Jorma Kalevi Sarvanto vykonával funkci vojenského atašé na finském velvyslanectví v Londýně od července 1954. V době služby v Británii byl téměř na vrcholu vojenské kariéry a dosáhl hodnosti everstiluutnantti (podplukovník). Doma ve Finsku si však na jeho jméno vzpomnělo málo lidí. V pohnutých dobách bojů s Rusy nezničil tak velká množství nepřátelských strojů jako stíhači Tuominen, Huhanantti nebo Puhakka, kteří však zpočátku neměli takové skóre jako Sarvanto. Právě on byl na jaře 1940 národním hrdinou a právem mu patřilo přízvisko Talvisodan ässä - eso Zimní války.

Sarvanto se narodil 22. srpna 1912 ve městě Turku na jihozápadě Finska. V roce 1933 úspěšně složil maturitní zkoušku a v roce následujícím vstoupil do armády. O rok později odchází z důstojnické školy k letectvu. Po ukončení pilotního výcviku v roce 1937 se v hodnosti vänrikki (podporučík) hlásil u Lentoasema 1 (let. stanice 1). Z jednotky se v roce 1938 stal Lentorykmentti 4 (let. pluk 4), ale na jaře příštího roku, 29. dubna 1939, byl Sarvanto přeložen k Lentolaivue 24 (let. peruť 24, součást let. pluku 2). Této jednotce velel kapteeni Gustaf Magnusson, (během Zimní a Pokračovací války získá 5 + 1/2 vítězství a díky tomu se stane nejstarším stíhacím esem ve finském letectvu - narodil se v roce 1902).

Již sedmnáct dnů po příchodu k útvaru je Sarvanto povýšen do hodnosti luutnantti.

Listopad 1939 zastihl Jormu na základně Immola, která je vzdálena coby kamenem dohodil od města Imatra1 na jihovýchodě Finska. Sarvanto byl zařazen ke 4. lentue (letka) v LLv 24, dokonce měl přidělen osobní stroj - Fokker D.XXI s označením ,,FR-97". Tento typ byl před válkou nejmodernějším stíhacím letounem finského letectva a mimo LLv 24 jej v té době žádná jiná Lentolaivue oficiálně ve výzbroji neměla2. Lentolaivue 24 byla zodpovědná za krytí jednotek finské armády dislokovaných na Karelské šíji (mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem). Její velitel Gustaf Magnusson vedl současně i 4. lentue, přestože měl Sarvanto hodnost, která mu umožňovala tuto funkci vykonávat.

Dlouhotrvající neúspěšná jednání Sovětského svazu s finskou vládou o změnách sovětsko - finské hranice vyústila v patovou situaci, a tak mladý finský stát každým dnem očekával nepřátelský útok. Nejistota skončila 30. listopadu 1939. Na Finsko začaly dopadat první dělostřelecké granáty a bomby.

Příslušníci Lentolaivue 24 se snažili proti sovětským bombardérům zakročit, naneštěstí však nepřítele propásli a s nepořízenou se vrátili na základnu. Již 1. prosince si v boji s osádkami Tupolevů SB-2 vše vynahradili. Po boji leželo na finském území deset vraků sovětských bombardérů, které se díky stíhačům z LLv 24 na svá letiště již nikdy nevrátily.

Jako spása z nebe přišla nečekaná změna počasí. Kromě mimořádně silného mrázu (až - 40 °C) se povětrnostní podmínky zhoršily do té míry, že téměř tři týdny bránily letecké činnosti na obou stranách fronty. I díky tomu se podařilo včas evakuovat tisíce civilistů do bezpečí.

Boje ve vzduchu znovu propukly až 19. prosince a do konce roku se příslušníkům finského letectva podařilo sestřelit 46 sovětských letounů. Desítky dalších nepřátel poslalo k zemi protiletadlové dělostřelectvo. Finské velení mělo o nepřátelských ztrátách kvalitní informace, protože většina zasažených strojů dopadla na finské území.

K úspěchům Ilmavoimatu (letectva) přispěl 23. prosince dvěma sestřely i Sarvanto.

Do prostoru, kde hlídkovali příslušníci LLv 24 a LLv 26, směřovalo několik skupin bombardovacích Tupolevů SB-2 ze 44. SBAP. Své soudruhy na palubách bombardérů kryli piloti Polikarpovů I-16 náležících 7. a 64. IAP.

Sarvanto se vracel z patroly, během níž se s žádným Rusem nestřetl. Avšak nedaleko od svého letiště, nad městem Antrea, zpozoroval v 11.08 formaci sedmi Tupolevů letících ve výšce 2 000 metrů. Neprodleně na ně zaútočil a u Ristseppälä se mu podařilo jeden zničit. O několik minut později se střetl s osamělou ,,Kaťuškou", kterou sestřelil u Noisniemi.

Ilmavoimat vyslal proti Rusům celkem 21 Fokkerů a Bulldogů, jejichž piloti zničili bez vlastní ztráty devět Tupolevů a čtyři Polikarpovy. Sedm bombardérů prokazatelně náleželo ke 44. SBAP. Dva další nebylo možno přesněji identifikovat, neboť se zřítily do Ladožského jezera, ale lze předpokládat, že patřily ke stejnému útvaru.

Finové během Zimní války s jistotou identifikovali celkem jedenáct sestřelených Tupolevů náležejících ke 44. SBAP. Tento pluk skutečně v boji ztratil jedenáct strojů a osádky tří dalších zůstaly nezvěstné. Čtyři letouny jednotka odepsala bez přičinění Finů a další tři bombardéry utrpěly v boji tak značná poškození, že v polních podmínkách nemohly být opraveny.

4/LLv 24 se 1. ledna 1940 přesunula na západ, na základnu Utti, přičemž se jejím prvořadým úkolem stala ochrana železničního uzlu ve městě Kuovola, vzdáleného od Utti pouhých deset kilometrů západním směrem.

6. ledna byl na základně Utti vyhlášen poplach, k letišti se od jihu přibližovalo osm bombardérů a zatím nebylo zřejmé, co je jejich cílem. Proti Rusům startuje luutnantti Per - Erik Sovelius ve svém osobním stroji ,,FR-92". Stříbrošedé bombardéry neletí nad zasněženou krajinou výše než v 500 metrech. I přesto je Sovelius zpozoroval a jeden nepřátelský stroj v 10.10 u Kaipiainen sestřeluje. S ostatními nepřátelskými letouny ztrácí kontakt a ti unikají na sever do vnitrozemí.

Osm Iljušinů DB-3 odstartovalo z Ilmajärvi. Jedna čtveřice patřila do stavu 1. eskadrily a druhá 3. eskadrily 6. DBAP. V čele formace letěl major V. D. Mejstrenko. Své muže vedl k městu Kuopio v centrálním Finsku. Jak bylo popsáno výše, nad Kaipiainen byla jedna osádka sestřelena luutnantti Soveliem, ale zbylých sedm letounů se vpořádku dostalo nad cíl, na který svrhlo svůj náklad. Smrtonosná novoroční nadílka naštěstí způsobila jen minimální škody.

Mejstrenko pak skupinu vedl zpět na jih k pobřeží Finského zálivu, podél železniční trati Kuopio, Pieksämäki, Mikkeli, Kuovola a Kotka.

Na letišti Utti držel hotovost luutnantti Jorma Sarvanto se svým wingmanem, a jakmile dostal informace o vracející se nepřátelské formaci, okamžitě vzlétl. Jeho spolubojovník však musel kvůli závadě motoru zůstat na zemi.

Když Sarvanto vystoupal nad Utti do výšky 3 000 metrů, nacházel se asi 500 metrů za Iljušiny DB-3. Palubní střelci zahájili na osamělý Fokker okamžitě palbu a několikrát jej dokonce zasáhli. Fin však nechal své kulomety chladnokrevně mlčet, dokud ho od nejbližšího ruského letounu nedělilo pouhých 20 metrů.

Ve 12.03 Sarvanto zahájil palbu. Jakmile zpozoroval, že se z motorů zasaženého Iljušinu valí dým, ihned se přiblížil k další oběti a z mrtvého úhlu palubních střelců zaútočil. Po čtyřech minutách spotřeboval všech 2 000 kulometných nábojů a mezi Utti a 35 kilometrů vzdáleným městem Tavastilla sestřelil šest letounů DB-3! Vraky všech strojů byly nalezeny a do zajetí padli jen dva letci. Ostatní zahynuli.

Chtě nechtě musel Sarvanto nechat poslední bombardér uletět. Osádka lt. Agejeva si již myslela, že je spasena, k jejich hrůze je však začal pronásledovat další Fokker. K osamělému sovětskému stroji se přibližoval luutnantti Sovelius, jenž odstartoval Sarvantovi na pomoc. Svou oběť pronásledoval až nad Finský záliv a u ostrova Suursaari ji zasáhl. V boji však na okamžik ztratil s nepřítelem kontakt a Iljušin mu unikl. Sovelius se však domníval, že nepřátelský letoun zničil, a nárokoval jej jako sestřelený. Vítězství mu bylo uznáno.

Těžce poškozený bombardér s osádkou lt. Agejev, lt. Dudorov, Skovorodnyj a Šlever však šťastně přistál na základně. Letci v hlášení uvedli, že jejich skupina sestřelila osm (!) Fokkerů D.XXI. To je skutečně optimistické, uvážíme-li fakt, že Rusy pronásledovali jen dva Finové a jedinou újmu utrpěl Sarvantův stroj - měl 23 průstřelů potahu a musel být předán do opravy.

Ještě pro pořádek je třeba uvést, že 6. ledna 1940 mělo za úkol bombardovat ,,válečný průmysl" ve městě Kuopio celkem 17 Iljušinů DB-3 z 6. DBAP bez stíhacího doprovodu. Jak již víme, formace vedená majorem Mejstrenkem se nad cíl dostala, ale později ji Finové téměř vyhladili. Druhá, tentokrát devítičlenná formace, vedená majorem Balašovem se během akce s žádným odporem nesetkala. Obě skupiny na Kuopio svrhly celkem 140 pum FAB o hmotnosti 100 kilogramů, 2 pumy FAB o hmotnosti 50 kilogramů a 4 pumy ZAB o hmotnosti 50 kilogramů.

Tragický osud Mejstrenkových mužů na ostatní osádky zapůsobil značně demoralizujícím dojmem a pro příště byly bombardovací skupiny letící bez stíhacího doprovodu výjimkou3.

Složky Ilmavoimatu identifikovaly v průběhu Zimní války celkem deset bombardérů z 6. DBAP, které padly za oběť stíhačům. Celkové ztráty této jednotky představovaly jedenáct letounů sestřelených, dva nezvěstné, osm vážně poškozených a jeden letoun zničený bez zásluhy nepřítele.

Sarvanto získal v lednu 1940 ještě jedno vítězství. Připsal si ho při boji Lentolaivue 24 a 26 se skupinou devíti Tupolevů SB-2 z 54. SBAP. V boji Finům podlehlo celkem osm bombardérů pluku.

Finové již dříve zničili dva bombardéry tohoto útvaru, což souhlasí s údaji o ztrátách jednotky - osm sestřelených a dva nezvěstné stroje.

Jorma Sarvanto v sérii vítězství pokračuje i v únoru 1940 a jeho skóre dosahuje výše 12 a 5/6 sovětských letounů. Další vítězství již vybojovat nemůže, protože dostává rozkaz přelétnout stíhací Brewster ze Švédska. Americké stíhačky však dorazily příliš pozdě na to, aby mohly proti agresorům zasáhnout. Válka skončila 13. března 1940.

Sarvanto byl dvojnásobným esem a bezkonkurenčně stál v čele finských stíhačů:

 

Okamžitě po skončení Zimní války se Lentolaivue 24 přesunula na základnu Joroinen a pak do Malmi. V dubnu 1940 se Sarvanto i jeho kolegové loučí se starými dobrými Fokkery (přebírá je LLv 32) a místo nich dostávají Brewstery. Krátce poté se LLv 24 přemísťuje na jihofinské letiště Vesivehmaa, na němž setrvává až do počátku Pokračovací války. Později jsou její jednotlivé lentue roztroušeny na různých základnách dle potřeb velení Ilmavoimatu.

Počátek Pokračovací války prožil luutnantti Jorma Sarvanto ve funkci pobočníka velitele 2. lentue v LeLv 244. Konflikt zahájily sovětské jednotky 25. června 1941 a již během tohoto dne Sarvanto dokázal sestřelit jeden bombardér. Osm Brewsterů z 2. lentue se střetlo s Rusy celkem dvakrát, Přičemž se Finům podařilo zničit celkem deset bombardérů. V červnu 1941 si Sarvanto na konto připisuje i jeden z nových Petljakovů Pe-2.

4. srpna 1941 je Jorma Sarvanto povýšen do hodnosti kapteeni, avšak 19. října frontový útvar opouští a odchází ke štábu letectva. Od 8. května 1942 velí Koelaivue (zkušební peruť) v Tampere, ale již 17. července se stává styčným důstojníkem u Luftflottenkommanda 1.

Na počátku roku 1943 Sarvanto dostává rozkaz vrátit se zpět k operační jednotce a 16. ledna se ujímá velení nad 1/LeLv 24 na základně Suulajärvi. Od 15. února létá s osobním strojem Brewster ,,BW-373", s nimž získává poslední dvě vítězství. Jedno z nich je spojeno s památným bojem v historii Ilmavoimatu.

Ráno 21. dubna 1943 mezi 8.00 a 8.15 odstartovalo nad ostrov Seiskari pět Brewsterů kpt. Karhunena, šest stíhaček kpt. Törrönena a dalších šest strojů pod vedením kpt. Sarvanta. V cílovém prostoru se střetli s 35 nepřátelskými stíhači. Rozpoutal se boj, který se rozpadl na množství individuálních
potyček. V jedné z nich Sarvanto sundal nad vesnicí Sepelevskaja (dnes Šepelevo?) sovětský Jak-1.

Finové sestřelili 10 Jaků-1, 5 LaGGů-3 a 4 LaGy-5. Sami v soubojích ztratili dva letce.

Prvním nešťastníkem byl lentomestari Eero Aulis Kinnunen z 2/LeLv 24, který právě sestřelil jeden LaGG-3 a ve spolupráci s dalším stíhačem poslal k zemi Jak-1. Jeho letoun ,,BW-352" však inkasoval zásahy od protiletadlové palby, zřítil se a ,,Lekkeri" Kinnunen, eso s 22 a 1/2 sestřely, v jeho troskách zahynul.

Druhý Brewster, o nějž Finové v boji přišli, padl za oběť sovětským stíhačům. Stroj nesl označení ,,BW-354" a s ním byl ztracen i pilot ylik. T. Heinosen z 1/LeLv 24.

Kariéra Sarvanta, coby frontového letce, se uzavřela. Do zápisníku letů si zaznamenal 251 bojových akcí a 16 + 5/6 vzdušných vítězství. Za služby, které vykonal při obraně vlasti byl postupně vyznamenán Křížem svobody (Vapaussoturisti) 3. třídy a později i 2. třídy.

9. července 1943 se ujal velení Ilmasotaosasto (let. bojový oddíl) při Maasotakouluun (Vojenská akademie) a poslední služební zařazení během války na něj čekalo 22. června 1944 u 3. lentue v jednotce operačního výcviku - Täydennislentolaivue (T-LeLv) 35.

Po ukončení Pokračovací války zůstal věrný svému bývalému pluku - Lentorykmentti 2. V roce 1947 je povýšen do hodnosti majuri a poprvé je pověřen velením nad celou perutí - Hävittäjä Lentolaivue (HLeLv) 21. O dva roky později odchází k Lentorykmentti 3 a působí u něj ve funkci štábního důstojníka. V tomto zařazení setrvává až do svého odchodu do Británie, který je datován 3. červencem 1954 a své schopnosti zúročuje ve službách diplomatického sboru.

8. prosince je everstiluutnantti Sarvanto jmenován velitelem Soumeen Karjalan Lennoston (Fin. karelský wing), což je nejvýznamnější funkce, jakou dosud zastával.

Záhy však přichází zdravotní problémy, kvůli kterým musí Jorma Sarvanto 8. června 1960 předčasně odejít do výslužby. Umírá 16. října 1963.



Vítězství dosažená Jormou Kalevi Sarvantem během Zimní a Pokračovací války.
 

Celkem: 16 a 5/6 vítězství



Letouny 6. DBAP sestřelené dne 6. 1. 1940 příslušníky LLv 24.
(via Carl - Fredrik Geust)
 

22 sovětských letců padlo a dva byli zajati.



Poznámky:

1) V Imatře byla důležitá elektrárna.

2) Několik Fokkerů bylo zapůjčeno dvěma lentue z LLv 26, které operovaly v podřízenosti LLv 24.

3) K podobným ,,střelbám na krocany" často docházelo i v prvních letech bojů Luftwaffe na východní frontě. Za všechny lze uvést případ Oblt. Waltera Hoecknera, Staffelkapitäna 6./JG 77, který 25. června 1941 při tzv. volném lovu v prostoru Balti - Jassy - Kišiněv napadl formaci dvanácti SB-2 a osm jich sestřelil (celkem dosáhl min. 34 vítězství). Další dva bombardéry zničil jiný pilot jeho Schwarmu.

4) Velitelem 2. lentue byl kapteeni L. Ahola.



Vysvětlivky:

DBAP - dalněbombardirovočnyj aviacionnyj polk

IAP - istrebitělnyj aviacionnyj polk

SBAP - skorostnoj bombardirovočnyj aviacionnyj polk



Prameny:

1. Keskinen K. a Stenman K.: Ilmavoimat Talvisodassa, Forssa, 1989

2. Keskinen K. a spol.: Brewster Model 239, Suomen Ilmavoimien Historia 1, Tampere, 1995

3. Keskinen K. a spol.: Hävitäjä - Ässät Finnish Fighter Aces, Suomen Ilmavoimien Historia 11, Tampere, 1994

4. Keskinen K. a spol.: Soumen Ilmavoimien Maalaukset ja Merkinnät Finnish Air Force Camouflage and Markings, Jyväskylä, 1996

5. Stenman K.: Jorma Sarvanto - Talvisodan Ässä, Suomen Ilmailuhistoriallinen Lehti 2/1996



Za pomoc při přípravě článku děkuji Petru Lukešovi, Matti Salonenovi (Suomi), Honzovi Tomšů a Pavlu Türkovi.