Již při popisování životních osudů korvetního kapitána Eugena Esmonda VC v prvním článku této rubriky jsme mohli zjistit, jak měla německá Kriegsmarine dobře zorganizovanou protivzdušnou obranu velkých hladinových plavidel. Stejnou zkušenost ,,udělal" i další držitel Viktoriina kříže, Flying Officer Kenneth Campbell, pilot, jehož válečná kariéra je pevně spjata s 22. perutí podřízenou Velitelství pobřežního letectva RAF. K dvaadvacítce nastoupil po ukončení výcviku u 1. operačně výcvikové jednotky (Operational Training Unit) 28. září 1940.

Velká Británie si od počátku 2. světové války v plné míře uvědomovala svou závislost na lodní přepravě potravin a strategických surovin pro válečný průmysl. Námořním trasám však hrozilo několikeré nebezpečí. Především to byli velitelé německých U-bootů, kteří se snažili potopit co největší počet brutto registrovaných tun spojeneckých plavidel. Mnoho starostí však Britům působila také Luftwaffe, ovšem její operační dosah byl naštěstí limitován doletem nasazených strojů a závislostí na kontinentálních základnách. Posledním nebezpečím, ne však co do významu, byla velká německá hladinová plavidla, reprezentovaná především bitevní lodí Bismarck a dvěma bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Právě eliminace tohoto posledního faktoru stála RAF mnoho sil a osádek. Přitom efektivnost útoků se pohybovala na velmi nízké úrovni. I přesto rozkaz napadat plavidla Kriegsmarine, kdykoli k tomu bude příležitost, tzn. kdykoli zakotví v biskajských přístavech, a tudíž budou v dosahu RAF, platil nadále. Tato kampaň byla vystupňována koncem března 1941, kdy francouzští odbojáři informovali Brity o přítomnosti Scharnhorstu a Gneisenau v Brestu. Tento fakt potvrdily i snímky pořízené 28. března 1941 fotoprůzkumným Spitfirem Mk.IC sériového čísla R 6903, za jehož kniplem seděl Pilot Officer Gordon Green. Velení RAF okamžitě zorganizovalo týden intenzivních útoků na přístav a jeho osazenstvo. Jediným výsledkem byla puma, která těsně minula Gneisenau umístěnou v suchém doku. Přesto, že k dovršení britské smůly nevybuchla, znamenala v konečném důsledku předzvěst obrovského úspěchu. Němci museli kvůli jejímu zneškodnění přemístit Gneisenau do otevřeného přístavu, kde se ocitla dočasně nechráněna proti torpédovému útoku. A to byla příležitost, kterou si Britové rozhodně nechtěli nechat ujít.

Jediným útvarem RAF, který takový útok v daném čase mohl podniknout, byla právě 22. peruť. Jednotka dostala rozkaz zaútočit 6. dubna 1941 v časných ranních hodinách.

Velitel perutě disponoval pouhými šesti středními bombardéry Bristol Beaufort. Proto se je rozhodl rozdělit do dvou skupin. Jako první měla na Gneisenau zaútočit tříčlenná formace Beaufortů, vyzbrojená pumami. Detonace bomb tak mohly nejen poškodit bitevní křižník, ale také poničit případné protitorpédové sítě. Exploze pum měly být zároveň signálem pro druhou skupinu, která by v individuálních útocích vypustila torpéda. To vše ovšem za velmi intenzivní asistence německého protiletadlového dělostřelectva, které se nacházelo snad všude, kde to jen bylo trochu možné - na stráních kopců obklopujících Brest, na přístavních zařízeních a v neposlední řadě na plavidlech kotvících přímo v přístavu.

Osádky se ke startu do akce připravovaly ještě za tmy. Dva Beauforty ovšem zapadly do bláta na vodou podmáčené letištní ploše. Proto se do vzduchu dostaly mezi 4.30 a 5.15 pouze čtyři stroje. Z první skupiny zbyl letoun Belfasťana Sgt Henry Menaryho, druhá pak letěla ve složení F/O J. Hyde DFC, Sgt Camp a F/O Kenneth Campbell, letící ve stroji N 1016, OA-X. Nepříznivé deštivé počasí, tma a mlha zapříčinily ztrátu orientace poslední osádky disponující pumami. Sgt Menary se proto při rozednění nacházel ve vzdálenosti mnoha mil od Brestu. Aby bomby nevezl zbytečně domů, odhodil je na nepřátelskou loď poblíž Ile de Batz a vrátil se na základnu.

O tom všem osádky torpédových Beaufortů však nic nevěděly a pokračovaly podle plánu k cíli. Ovšem ani jim počasí navigaci neusnadnilo. Podobně jako Menary i Sgt Camp bloudil a na místo srazu dorazil s přibližně půlhodinovým zpožděním. Včas se dostavili jen Hyde a Campbell. Oba marně kroužili v blízkosti přístavu a čekali na výbuchy pum znamenající začátek útoku na Gneisenau. Denní světlo začalo pomalu osvětlovat přístav a rozhodnutí již nebylo možno odkládat. Existovaly pouze dvě možnosti: pokračovat v útoku nebo se s nepořízenou vrátit na základnu. F/O Campbell se rozhodl pro první z nich a otočil stroj směrem k přístavu. F/O Hyde jej zahlédl, jak mizí dole v šedi mlhy. Neviděl však žádné výbuchy pum, a proto nerozhodně pokračoval v kroužení.

Drama, jež se pak nad Brestem odehrálo, se podařilo částečně rekonstruovat z výpovědí několika očitých svědků až po roce 1945. Campbell zahájil nálet přibližně ve výšce sto metrů nad přístupem do vnějšího přístavu. Jakmile se v jeho zorném poli objevila kamenným molem chráněná Gneisenau, sklesal na méně než patnáct metrů nad hladinu moře. Bitevní křižník kotvil přibližně 460 metrů od mola. Aby torpédo bylo schopno účinně zasáhnout cíl, musel je Campbell odhodit těsně za molem. To se mu podařilo na jedničku a ihned poté začal unikat levou stoupavou zatáčkou směrem k vrstvě nízké oblačnosti. Chybělo mu přibližně patnáct sekund na to, aby se k ní dostal. Německá protivzdušná obrana přístavu se však ve stejném okamžiku, kdy zahájil manévr, probrala z překvapení. Na obloze doslova ,,vyrostla" zeď tvořená rozprasky protiletadlových projektilů a ihned se zaměřila na osamělý Beaufort. Takové ničivé síle nemohlo nic odolat, ani Campbellův stroj, jenž se zřítil přímo do přístavu.

S největší pravděpodobností byl Campbell mrtev nebo těžce zraněn ihned po odhození torpéda, neboť poté, co Němci vyzdvihli vrak letounu z přístavu, nacházel se na místě pilota navigátor ,,Jimmy" Scott. Chtěl snad převzít řízení stroje za velitele? To, co se na palubě Beaufortu OA-X odehrávalo v posledních sekundách útoku, se již nikdy nedozvíme. Jisté však je, že celá osádka pod vedením F/O Campbella prokázala nezměrné hrdinství. Všichni její členové - pilot F/O Kenneth Campbell, navigátor Sgt James Philip Scott, radista Sgt William Cecil Mullins a střelec Sgt Ralph Walter Hillman - byli pohřbeni na brestském hřbitově.

Co však jejich oběť přinesla Britům? Nic menšího než vážné poškození bitevního křižníku. Torpédo po odpoutání od Campbellova letounu nabralo správný směr i hloubku ponoru a ,,šupajdilo" si to přímo ke Gneisenau. Následný výbuch loď poškodil natolik, že Němci museli urychleně zorganizovat její odtažení zpět do suchého doku, kde pak pobývala celých osm měsíců.

Informace francouzského hnutí odporu o výsledku této akce se do Velké Británie dostaly až o mnoho měsíců později. Na základě těchto zpráv obdržel Kenneth Campbell 13. března 1942 za svou neochvějnou oddanost danému úkolu a také úžasnou odvahu, kterou prokázal při dokončení útoku tváří v tvář převaze nepřítele, Viktoriin kříž in memoriam. Nejvyšší britské vojenské vyznamenání přijali jeho rodiče z rukou krále Jiřího VI. během slavnostního ceremoniálu dne 23. června 1943. Obyvatelé skotského města Sedbergh, kde Campbell strávil školní léta, vztyčili na jeho počest pomník.



Prameny:

1. Bowyer, Chaz, For Valour, The Air VCs, London, 1992

2. Turner, John Frayn, VCs of the Air, Shrewsbury, 1993

3. Price, Alfred, The Spitfire Story, London, 1995

4. Periodika