Útok na americkou základnu Pearl Harbor, provedený 7. prosince 1941 palubními letouny Kidó Butai viceadmirála Chuichi Naguma, patří mezi notoricky známé události 2. světové války. Příprava, provedení a následky operace se staly námětem řady publikací, přesto i dnes zůstává mnoho zajímavých detailů, autory souhrnných prací většinou opominutých.

Za úspěch v Pearl Harboru zaplatili Japonci poměrně nízkou cenu. Ze 350 letadel, jež cíle na ostrově Oahu skutečně napadly, se na paluby letadlových lodí nevrátilo 29 strojů, konkrétně 5 torpédových bombardérů Nakajima B5N2 "Kate", 15 střemhlavých bombardérů Aichi D3A1 "Val" a 9 stíhacích letounů Mitsubishi A6M2b "Zeke". Většina z pětapadesáti členů leteckého personálu zahynula, když padla za oběť protiletadlové palbě, další sestřelily nepřátelské stíhačky, jimž se podařilo vzlétnout. O několika nevrátivších se strojích bylo známo, že utrpěly poškození, a panovalo tudíž přesvědčení, že jejich osádky raději zvolily dobrovolnou smrt (jisatsu), než aby padly do zajetí. Platilo to i o jednom ze stíhačů, patřících ke Kanjó Sentóki Buntai letadlové lodě Hiryú, poddůstojníkovi 1. třídy Shigenori Nishikaichim. Pravda však byla jiná.

Letadlová loď Hiryú, jež společně se Soryú tvořila 2. Kókú Sentai, vyslala nad Pearl Harbor v první vlně deset bombardérů Nakajima B5N2 "Kate" (korvetní kapitán Tadashi Kusumi) vyzbrojených 800kg pumou, osm strojů stejného typu (poručík Hirata Matsumura) nesoucích torpédo a šest stíhacích Mitsubishi A6M2b "Zeke" (poručík Kiyokuma Okajima). V 6.15 havajského času1 opustily paluby poslední letouny a začaly přípravy na vzlet druhé úderné vlny, na níž se Hiryú měla podílet sedmadvaceti stroji. Kromě osmnácti střemhlavých bombardérů Aichi D3A1 "Val" (poručík Shun Nakagawa) startovalo i devět "Zeke", které se měly připojit ke stíhacímu doprovodu (Seikútai). V jejich čele stál poručík Sumio Nóno, buntaichó Kanjó Sentóki Buntai z Hiryú:

4. buntai

11. shótai

Tai-i poručík Sumio Nóno

Ittó Hikó Heisó poddůstojník 1. třídy Tatsuo Higashinaka

Santó Hikó Heisó poddůstojník 3. třídy Haruo Nitta

12. shótai

Chú-i poručík* Yasuhiro Shigematsu

Ittó Hikó Heisó poddůstojník 1. třídy Shigenori Nishikaichi

Nitó Hikó Heisó poddůstojník 2. třídy Noboru Tokada

13. shótai

Ittó Hikó Heisó poddůstojník 1. třídy Tsugio Matsuyama

Ittó Hikó Heisó poddůstojník 1. třídy Toshio Makinoda

Ittó Hikóhei námořník 1. třídy Yutaka Chiyoshima

* pro hodnost Chú-i, stojící mezi Shó-i (podporučík) a Tai-i (poručík), je obtížné najít přesný ekvivalent. V hodnostním systému US Navy jí odpovídal Lieutenant (junior grade), tj. doslovně "mladší" poručík.

První stroje druhé vlny opustily paluby letadlových lodí v 7.15 a o patnáct minut později již bylo všech 170 letadel ve vzduchu. Tři z nich se musela pro technické závady vrátit zpět, mezi nimi i námořník 1. třídy Yutaka Chiyoshima se svým "Zeke". Osm zbývajících pokračovalo k Pearl Harboru.

Primárním úkolem stíhacího doprovodu nad Pearl Harborem byla likvidace nepřátelských stíhaček. Když se však kolem 8.40 druhá vlna od severu přiblížila na dohled k ostrovu Oahu, nenarazila ve vzduchu na žádný odpor. V 8.46 se formace rozdělila na jednotlivé skupiny a pětatřicet "Zeke" stíhacího doprovodu zaútočilo v souladu s operačním rozkazem palubními zbraněmi na pozemní cíle, přesněji letiště v napadeném prostoru. Osm stíhaček poručíka Nónoa zamířilo k letišti Bellows Field na východním okraji ostrova. Během letu se v 8.54 ocitly nad základnou námořního letectva Kaneohe Naval Air Station, kde provedly jeden nálet na zaparkovaná letadla2, a pokračovaly dál k Bellows Field. Zde zapálily dva na zemi stojící letouny 86. pozorovací perutě a jeden automobil. Neunikly jim ani dva Curtissy P-40B 44. stíhací perutě, pokoušející se právě vzlétnout. První, pilotovaný 2nd Lieutenantem Georgem A. Whitemanem, dopadl na pláž za koncem vzletové dráhy, kde explodoval. Pilot druhého, 2nd Lieutenant Samuel M. Bishop, měl oproti svému kolegovi štěstí, a když jeho stroj dopadl na hladinu nedaleko pobřeží, dokázal se z něj dostat a přes zranění na noze doplaval ke břehu. Obě vítězství si připsal poddůstojník 1. třídy Tsugio Matsuyama, vedoucí 13. Shótai. Po ostřelování Bellows Field zamířila buntai poručíka Nónoa k severu, kde se zformovala. Až v tomto okamžiku vyšlo najevo, že letoun s červeným kódem BII-120 na směrovce, pilotovaný poddůstojníkem 1. třídy Shigenori Nishikaichim, mezi nimi není.

Zásah Nishikaichiho "Zeke" lze téměř s jistotou připsat na vrub protiletadlové palbě. Pozemní personál na Bellows Field zaznamenal nepřátelskou stíhačku ztrácející benzin z prostřelené palivové nádrže. Rozsah poškození poddůstojníkova stroje není znám, ale ztráta paliva mu pravděpodobně neumožňovala bezpečný návrat na mateřské plavidlo. Obdobné poškození, průstřel hlavní palivové nádrže, utrpěla přibližně ve stejné době při útocích na Kaneohe Naval Air Station i stíhačka velitele devítky "Zeke" ze Soryú, poručíka Fusaty Iidy. Jeho rozhodnutí bylo okamžité a přesně v duchu očekávaném od pilota japonského námořního letectva. Po předání velení svému podřízenému namířil své "Zeke" v ostrém piké mezi hangáry americké základny, kde explodovalo. Shigenori Nishikaichi se naopak pokusil o záchranu. Zamířil k ostrovu Niihau, kde podle instrukcí měla operovat japonská ponorka pověřená záchranou sestřelených letců. Myšlenku zachraňovat osádky letadel sestřelených při útocích na nepřátelské základny pomocí ponorek hlídkujících v blízkosti cíle později zdokonalili a úspěšně používali Američané.

V okolí Oahu představoval Niihau nejpříhodnější záchranný bod pro letouny neschopné návratu k plavidlům Kidó Butai. Ležel relativně blízko cíle útoku, přibližně patnáct námořních mil západojihozápadně od Kauai, čtvrtého největšího ostrova Havajského souostroví. Kauai sám je pak od Oahu vzdálen šedesát čtyři mil západoseverozápadním směrem. Vzdušnou čarou tak Niihau ležel od Pearl Harboru asi sedmdesát mil, tedy asi sto třicet kilometrů. Dle zpravodajských informací nenavštěvovala vody kolem ostrůvku americká plavidla často a místní obyvatelstvo měli tvořit pouze domorodí Havajané. Omezila se tak pravděpodobnost rychlé reakce nepřítele. O izolovanosti místa hovoří i charakteristika navigační příručky Pacific Islands Pilot vol. III, vydaná hydrografickým oddělením britské admirality. Hovoří o 136 obyvatelích v roce 1940, jimž obživu poskytoval jediný ranč na ostrově. Ostrůvek nemá pravidelné spojení s okolním světem ať lodní, telegrafické či radiové. Pouze příležitostně k němu zavítají plavidla odvážející vlnu a dobytek.

Hlídkováním v blízkosti Niihau a pátráním po sestřelených letcích pověřilo velení Rengó Kantai ponorku I 74. Plavidlo, náležející do stavu 11. Sensuitai, podřízené 3. Sensuisentai, patřilo ke třiceti japonským ponorkám podílejícím se na havajské operaci. Společně s osmi dalšími ponorkami 3. Sensuisentai opustila 23. listopadu základnu na atolu Kwajalein v Marshallových ostrovech a 6. prosince, den před plánovaným útokem, zaujala určené postavení. Velitel I 74, korvetní kapitán Nobukiyo Nambu, se svěřeného úkolu nezhostil právě nejlépe. Ve snaze příliš neohrozit vlastní plavidlo hlídkoval převážně v periskopové hloubce. Vyhnul se tak odhalení nepřítelem, zároveň ale vzal vlastním letcům, směřujícím k Niihau, možnost spatřit ponorku a přistát v její blízkosti. Snaha poskytnout osádkám těžce poškozených letadel šanci na přežití tak skončila fiaskem, přitom korvetní kapitán Nambu nejméně jednoho letce zachránit mohl.

Když tedy Shigenori Nishikaichi se svým "Zeke" dorazil k Niihau, nenalezl po avizované ponorce ani stopu. Stál před rozhodnutím, co dál. V úvahu připadala v podstatě dvě řešení, ukončit svůj život nárazem letounu o hladinu nebo vhodný cíl, či se pokusit o nouzové přistání. Důvody, proč zvolil druhé řešení, si japonský pilot vzal s sebou do hrobu, faktem však zůstává, že jednal proti všem pravidlům vštěpovaným letcům japonského císařského námořnictva a se svou stíhačkou přistál na kamenitém poli na ostrově Niihau a o plot a kamennou zídku přitom zničil podvozek3. Zde ho objevil domorodý obyvatel ostrova Hawila Kaleohano žijící nedaleko místa přistání. Představa havajského domorodce beroucího do zajetí japonského námořního pilota, nepochybně ozbrojeného osobní zbraní, je poněkud divoká, bohužel, není známo, zda Nishikaichi neutrpěl při nouzovém přistání nějaké zranění, například neupadl-li do bezvědomí po úderu do hlavy. Kaleohano mu odebral veškeré osobní dokumenty a poslal pro dva osadníky japonského původu žijící na Niihau, aby pomohli v roli tlumočníků4. Jejich prostřednictvím se obyvatelé Niihau dozvěděli o útoku na Pearl Harbor a tedy i o tom, že Spojené státy se nacházejí ve válečném stavu s Japonskem. Kaleohano se rozhodl zajatce hlídat a vyčkat do druhého dne, 8. prosince, kdy měl připlout sampan, obstarávající jednou za týden spojení s Kauai, a předat japonského pilota úřadům sídlícím na větším ostrově. Ve zmatku vzniklém po japonském útoku ale na Kauai na vyslání sampanu k Niihau zcela zapomněli. Nishikaichi tak zůstal v zajetí Havajanů plných šest dní, do pátku 12. prosince.

Dvanáctého se osadníci rozhodli vzbudit pozornost na Kauai zapálením velké hranice, což byl již dříve domluvený signál pro případ nouze. Zároveň se Kaleohano a čtyři další ostrované vydali ve člunu pro pomoc přes čtrnáct mil široký průliv dělící Niihau od Kauai. Nishikaichi se po jejich odjezdu neúspěšně pokoušel uplatit své věznitele, aby jej propustili a nakonec se mu přece jen podařilo přemluvit jednoho z tlumočících osadníků japonského původu, který mu pomohl v útěku. Nejprve společně se svým komplicem prohledali Kaleohanův příbytek ve snaze získat zpět dokumenty, které mu domorodec po zadržení odebral. Nenalezli je a zamířili proto k vraku stíhačky, odkud vymontovali jeden z kulometů. Ozbrojeni se vrátili do osady Puuwai na západním pobřeží ostrova, kde vyhrožovali postřílením veškerého obyvatelstva, pokud se neobjeví Kaleohano s ukořistěnými dokumenty. Několika domorodcům přikázali, aby Kaleohaneho našli a přivedli. Zbylé obyvatele ale nedokázali ve dvou uhlídat a do soumraku jim většina unikla. Jeden z vesničanů, Benjamin Kanahele, se namísto útěku pokusil oběma Japoncům nepozorovaně ukrást munici. Neuspěl však a naopak se stal společně se svojí manželkou zajatcem japonské dvojice. Ani to Kanaheleho neodradilo od dalších pokusů nepřátele odzbrojit a začal přesvědčovat zrádce - překladatele, aby se zmocnil pilotova kulometu. Kanaheleho pokusy vyprovokovaly potyčku, během níž Nishikaichi na domorodce vystřelil a dvakrát jej zasáhl. Kanaheleho to podle jeho vlastních slov "rozzuřilo k nepříčetnosti", a ač zraněn, popadl japonského pilota za krk a za nohu, mrštil jím proti kamenné zdi a zabil ho. Druhý Japonec se mezitím zbavil Kanaheleho manželky, popadl kulomet, který obrátil proti sobě a spáchal sebevraždu.

Kaleohano zatím po šestnáctihodinové plavbě rozbouřeným mořem dorazil ke Kauai a druhého dne, 13. prosince, se vrátil doprovázen vojáky. Nalezl už ale jen postřeleného Kanaheleho, mrtvého pilota i jeho pomocníka a vzrušené spoluosadníky. Zraněného převezli do nemocnice v Kauai, kde se uzdravil. Zda oba zabité pohřbili na ostrově, či jejich těla odvezli vojáci, bohužel dostupné prameny neuvádějí. Stejně chybí zmínka i o osudu vraku Nishikaichiho "Zeke", přičemž lze s úspěchem pochybovat, že by se o něj Američané nezajímali a nechali si tak uniknout příležitost prozkoumat pravděpodobně ne příliš poškozený letoun.

Oba Havajané se ocenění dočkali až na konci války. Benjamin Kanahele převzal v srpnu 1945 ve Fort Shafter vyznamenání "Medal of Merit" a "Purple Heart", přičemž k druhému, výlučně vojenskému ocenění, obdržel i zvláštní oprávnění dovolující udělení civilní osobě. Druhý muž, Hawila Kaleohano, dostal až v květnu 1946 "Medal of Freedom".

Vyšších poct se ironií osudu dostalo posmrtně Shigenori Nishikaichimu. Velení 1. Kókú Kantai netušilo nic o jeho nouzovém přistání, zajetí a pozdějším zabití neozbrojenými domorodci. Jeho jméno společně s pěti dalšími japonskými stíhači padlými nad Pearl Harborem bylo citováno v rozkaze velitele Rengó Kantai a stejně jako jim se i Nishikaichimu dostalo dodatečného povýšení in memoriam o dva hodnostní stupně, na podporučíka (Shó-i). Po válce vyšla najevo pravda o přistání na Niihau, doprovázená mylným tvrzením o pilotově sebevraždě poté, co jej obklíčili domorodci. Čest bývalého japonského císařského námořnictva tak zůstala zachována.