V historii letectví bychom našli jen málo letadel s podobně rozporuplnou kariérou, jakou měl americký Brewster F2A Buffalo. Po technické stránce zřejmě převážily ambice firmy Brewster Aeronautical Company nad výrobními možnostmi a pokud se podíváme na operační nasazení, vše si protiřečí: typ F2A byl koncipován jako palubní stíhačka, bojové nasazení však zažil pouze z pozemních základen. Byl určen především pro americké námořnictvo a spojence (dodán letectvu Velké Británie, Belgie, Holandské Východní Indie a Austrálie), avšak výrazné úspěchy s ním slavilo jen Finsko, spolubojovník Německa ve válce proti Sovětskému svazu.

Sovětský svaz napadl Finsko 30. listopadu 1939, čímž pro Finy začala tzv. Talvisota (zimní válka). Ilmavoimat (finské vojenské letectvo) do ní vstupoval s poměrně zastaralými stroji - nejmodernějším letounem byl v té době Fokker D.XXI, který navíc měla ve výzbroji pouze jedna finská peruť. Proto velení Ilmavoimatu uspíšilo již dlouho avizovanou obnovu letadlového parku. Největší nákup se podařilo uskutečnit v prosinci 1939 ve Spojených státech, a to v podobě 44 stíhaček Brewster B-239, což byly verze F2A-1 Buffalo upravené pro pozemní operace. Stroje připlouvaly na lodích do švédského přístavu Trollhattan, kde byly sestavovány norskými mechaniky za dohledu techniků firmy Brewster, poté kódovány BW-351 až BW-394 a po záletech přelétávány do sousedního Finska jak finskými, tak i americkými piloty.



Letoun BW-371 byl na počátku roku 1943 vybaven sovětským motorem M-63 a z výzbroje byly ponechány jen dva kulomety v trupu. Jak je patrné, z křídla byly odstraněny i kryty kulometu. Zde je stroj zachycen na idylickém snímku z června 1943 u 1/LeLv 24 v Suulajärvi. Dlouhej kouř a pohoda jazz...

Prvních šest B-239 (kódová čísla BW-352, 353, 355 až 358) dorazilo do Finska 1. a 8. března 1940 - příliš pozdě na to, aby mohly zasáhnout do bojů Talvisoty, která skončila podepsáním příměří 13. března 1940. Plný počet, 44 letounů, se na místo určení dostal do poloviny roku 1940, z toho 33 strojů bylo přiřazeno (po krátkém pobytu některých u Lentolaivue 22) k Lentolaivue 24 (24. peruti) a zbytek ponechán v rezervě. Během výcviku si finští piloti Brewsterův B-239 pro jeho letové vlastnosti, obratnost a dobrou stabilitu při střelbě oblíbili natolik, že ho nazvali Taivaan Helmi (Nebeská perla). Výstižnost tohoto přízviska se plně potvrdila během příštího finsko-sovětského konfliktu.

Příměří mezi Finy a Sověty po Talvisotě netrvalo dlouho: 22. června 1941 překročil Wehrmacht hranice Sovětského svazu a Finsko mobilizovalo ozbrojené síly. 25. června podniklo sovětské letectvo první ze série náletů na objekty v jižním Finsku a finská vláda následně vyhlásila Sovětskému svazu válku - nazývanou historiky Jatkosota neboli Pokračovací válka. Lentolaivue 24, operující v tomto období pod velením majora Magnussona z letiště Vesivehmaa umístěného v centru jižního Finska, se skládala ze čtyř letek:

první letku s devíti B-239 vedl kapitán Luukkanen; kapitán Ahola a poručíci Karhunen a Sovelius veleli druhé, třetí a čtvrté letce, vždy po osmi B-239. Nebeské perly z druhé letky zaznamenaly hned 25. června deset sestřelů bez vlastních ztrát, počátkem července (LeLv 24 se přesunula na letiště Rantasalmi, přičemž jednotlivé letky operovaly také z různých okolních základen) na konto Brewsterů přibylo dalších šestnáct sovětských strojů. Na začátku finské ofenzivy v Karelii 10. července 1941 má Lentolaivue 24 za úkol udržovat vzdušnou převahu nad severní částí jezera Ladoga. Letectvo Severního frontu Rudé armády se však v červenci omezilo pouze na průzkumné lety, a tak k větším vzdušným bojům došlo až 3. srpna: piloti 3. letky LeLv 24 sestřelili toho dne patnáct letounů I-153. V září 1941 se hlavní část LeLv 24 přemístila na letiště Lunkula a Mantsi (severovýchodní pobřeží Ladogy) za účelem vzdušné podpory finského útoku na Petrozavodsk. Úspěšným dnem 4. letky se stalo 14. září se sedmi sestřelenými sovětskými stíhači, 3. letka k tomu přidala 20 sestřelů dosažených během celého měsíce.

Z tohoto stručného přehledu si lze udělat dobrou představu o začátcích bojového nasazení Nebeských perel: do konce prvního roku Jatkosoty, tj. do konce roku 1941 finští piloti na Brewsterech B-239 sestřelili 135 sovětských strojů oproti ztrátě dvou Brewsterů a dvou pilotů! Podívejme se na ztráty blíž: první, BW-369 byl zničen 28. 6. 1941 (havárie při startu), druhý BW-385 sestřelen až 3. 12. 1941 sovětským protiletadlovým dělostřelectvem (předtím byly ještě odepsány BW-360 a BW-391 během výcviku v době příměří).

Během prvního čtvrtletí 1942 si Nebeské perly 2. letky LeLv 24 připsaly na konto mimo jiné také 24 Hurricanů, zatímco 3. a 4. letka přidaly za stejné období 21 různých nepřátelských strojů. Ztráty Brewsterů za tuto periodu činí 4 stroje: BW-358 a BW-362 pohřešované v akci, BW-389 havaroval a BW-359 byl sestřelen. V květnu byl navíc sovětským náletem zlikvidován BW-390. Přestože v první polovině léta 1942 Sověti aktivitu na finské frontě značně zredukovali, podařilo se jim během června 1942 sestřelit tři Brewstery: BW-394, BW-372 a BW-381. Opravdu rušno začalo být na karelském nebi až v srpnu, skóre tohoto měsíce je 39:1 pro piloty Nebeských perel: z toho například 14. srpna 9 Hurricanů a 16. srpna 11 Polikarpovů I-16. O dva dny později, 18. 8., došlo k velké letecké bitvě 16 Brewsterů proti 60 sovětským stíhačkám, z nichž se nedobrovolně odebralo k zemi šestnáct proti jednomu Brewsteru (též nedobrovolně, BW-378, nazvaný "Otto Wrede").

V říjnu 1942 se Sověti ve vzduchu aktivizovali a Nebeské perly přidaly 16 sestřelů. Finské ztráty v průběhu roku 1942 (koncem října přibyl na seznam pohřešovaných Brewsterů letoun BW-376) a prohlubující se potíže s údržbou letadel vyústily v únoru 1943 v reorganizaci Lentolaivue 24 - byla zrušena jedna letka a peruť se základnou na letišti Suulajärvi uprostřed Karelské šíje měla nyní 24 Brewsterů ve třech letkách.

Nedostatek náhradních dílů donutil Finy například u šesti strojů zaměnit originální motory Wright 1820 G-5 za ukořistěné sovětské licenční M-63 (Brewster BW-365 měl dokonce s motorem M-63 namontovánu dvoulistou vrtuli). Od roku 1942 byla v Tampere vyvíjena varianta B-239 s dřevěnými křídly, motorem M-63 a dalšími dílčími úpravami, nazvaná Humu - pro testy jednotlivých modifikací originálního Brewsteru byl vyčleněn BW-392. Dokončen byl jediný Humu s kódem HM-671, který se dochoval dodnes.



Z jara 1943 sovětské letectvo odstartovalo operace s velkými formacemi relativně moderních letadel, například s typy LaGG-5, Spitfire Mk.V, Curtiss P-40, Il-2 či Pe-2. V bitvě 21. dubna 1943 napadlo 16 Brewsterů 35 nepřátelských letounů - Finové v tomto boji ztratili BW-354, druhá strana přišla o pět LaGG-3, čtyři LaGG-5 (Suomen ilmavoimien historia č. 1 uvádí 4 LaGG-3 a 4 LaGG-5, avšak ve výčtech sestřelů jednotlivých finských es ze dne 21. 4. 1943 nalezneme 5 LaGG-3) a jedenáct Jak-1. Ještě téhož dne však ruští protiletadlovci srazili z oblohy Nebeskou perlu BW-352.

Během zbytku třetího roku Jatkosoty ubylo z původního stavu dalších šest B-239: vzdušné souboje prohráli piloti BW-356, BW-366 a BW-388; BW-380 zůstal nezvěstný; BW-351 byl zničen na zemi při náletu a BW-392 při havárii. Tyto ztráty však byly vyváženy sestřelením více než sta sovětských strojů.

Do dalšího válečného roku 1944 vlétli rudí sokoli s novou kvalitou reprezentovanou typy La-5, Jak-9 a opět ve větším počtu. Z těchto důvodů skóre jejich leteckých bojů s Nebeskými perlami přestávalo být tragické. Finové kontrovali 14. 2. 1944 přejmenováním perutě na Hävittäjälentolaivue 24 (hävittäjä - stíhací) a především v květnu přezbrojením na letouny Messerschmitt Bf 109 G-2. Před přezbrojením sestřelili s B-239 v několika bojích již jen čtyři protivníky a zaplatili za to havárií BW-371.

V období 25. 6. 1941 až 21. 5. 1944 zvítězili piloti Lentolaivue 24 (resp. HLeLv 24) ve 454 vzdušných soubojích, na což "spotřebovali" 21 Nebeských perel; z toho bylo 8 sestřeleno, 4 pohřešované v akci, jedna zničena taranem ruského stíhače, 2 padly za oběť protiletadlové palbě, 2 byly odepsány po ruských náletech a 4 po haváriích. Pokud poslední jmenované 2 + 4 stroje nepočítáme ke ztrátám v boji, vyjde nám skóre 30:1 pro HLeLv 24!

Statut stíhacího esa s pěti a více vítězstvími si u HLeLv 24 vydobylo 34 pilotů, z toho 12 se stalo vícenásobnými esy (poručík Teromaa vystřílel "vícenásobek" až později ve službě u HLeLv 26). Jmenujme alespoň ty nejúspěšnější.

Kapitán Hans Henrik WIND zvítězil s B-239 celkem 39krát (celkem dosáhl 75 sestřelů), dvakrát byl vyznamenán Mannerheimovým křížem 2. třídy. Dvacet soupeřů poslal k zemi z kokpitu BW-393 - tento Brewster má ze všech Taivaan Helmi nejlepší "osobní" skóre - 41 sestřelů. Často na něm létal též kapitán Luukanen, veterán Talvisoty, přičemž jako symboly vítězství na ocasní ploše BW-393 si zvolil etikety z pivních lahví "Karelia".

Druhé eso v tomto pořadí je rotmistr Eino Ilmari JUUTILAINEN, také dvojnásobný držitel Mannerheimova kříže 2.třídy. Z konečných 94 a 1/6 vítězství získal 34 na B-239, a to většinu na svém osobním BW-364. Ve výčtu jeho sestřelů figuruje dne 20.10. 1942 také jeden He 111 (!?).