boji nezvěstný. Rodině sice nebylo oficiálně oznámeno, že jejich syn padl, ale po roce byl posmrtně povýšen o dva stupně na korvetního kapitána, což mluvilo samo za sebe. Jeho blízcí však nikdy nepřestali doufat, že Jun-ichi boj přežil.

Sasai měl v době své smrti na kontě 27 oficiálně uznaných vítězství (zraněný Sakai měl právě 28 v.), ale v posledním dopise rodině uváděl, že již porazil 54 protivníků a doufá, že brzy v počtu sestřelů překoná i Manfreda von Richthofena (80 v.).

Takovýto je pohled na akci z druhé strany, dle záznamů US Marine Corps.

Japonská formace byla ohlášena 26. srpna 1942 v 11 hodin 35 minut. Japonci na Henderson svrhli asi 50 pum, které poškodily polní radiové stanoviště a několik letadel. Rovněž došlo ke vznícení přibližně 2 000 galonů leteckého paliva. Žár plamenů způsobil explozi dvou 1 000 lb pum. Naštěstí nebyl nikdo zraněn a nedošlo ani k žádné další škodě.

Proti útočníkům vzlétlo 12 stíhačů z jednotky VMF-223 (a jí podřízené VMF-212). Všichni pilotovali letouny F4F-4 Wildcat. Ve 12 hodin 03 minut se střetli s japonskou formací a po tvrdém boji nárokovali sestřelení osmi bombardérů a pěti stíhaček. Skutečné ztráty činily jen tři bombardéry a tři Zera. Američané přišli o Wildcat pilotovaný 2nd Lt. Royem A. Corrym. Nejdříve byl prohlášen za nezvěstného, avšak později se jeho jméno objevilo na seznamu padlých v boji.



Nárokované sestřely 26. srpna 1942
Jednotka
Pilot
Sestřely
Poznámka

VMF-223 Major John L. Smith 2 bombardéry (celkem 19 v.)

VMF-223 Major Rivers J. Morrell 1 bombardér

VMF-223 Capt. Marion E. Carl 2 stíhačky (celkem 18,5 v.)

VMF-223 2nd Lt. Kenneth D. Frazier 1 stíhačka (Capt., celkem 13,5 v.)

VMF-212 Capt. Loren D. Everton 3 bombardéry (Maj., celkem 10 v.)

VMF-212 2nd Lt. Eugene A. Trowbridge 1 stíhačka (celkem 6 v.)

VMF-212 Major John H. King 1 stíhačka

VMF-212 MG Henry B. Hamilton 1 bombardér



Ztráty Tainan Kókútai 26. srpna 1942
poručík (Chú-i) Jun-ichi Sasai (nám. akademie ročník č. 67)

poručík (Chú-i) Kunisuke Yúki (nám. akademie ročník č. 68)

podd. 3. tř. Ken-ichi Kumagaya (9. běh let. výcv. stupně Otsu)



Pro Marine Corps byl 26. srpen dnem s velkým ,,D", protože Capt. Carl sestřelem dvou Zer získal své 5. a 6. vítězství, a stal se tak prvním mariňáckým esem v historii. Marion Carl byl nejzkušenějším mužem jednotky, které velel Major John L. Smith. V té době měl nalétáno přes 1 400 hodin. Většina pilotů, se kterými létal od srpna 1942 na Guadalcanalu, mohla počítat své odlétané hodiny řádově jen v desítkách.

Podle vynikajícího amerického historika Baretta Tillmana padl Jun-ichi Sasai právě v boji s Marionem E. Carlem. Došlo k tomu běhen Carlova návratu k letišti po skončení boje, ve kterém sundal jedno Zero. Nechme o tom vyprávět samotného Capt. Carla:

,,Měl jsem již podvozek venku, když se za mnou objevilo Zero. Nevím, odkud se zatraceně vzal, ale první, čeho jsem si všiml, byly trasírky střel, které mne těsně minuly. A já měl vysunutý podvozek! Zasunout podvozek Wildcatu znamená osmadvacetkrát otočit klikou.

Tak jsem dal plný plyn a začal jsem pěkně točit. Pak jsem potlačil směrem k protiletadlové baterii, která byla přesně na okraji letiště.

Fajn, odehnali ho a on zamířil směrem k moři, které bylo asi tak míli vzdálené. Mezitím jsem již zatáhl kola a pustil se za ním. Neměl jsem však šanci dostat ho, mohl mi snadno uletět. On se však rozhodl bojovat. Obrátil se a začal se vracet.

Prima, letíme ,,čumák proti čumáku" přímo nad pobřežím. Pak se najednou rozhodl vykašlat se na to a přitáhl. Kdyby přitáhl o něco dříve, dostal by se z toho, jenže on to udělal trochu pozdě. Postavil jsem starého dobrého Wildcata na ocas a střelbou se skoro 90 předsazením jsem ho rozmázl přímo nad pláží.

Vidělo to asi tak tisíc nebo i více lidí. Jeden mariňák mi přinesl kyslíkovou láhev z toho japonského letadla a myslím, že ji ještě mám (pozn. v roce 1991)."

O Marionu Carlovi se říká, že se nesetkal s letounem, který by neměl rád. A to jich pilotoval přes 250 různých typů! Po válce se stal zkušebním pilotem a 25. srpna 1947 v kokpitu proudového D-558 Skystreak dosáhl světového rychlostního rekordu 650,6 mil/hod v přízemní výšce.

Když Navy zapůjčila Marine Corps svůj raketový letoun Douglas Skyrocket, bylo rozhodnuto, že se v něm sveze právě Marion Carl. Volba byla správná a Carl překonal dosavadní Bridgemanův výškový rekord dosažením výšky 83 235 stop.

Na počátku studené války jste mohli Carla spatřit v kokpitu staré dobré Banshee, jak provádí fotoprůzkum nad komunistickou Čínou. Jen jednou byl on a jeho wingman napaden MiGy-15, ale Carl je mistrným manévrováním setřásl.

I během služby ve Vietnamu si dokázal najít čas, aby se dostal do kokpitu. To, že je všestraným pilotem, dokázal, když absolvoval 110 bojových letů za řízením bitevního vrtulníku UH-1 Huey a odlétal necelou desítku bitevních akcí v kabině F-4 Phantom.

Když šel v červnu 1973 v hodnosti Major General do výslužby, měl nalétáno impozantních 14 000 hodin.



Prameny:

1) D. Bauer, Great American Fighter Aces, Osceola, 1992

2) R. Frank, Guadalcanal - The Definitive Account of the Landmark Battle, New York, 1990

3) I. Hata, Y. Izawa, Japanese Naval Aces and Fighter Units in WW II, Shrewsbury, 1989

4) J. B. Lundstrom, The First Team at the Guadalcanal Campaign, 2nd Part, Maryland, 1994

5) S. Sakai, Samurai!, Maryland, 1991

6) H. Sakaida, Winged Samurai, Mesa, 1985

7) C. Shores a spol., Bloody Shambles I, London, 1992

8) C. Shores a spol., Bloody Shambles II, London 1993

9) B. Tillman, The Dauntlesses Dive Bomber of WW II, Shrewsbury, 1993

10) B. Tillman, Wildcat Aces of WW II, London, 1995
 

ZPĚT
Copyright © 2004 REVI, Webmaster - Jakub Vilingr, Graphics - Luboš Pavel