Z Vůdcova hlavního stanu. Vrchní velitelství branné moci oznamuje:



,,...Cílem útoků severoamerických teroristických letců byla včera města v oblasti západního Německa, v Horním Slezsku a v jihovýchodním Německu. Britové podnikli v noci nálet na oblast Baltského moře a rušivé lety na západní a jižní Německo. Protiletecká obrana sestřelila 15 čtyřmotorových bombardérů. Počet čtyřmotorových teroristických bombardérů sestřelených 17. prosince zvyšuje se podle zpráv, jež jsou nyní po ruce, z 24 na 45."



V průběhu válečných let 1944 a 1945 proběhla nad územím dnešní České republiky celá řada velkých leteckých střetnutí mezi americkým a německým letectvem. Na otázku, které z nich bylo největší, lze odpovědět až nyní. V celkových ztrátách vede letecká bitva, která se odehrála zamračeného mrazivého poledne v neděli 17. prosince předposledního válečného roku 1944. Je přinejmenším pozoruhodné, že v dosavadní historiografii leteckých operací nad naším územím byla této události věnována pramalá pozornost. Přesto, anebo právě proto, že je to téma na celou knihu, seznamme se s tímto gigantickým střetnutím alespoň ve formě stručné materiálové studie.

Američané od 15. letecké armády tehdy vyslali celkem 527 bombardovacích a 300 stíhacích letounů k cílům v Horním Slezsku. V posledních pěti měsících již potřinácté. V Horním Slezsku se totiž nacházel komplex tří závodů na výrobu syntetického benzinu, patřící koncernu Oberschlesische Hydrierwerke (OHW). Jednalo se o dva sesterské závody Blechhammer-Süd a Blechhammer-Nord (dnes Blachównia Slaska, Polsko), uvedené do provozu roku 1942, a o třetí závod v Odertalu (dnes Zdieszowice). První dvě produkovaly asi 35 000 tun pohonných hmot měsíčně, zatímco třetí chrlil 15 000 tun. Tak tomu bylo alespoň před prvním zničujícím útokem 15. letecké armády dne 7. července 1944, po němž produkce prudce poklesla. Poměrně rychlý postup rekonstrukčních prací pak vedl k dalším a dalším náletům. O tom, jak si německé vedení těchto podniků cenilo, svědčí i poměrně silné protiletadlové dělostřelectvo, nasazené k jejich ochraně. Hornoslezskou oblast tehdy bránila celá 11. protiletadlová divize, na jejímž kontě byly desítky amerických Fortressů a Liberatorů, sestřelených při pokusech o definitivní zničení rafinerií.

Onoho 17. prosince 1944 operační štáb 15. letecké armády v jihoitalském Bari vyslal nad rafinerii Blechhammer-Nord 191 Fortressů od 5. Bombardment Wing (BW), nad Blechhammer-Süd pak 105 Liberatorů od 55. BW a nad Odertal dalších 231 Liberatorů od 49. a 304. BW. Chránilo je celkem 93 stíhacích Lightningů od 305. Fighter Wing (FW) a 207 Mustangů od 306. FW. Protože se počítalo s různými okolnostmi, včetně situace, kdy se některé skupiny nedostanou nad primární cíle, byly vytipovány i alternativní. Na našem území to byla menší rafinerie v Přívoze, nad níž se ve 12.27 zbavilo svých pum celkem 18 Fortressů od 5. BW.

Vzhledem k probíhající německé ofenzivě v Ardenách a tlaku na východní frontě se při plánování akce nepředpokládal větší odpor německých stíhačů. Ostatně vídeňská 8. Jagddivision, bránící středoevropský prostor, právě z těchto důvodů tehdy disponovala pouze dvěma, a to nočními stíhacími jednotkami III./NJG 6 a II./NJG 101. Sídlily v maďarském Vatu a rakouském Parndorfu. Nasazení dvoumotorových strojů proti denním bombardovacím svazům by při takovéto přesile amerických stíhačů skončilo pravděpodobně fiaskem. Celá tíha obrany Říše ležela v těchto dnech a týdnech pouze na dvou stíhacích eskadrách, JG 300 a JG 301 ,,Wilde Sau", sídlících v Německu.

Skutečnost však nedopadla podle očekávání amerických plánovačů. Navzdory nepříznivému počasí a husté oblačnosti se totiž Reichsverteidigung toho dne vzchopila k dosud největší obranné protiakci. Tomu odpovídal i rozsah ztrát na obou stranách.

Jakmile byly americké svazy zachyceny radiolokátory Freya na Istrijském polostrově, spustili Němci poplach. Kolem 10.45 vyslal štáb Obrany Říše vstříc svazu kompletní stíhací eskadru JG 300. Většina jejích skupin byla umístěna na letišti Löbnitz, jižně od Berlína. Její výzbroj byla následující: těžce ozbrojenými Focke-Wulfy Fw 190A-7 a A-8 disponovaly Stab a II.(Sturm)/JG 300. Stodevadesátky měly být během útoku doprovázeny lehčími Messerschmitty Bf 109 G-10 a G-14, které měly ve výzbroji I., III. a IV. Gruppe/JG 300. V čele eskadry stál známý stíhač Maj. Walther Dahl (129 sestřelů).

Přesný počet německých stíhaček, které odstartovaly vstříc americkým svazům, není znám. Podle amerických odhadů vzlétlo asi 100 stíhaček. V nich seděli vesměs zkušení piloti, kteří prošli výcvikem v létání za ztížených povětrnostních podmínek.

Tehdy ještě nikdo netušil, že se tak daly nezadržitelně do pohybu síly, jejichž působení mělo znamenat totální ztrátu celkem 68 letounů a 222 letců obou bojujících stran. Téměř polovina z nich dopadla na naše území.

Němečtí stíhači, správně navedeni pozemním řídícím centrem, využili okolnosti, že se americký stíhací doprovod v nepříznivém počasí opozdil. K prvnímu úderu došlo kolem 11.50 v prostoru mezi Olomoucí a Přerovem. Jeho terčem se stal především svaz Liberatorů 49. BW mířící k Odertalu.

Němečtí stíhači odhodili prázdné přídavné nádrže a zaútočili s ,,mimořádnou agresivitou", jak hovoří americké hlášení o akci. Těžce opancéřované stodevadesátky pronikaly hustou obrannou palbou Liberatorů jako nůž máslem a dosud kompaktní boxy se začaly rozpadat. Pak začali Němci bombardéry doslova masakrovat ve velkém. Některým pilotům se v této akci podařilo sestřelit i dva Liberatory. V tomto směru se vyznamenali příslušníci II.(Sturm)/JG 300 Fw. Zwesken a Maj. Lindenberger, jakož i pilot III./JG 300 Hptm. Jenne. Z těchto tří stojí za vyzdvižení výkon Maj. Alfreda Lindenbergera. Tehdy mu totiž bylo již 47 let (byl ročník 1897) a stíhacím esem se stal již za 1. světové války, kdy dosáhl 12 potvrzených sestřelů. Za 2. světové války byl reaktivován a na podzim roku 1944 získal další čtyři sestřely, z toho dva soupeře pokořil právě v tomto souboji. Vyznamenal se i nejmladší účastník akce, teprve osmnáctiletý Uffz. Paul Lixfeld od stejné jednotky. V boji sundal jeden Liberator, sám pak ale musel zraněný vyskočit na padáku.

Piloti II.(Sturm), III. a IV./JG 300 po boji nárokovali dohromady 37 vítězství. Zde jsou všechna hlášená vítězství jednotlivě:


 

Celkem: 37 sestřelů, z toho 32 B-24, 1 B-17, 2 P-38 a 2 P-51



Navzdory udávaným 37 sestřelům, však skutečné americké ztráty činily ,,pouhých" 25 strojů, z toho 18 Liberatorů, 1 Fortress, 4 Lightningy a 2 Mustangy. Způsobili je však nejen němečtí stíhači, nýbrž i flak a poruchy. Na velikosti střetnutí to však vůbec nic nemění. Deset, tedy skoro polovina ze ztracených amerických strojů, dopadlo na zmrzlou moravskou půdu. Pozornost tedy nejprve věnujme sestřeleným bombardovacím strojům, kterých tu havarovalo osm. Spolu s nimi bylo ztraceno i 84 příslušníků jejich osádek.

Kolem 11.50 se o zmrzlou zem poblíž obce Troubky (okr. Přerov) roztříštily hořící trosky stroje B-24J 44-41016 (,,35") od 765. squadrony 461. BG. Po útoku stíhačů začal stroj hořet, následovala ztráta části pravé poloviny křídla, Liberator se dostal do vývrtky a pak ve vzduchu vybuchl. Osádku exploze vymrštila ven do zimního chladu, ale jen čtyřem mužům bylo dopřáno zachránit se na padácích. Zbylým šesti, včetně velitele letounu 2/Lt Thomase K. Westa, to již souzeno nebylo; nalezli je mrtvé poblíž vraku. Zraněného radistu a bombometčíka zajali Němci krátce po doskoku. Druhý pilot s navigátorem se rozhodli přejít na Slovensko, tam však nikdy nedorazili. Krutý mráz a vysoké závěje je pátého dne útěku donutily vzdát se.

Očitý svědek události, pan Pavel Macháček z obce Troubky v roce 1975 na událost vzpomínal:

,,...v poledních hodinách došlo k leteckému boji v prostoru měst Kroměříž - Prostějov - Přerov. Při souboji za oblačného počasí, kdy občané vybíhali ven, byly nad naší obcí vidět trosky hořícího letadla. Padaly na pole za Bečvou v širokém okruhu celé obce. Mezi těmito troskami leželo na různých místech šest amerických letců, kteří zahynuli vinou neotevřených padáků. Zároveň se v tomto prostoru snášely dva padáky s letci, kteří se zachránili. Další zachráněný letec se ukryl v blízké hájovně v polesí zvaném V Trní. Později se ukrýval ve skrýších v Brodku u Přerova, kde jej tamní občané zásobovali až do osvobození." (V tomto případě jde o omyl; tento letec, Cpl. Frederick W. Hughes, pocházel z jiné osádky, jejíž stroj dopadl u nedaleké obce Kokory.)

U obce Kokory (okr. Přerov) se kolem 12.00 zřítil hořící B-24J 42-51319 (,,69") od 767. squadrony 461. BG. Flak mu nejprve vyřadil z chodu jeden motor, zasáhl stanoviště radisty a přerušil vnitřní spojení. Následný útok pětice Fw 190 neštěstí dokonal. Osádka hořícího Liberatoru začala opouštět letoun na padácích. Tři zranění muži to však před explozí nestihli. Ostatním osmi mužům v čele s velitelem 2/Lt Frederickem B. Capalbem, však štěstí přálo. Na padácích se snesli - dva z nich byli zranění - do zajetí. Tomuto údělu unikl jeden z bočních střelců, Cpl. Frederick W. Hughes. Po přistání v lese u Tovačova našel úkryt u hajného Stanislava Jakubčíka. Místní obyvatelstvo jej skrývalo až do konce války.

V kronice obce Kokory se k případu uvádí:

,,...Obloha byla toho dne zatažena mraky a silnou mlhou, avšak podle hukotu motorů a silné kulometné střelby poznalo občanstvo, že se nad obcí děje něco mimořádného. Najednou se z mraků vynořil trup letadla, na jiném místě křídlo a různé části dvou bombardérů. Americký bombardér spadl v katastru obce Za brankou, část u mlýna Kalába. Pro občanstvo byl to den vzrušující. Děti i dospělí si prohlíželi trosky letadel, rozebírali si součástky a živě rokovali o zážitcích a všeobecné válečné situaci. O šestnácté hodině dostavili se členové gestapa a všechny rozehnali."

Zhruba ve stejnou dobu dopadl na ústřední hřbitov v Olomouci-Neředíně i Liberator B-24J 42-52025 (,,26") nazvaný ,,Arsenic and Lace". Pocházel ze stavu 765. squadrony téže 461. BG. Rovněž padl za oběť německým stíhačkám. Na padácích se zahránili pouze 2/Lt Gerald R. Smith a čtyři další letci, zbylých pět členů osádky zahynulo.

Pravděpodobně u Kozlova (okr. Olomouc) se kolem 12.00 zřítil stroj od 767. squadrony, B-24J 44-41158 (,,77"), za jehož řízením seděl 2/Lt Max M. Hailey. Čtyři muže osádky spasily padáky. Ohořelé ostatky velitele a zbylých pěti mužů osádky byly nalezeny v rozmetaných troskách Liberatoru.

Větší štěstí měla část osádky 1/Lt Jamese T. Creekmora ve stroji B-24J 42-78671 ,,Black Jigg", jenž pocházel od 779. squadrony 464. BG. Ve 12.10 stroj dopadl pravděpodobně u Rokytnice (okr. Přerov), kde byli nalezeni dva mrtví letci. Ostatních osm se zachránilo na padácích a byli zajati. Po sestřelu německými stíhači se kolem 12.30 zřítil poblíž Palačova (okr. Nový Jičín) i stroj B-24J 42-50953 ,,Flying Finger" od 765. squadrony 461. BG. Sedm členů osádky, včetně 2/Lt Philipa J. Grossmana, se zachránilo a upadlo do zajetí. Zbylí čtyři zahynuli.

Němečtí stíhači skoncovali i s B-24J 42-51835 (,,červená 38"), náležejícím 825. squadroně 484. BG. Ačkoli palivové nádrže vzplály, jeho pumy při dopadu neexplodovaly. I přesto však všech jedenáct mužů osádky 1/Lt Rogera A. Martina našlo v troskách stroje smrt. B-24 havaroval ve 12.05 severovýchodně od Libiny (okr. Šumperk). Útočník, Lt. Kraft od III./JG 300, však sám musel opodál svou zasaženou stodevítku opustit na padáku. Místní německé obyvatelstvo jej pak neslo na ramenou jako hrdinu.

Nedaleko odtud dostihly přesné zásahy i Liberator B-24J 42-50934 (,,28") ,,Little Joe" od 824. squadrony 484. BG. V troskách stroje, jenž při pokusu o nouzové přistání narazil do kopce u Václavova (okr. Šumperk), zahynulo osm mužů včetně 1/Lt Charlese A. Himmlera. Zbylí tři se na padácích bezpečně snesli na zem. Místní Němci je zakrátko postupně dopadli a předali do zajetí.

K oběma posledním haváriím se dochovala vzpomínka pana Aloise Bolana z roku 1995:

,,...Nad Libinou explodoval ve vzduchu jeden Liberator. Byla to smutná podívaná, na místě bylo asi deset mrtvých letců. Ještě dnes je vidím před sebou - černochy i bělochy. Pochovali je v Libině na hřbitově u zdi, bez jakéhokoli označení hrobu. Trosky potom odklízeli ruští zajatci. Při odklízení došlo dokonce u jednoho browningu k výstřelu, jímž byl jeden zajatec zasažen.

Druhý Liberator se snažil asi o kilometr dále, u Václavova, přistát, ale bohužel, proti kopci... padákem vyskočili snad čtyři letci, z nichž jeden se kvůli poranění nohy, způsobenému pádem na strom, nechal zajmout... Krátkou dobu byl hospitalizován v nemocnici v Libině... Zbývající zachránění letci zmizeli v lesích tohoto jesenického předhůří a Volksturm na ně udělal zátah...

Já sám jsem se k troskám letounů dostal velmi blízko, mluvím perfektně německy, tak to šlo. Na památku mám však jen střelu z Mustangu, která málem zabila mého otce asi 10 kilometrů od místa boje..."

Zbylé sestřelené bombardéry havarovaly v dnešním Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a na území Jugoslávie.

Liberator B-24J 42-51324 od 764. squadrony 461. BG měl potíže s motory a stal se obětí útoku Fw 190. Kolem 11.50 dopadl u slovenské obce Omsenie nedaleko od Trenčianských Teplic. Osm členů osádky 2/Lt Kennetha B. Smitha bylo zajato a dva z nich byli převezeni do trenčínské nemocnice. Devátému, střelci, se podařilo uniknout a přidat se k ruským partyzánům, operujícím na Slovensku. Desátý člen osádky, spodní střelec, v troskách Liberatoru našel smrt.

Poblíž Rožňavy, tehdy ležící na maďarském území, se kolem 12.00 pokusil o nouzové přistání B-24H 41-28913 (,,67") od 767. squadrony 461. BG, vážně poškozený německou stíhačkou. V tomto případě všech deset členů osádky včetně skippera 1/Lt Roberta A. Galvana upadlo do zajetí.

Stejně ,,dobře" dopadlo i jedenáct členů osádky 1/Lt Charlese V. Langa, letících v B-24J 42-51322 (,,66") od téže squadrony. Poté, co byl sestřelen stíhačem, stroj havaroval ve 12.00 poblíž Rybniku u Glivic, ležícího v dnešním Polsku. S největší pravděpodobností jej sestřelila stodevítka, kterou pilotoval Uffz. Lambio od III./JG 300 nárokující sestřel Liberatoru zhruba ve stejném prostoru a čase. Jihozápadně od Balatonu havaroval ve 12.00 B-24L 44-49073 od 776. squadrony 464. BG. Až na navigátora a radistu, kteří zahynuli, skončilo zbývajících jedenáct mužů v čele s Lt. Col. Charlesem F. McKennem v zajateckém táboře. Kolem 12.00 poblíž obce Jawiszowice, jižně od polské Osvětimi, havaroval flakem poškozený B-17G 42-32104 od 419. squadrony 301. BG. Velitel 2/Lt Michael J. Kearns Jr. a osm mužů bylo zajato, zatímco zadní střelec zahynul. Nelze však vyloučit, že se o to mohl zasloužit i pilot stodevítky od IV./JG 300 Uffz. Maier, který byl tehdy jediným německým pilotem, jenž nárokoval sestřel Fortressu nad územím dnešního Polska.

Ve 12.56, již po splnění úkolu nad Odertalem, se Liberatory opět řadily do boxů. Právě při tomto manévru došlo ve 12.56 ke srážce dvou z nich. Oba náležely do sestavy 726. squadrony 451. BG. Situace vypadala skutečně ošklivě, neboť jeden stroj druhému doslova ,,ustřihl" vrtulí celou záď. Postižený Liberator, B-24J 42-51941 (,,bílá 47") se okamžitě dostal do nekontrolovatelné rotace a řítil se k zemi. Kapitán 1/Lt Theodore C. King dal rozkaz k seskoku, podařilo se to však pouze fotografovi. Jeho deset druhů zahynulo v troskách Liberatoru, jenž explodoval po dopadu u dnešního Korfantówa, jihozápadně od polské Opole.

,,Pachatelem" zmíněné kolize byl B-24J 42-52045, pilotovaný 1/Lt Williamem T. Sheltonem. Okamžitě poté z něj vyskočili tři muži. Navigátora a předního střelce Němci po dopadu zajali, ovšem bombometčíkovi se padák neotevřel. Nicméně Liberator s redukovanou osádkou pak pokračoval ve zpáteční cestě. Nakonec se zřítil u jugoslávského Plevje. Zbylých osm mužů včetně kapitána před dopadem vyskočilo a přidali se k jugoslávským partyzánům.

Stíhači Luftwaffe vážně poškodili také stroj B-24H 42-95304 od 766. squadrony 461. BG, který nakonec havaroval ve 14.15 jihozápadně od jugoslávského Karlovace. Všech deset mužů osádky 2/Lt Nicholase Sidovara čekal úděl válečných zajatců.

V důsledku poruchy motorů havaroval ve 13.15 na maďarském území stroj B-24H 42-42494 (,,červená F") od 781. squadrony 465. BG. Také v tomto případě skončilo všech deset mužů v čele s 1/Lt Alfredem W. Mullanem Jr. v zajetí.

U obce Adony, jižně od Budapešti, se ve 14.12 zřítil B-24H 41-28982 ,,Peace Marker" od 743. squadrony 455. BG. Kromě druhého pilota, který zahynul, se devět mužů osádky 1/Lt Williama W. Richardse zachránilo a bylo zajato. Posledním ztraceným bombardovacím strojem byl B-24J od 765. squadrony 461. BG. Po zásahu flakem ztrácel výšku a nakonec jej osádka posadila na hladinu Jaderského moře poblíž ostrova Vis. Sedm mužů se včas zachránilo na dinghy. Zbylým třem se to před potopením Liberatoru nezdařilo a vrak je stáhl ke dnu. Byl mezi nimi i velitel 1/Lt Eugene P. Ford.

Konec tomuto krvavému masakru učinil až ,,policejní" zákrok amerických stíhačů, kteří konečně dorazili na místo střetnutí. Drtivá přesila Lightningů od 14. Fighter Group a Mustangů od 31., 52. a 325. FG skutečně způsobila rozhodující zvrat v utkání. Mezi 11.45 a 12.30 v prostoru od Uherského Hradiště až po slezskou Bielsko-Bialu američtí stíhači nárokovali celkem 23 jistých sestřelů, z toho 9 přímo nad naším územím. Sami ztratili pět stíhaček.

Přehled vítězství, dosažených americkými stíhači při akci proti hornoslezským rafineriím dne 17. prosince 1944:


 

Celkem: 23 letounů sestřeleno jistě, 3 letouny sestřeleny pravděpodobně, 6 letounů poškozeno



Není-li uvedeno jinak (pravděpodobný sestřel, poškozen), jde o jistý sestřel



Německé záznamy však hovoří o ještě větších ztrátách na straně Luftwaffe. V důsledku této krvavé řeže totiž stíhací eskadra JG 300 Wilde Sau přišla přinejmenším o 43 strojů, z toho 36 zásahem Američanů a 7 v důsledku technických závad. Ty byly způsobeny především poruchami motorů a ubývajícím palivem, neboť Němci startovali z poměrně vzdálených základen a během boje spotřebovali značné množství paliva. Někteří z nich proto museli zvolit nouzové přistání či seskok padákem, aniž byli sestřeleni.

Z uvedených 43 odepsaných strojů ztratil Stab/JG 300 v boji jeden letoun, I./JG 300 také jeden, II.(Sturm)/JG 300 čtrnáct, III./JG 300 třináct a IV./JG 300 čtrnáct. Celkem sedmnáct německých pilotů prokazatelně padlo, čtyři utrpěli zranění a čtyři jsou dodnes nezvěstní. Zbylí piloti většinou vyvázli seskokem na padáku či nouzovým přistáním. Přehled všech německých ztrát ukazuje následující tabulka.

Dalších 8 německých stíhaček bylo poškozeno v důsledku technických závad, z toho pět od III./JG 300 a tři od IV./JG 300. Jejich piloti nebyli zraněni.



Zde je soupis veškerých zjištěných ztrát JG 300:


 

Otázkou zůstává přesný počet německých letounů, které se zřítily na naše území. Podle zprávy Zemského presidenta ztratila Luftwaffe toho dne na území tehdejší Moravy (tj. bez odtržených oblastí) celkem 24 stíhaček. Ovšem další se zcela jistě zřítily v tehdy odtrženém moravsko-slezském pohraničí. Kromě v tabulce uvedených, jsou podle místních záznamů známy přesné dopady osmnácti stíhaček. Byly lokalizovány v následujících moravsko-slezských obcích a osadách: Dluhonice (okr. Přerov), Dolany (okr. Olomouc - dva dopady, jeden z nich ve 12.20, kdy pilot vyskočil), Dolní Benešov (okr. Opava), Grygov (okr. Olomouc, pilot ve 12.30 vyskočil), Kittenhof (současný název není znám), Kokory (okr. Přerov, pilot vyskočil nezraněn), Královský Les (okr. Olomouc), Meierhof (současný název není znám), Nedakonice (okr. Uherské Hradiště, pilot v 11.45, vyskočil padákem), Nemilany (okr. Olomouc), Odry (okr. Nový Jičín, dva dopady), Olomouc (okr. Olomouc), Tovačov (okr. Přerov), Troubky (okr. Přerov), Ústí (okr. Hranice na Moravě) a obec Viklice.

Z velké části budou tato místa zřejmě patřit právě pilotům, jejichž dopady jsou v tabulce uvedena pouze v určitých širších oblastech (Olomoucko, Přerovsko atd.), nebo nejsou uvedena vůbec.

Celkem je tedy možno konstatovat, že na území dnešní České republiky dopadlo přinejmenším 27 ze 43 německých stíhaček. Je však více než pravděpodobné, že tento počet bude ve skutečnosti ještě podstatně vyšší a bude postupně upřesňován. I tak však jde o bezkonkurenční rekord v celém průběhu letecké války nad naším územím.

Každopádně německých stíhaček bylo ve skutečnosti ztraceno dohromady podstatně více, než nárokovali američtí stíhači (23). Proto je nutné vzít vážně i některé z 26 nároků na jisté sestřely, které po návratu vznesli palubní střelci napadených Liberatorů od 49. a 304. BW. Nároků ze strany palubních střelců by vlastně mělo být ještě o něco více, neboť osádky sestřelených bombardovacích strojů své úspěchy neměly kde nahlásit.

Kromě masakru Liberatorů bylo pro těžce postiženou Jagdgeschwader 300 jen malou útěchou sestřelení dvou Lightningů od 14. FG. Nad obcí Vinary (okr. Přerov) německé stodevadesátky sestřelily kolem 11.50 stroj P-38J 42-68073 (,,černá 20"), nazvaný ,,Coon Dog III" a náležející do sestavy 48. squadrony. S vědomím, že hoří pravý motor jeho Lightningu, pilot 2/Lt David R. Miles odhodil překryt kabiny a zvolil seskok padákem. Po dopadu ho Němci zajali.

Podobně skončil i pilot Lightningu sestřelený ve 12.15 nad Přerovem. Pilotoval stroj P-38J 44-24666, nazvaný ,,Melancholy Babe". Příslušník 37. squadrony 2/Lt Ernest V. Rountree upadl do zajetí.

Pokud jde o identitu německých pilotů, kteří se přičinili o to, že se tyto dva Lightningy nevrátily na svou základnu, je možné konstatovat asi následující: Milese s největší pravděpodobností sestřelila stodevadesátka pilotovaná příslušníkem II.(Sturm)/JG 300, Fw. Dohmsem. Ten nárokoval sestřel Lightningu ve 12.03 nad Olomoucí. Druhý stroj, za jehož řízením seděl Roundtree, měl zřejmě ,,na svědomí" pilot IV./JG 300 Lt. Pipke, létající se stodevítkou. Ten sice nárokoval sestřel Lightningu nad česko-polskou hranicí, a navíc o něco později, ovšem je to široko daleko jediný pilot, nárokující vítězství nad tímto typem letounu. Pokud jde o udávanou polohu, je nutné si uvědomit, že boj probíhal ve velké výšce a za nepříznivého počasí. To byly hlavní okolnosti, které přesnější určení dopadu prakticky neumožňovaly. V úvahu je však třeba vzít i jinou skutečnost.

Zbylé dva Lightnigy od 14. FG a po jednom Mustangu od 52. resp. 325. FG havarovaly mezi 13.05 a 14.15 po zásazích flakem či pro poruchy motorů již mimo naše území, konkrétně v Polsku, Maďarsku a v Jaderském moři.

Ve 13.05 se jižně od maďarského Györu zřítil P-38L 44-24064 od 49. squadrony 14. FG, sestřelený flakem. Jeho pilot, 1/Lt George T. Johnson, upadl do zajetí.

Stejný osud čekal i 1/Lt Lawrence I. Schachnera od 306. squadrony 325. FG, jehož P-51C 42-103562 ,,Little Bastard" havaroval ve 13.15, taktéž po zásahu flakem, jižně od Balatonu.

Ve vlnách Jaderského moře skončil ve 14.10 také P-38J 42-67786 od 14. FG, kterému selhal jeden z motorů. 2/Lt L. K. Weigleina čekal rovněž úděl válečného zajatce. Kdesi na slovensko-polském pomezí postihla ve 12.15 porucha motoru i P-51C 43-25122 (VF-P) od 5. squadrony 52. FG. I v tomto případě pilot, kterým byl 2/Lt Salvatore Giordano, upadl do zajetí. Nelze vyloučit, že příčinou poškození tohoto Mustangu mohla být předchozí palba stodevítky - dávku mohl vypálit buď Lt. Köhler od III./JG 300 nebo Obgefr. Golja od IV./JG 300, oba totiž jako jediní Němci sestřelili Mustang.

Každopádně je možné konstatovat, že určit konkrétní protivníky v masových střetnutích, jakým bylo i toto, je značně obtížné, mnohdy zcela nemožné. V tomto případě je nutné vzít v úvahu také jednu další okolnost. Jsou totiž známa pouze vítězství německých pilotů, kteří bitvu přežili. Ti, kteří měli méně štěstí, současně přišli i o příležitost ohlásit své případné vítězství...

Když urputný boj skončil ztrátou více než šedesáti letounů na obou stranách, nikdo ještě netušil, že šlo o vůbec největší měření sil mezi americkým a německým letectvem nad naším územím. Až do konce války nebude tento krvavý primát překonán.

K ohromné letecké bitvě nad Hanou ze dne 17. prosince 1944 jsou nyní, po letech usilovného studia k dispozici poměrně přesná čísla od obou bojujících stran. Mnoho otázek však zůstává ještě nezodpovězeno. Dílčí odpovědi však mohou dát letečtí archeologové, kteří neustávají v úsilí o vyzdvižení trosek letounů, které onoho zamračeného prosincového poledne zmizely nad zasněženou moravskou zemí.



Prameny:

1) AFS HRC, Alabama, MACR

2) BA-MA, Freiburg i. B., RL 276/2

3) VHA Praha,LV-ČSR

4) Barbas, B.: Planes of the Luftwaffe Fighter Aces, Melbourne, 1985

5) Carter, K. C. - Mueller, R.: The Army Air Forces in World War II - Combat Chronology 1941-1945, Alabama, 1973

6) Girbig, W.: Mit Kurz auf Leuna, Stuttgart, 1981

7) Girbig, W.: Start im Morgengrauen, Stuttgart, 1989

8) Groehler, O.: Letecká válka 1939-1945, Praha, 1981

9) Obermaier, E.: Ritterkreuzträger der Luftwaffe, Band 1

10) Olynyk, F.: USAAF MTO Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat in World War Two, Aurora, 1986

11) Rust, K. C.: Fifteenth Air Force Story, California, 1976

12) Shores, C. F.: Luftwaffe Fighter Units Europe 1942-1945, London, 1979



Pokládám si za čest poděkovat několika mým kolegům, kteří mi byli jakýmkoli způsobem nápomocni při přípravě této stati. Jsou to pánové Jan Bobek, Gebhard Aders, Winfried Bock, Werner Girbig, Jan Mahr, Jiří R. Moravec, Tomáš Polák, Vlastimil Schildberger a Gerhard Stemmer. Bez jejich přínosu by práce nemohla mít předkládanou podobu.