V noci ze 3. na 4. listopadu 1943 proběhl silný nálet RAF na Kolín a Düsseldorf. Mimo jiné proti nim startovalo deset osádek II./NJG 1, mezi nimiž byla i osádka Lt. Otto Friese. Ten oné noci dosáhl svého třetího potvrzeného sestřelu a zde je jeho příběh.



Lt. Fries právě psal dopisy, když byl prudce vytržen ze světa svých myšlenek zazněním poplachového zvonku a prvním zapraskáním v reproduktoru:

"Všechny osádky ostrá hotovost!"

Vyskočil, vrhl přitom krátký pohled na hodinky a divil se včasné době, protože ještě nebylo ani šest. V hotovostním baráku se rozlétly dveře a osádky se tlačily ke skříním, aby na sebe navlékly výstroj, která je pro akci nezbytná. Pak běžely k hotovostnímu omnibusu, který už s bublajícím motorem čekal před barákem. Již se rozjížděl, když poslední muž naskakoval na stupátko. Průběžně překřížil "Luiker Straat" a projel již otevřenou závorou hlídky. Přes okružní cestu vzletové dráhy se jede nejdříve ke stojánce šesté, pak čtvrté a nakonec páté Staffel. Vždy krátká zastávka, tlačenice a postrkování a už se jede dále.

G9 + EN od 5. Staffel stojí v maskovaném hangáru. Na křídle již netrpělivě čeká službukonající mechanik.

"Stroj připraven."

"Děkuji."

Palubní radista se rychle vyšplhal na své místo následován palubním střelcem, který je teprve v poslední době brán jako třetí muž do osádky. Tím je zajištěno lepší pozorování vzdušného prostoru.



Jako poslední se do úzkého pilotního prostoru vyšvihl Lt. Fries. Cvakají přezky, a zatímco muži dokončují upoutávání, zvládají rukama a nohama další činnost. Přezkušuje se volnost kormidel, zapne se palubní síť, úsekové spínače kompasu, automatického řízení, atd. Vrtule, nádrže, kyslíková soustava... interkom šumí.

"Všechno v pořádku?"

"Všechno v pořádku." Palubní radista Fred Staffa je úplně klidný.

"Všechno v pořádku," zní rachotivě od palubního střelce, třetího muže na palubě. Nezvykl si ještě na hrdelní mikrofon. Několik týdnů předtím měl Fries s Konradem - tak se střelec jmenuje - ostrý rozhovor. Konrad, tehdy ještě jeho první mechanik, se u něj přihlásil jako jeden z mužů, kteří byli vybráni jako třetí pár očí. Fries však tímto hlášením nebyl vůbec nadšen. Vždyť Konrad je ženatý a má tři děti.

"Ne," řekl mu, "vezmu si raději chlápka bez přívažku, muži s rodinou by se od tohohle komanda nanebevzetí měli držet raději dál."

Konrad se však nedal odradit a Fries nakonec před jeho tvrdohlavostí kapituloval. Teď sedí všichni tři v tomhle vratkém člunu...

Hangárová lampa bliká. Povel ke startu!

Fries nahazuje motory a pojíždí temnotou na start. Radista Fred navazuje spojení s bojovým stanovištěm. Dostávají rozkaz zapojit se do systému "Zahme Sau", zpočátku kursem 300.

Startér dává povel ke vzletu. Krátká motorová zkouška... klapky do polohy vzlet, vrtule na 12... palubní hodiny ukazují čas startu 18.23...

Plný plyn!

Noční start, i při vší rutině, je vždy vzrušujícím zážitkem. A Fries ten pocit být vynášen do temnoty oběma silou nabitými motory vychutnával.

Stroj stoupal 8 až 10 metrů za sekundu a autopilot udržoval stanovený kurs 300 stupňů. Počasí bylo slušné, dohlednost velmi dobrá. Vyskytovala se pouze řídká, částečně protrhaná vrstva oblačnosti, skrze niž probleskoval srpek měsíce.

"Wasserfall od Adlera 98, příjem, příjem!"

Ve sluchátkách jen šum a praskání, jinak nic.

"Počkej ještě," hlásí Fred, "jsme teprve ve 2 000 metrech."

Ve 4 000 m, stále ještě pod vrstvou mraků, je nasazen "Schnorchel".

"Wasserfall od Adlera 98, příjem, příjem!"

"Adler 98 od Wasserfalla, Viktor, ohlaste Kirchturm, ohlaste kurs."

"Wasserfall od Adlera 98, kurs tři-nula-nula, Kirchturm 41, stoupám."

"Adler 98 od Wasserfalla, Viktor, zapojte."

"Adler 98, má zapnuto."

Nastala pauza. Pak pozemní stanice v Deelenu, stále ještě nerušená, vysílá:

"Adler 98 od Wasserfalla, přejděte na Kirchturm šest-nula, tam vyčkejte, kurýři ještě spí, udržujte kurs dva-sedm-nula a přepněte nazpátek."

"Wasserfall od Adlera 98, Viktor, Viktor, mám přepnuto nazpět, konec."

V téměř 4 500 metrech prolétá řídkou vrstvou oblačnosti. Srpek měsíce visí hluboko dole. Když jsou ve výšce 6 000 metrů, přechází Fries na cestovní režim a vyčkává. V pravidelných časových intervalech jsou voláni stále ještě nerušenou pozemní stanicí a musí zapínat přístroj k určení polohy. Tímto zdlouhavým způsobem létali prakticky ve čtverci.

Náhle se hlásí pozemní stanice:

"Adler 98 od Wasserfalla, kurýři nastupují, Kapelle pět-pět až šest-nula, kurs jedna -tři-nula, přejděte na Kirchturm pět-šest a kurs nula-pět-nula, konec."

"Wasserfall od Adlera 98, Viktor, Viktor."

Mírnou levotočivou zatáčkou točí Fries mašinu na udaný kurs 050 stupňů. Pak zvyšuje výkon motorů a zároveň zapíná automatické stavění vrtulí. 5 900 metrů, 5 800, 5 700. Zastavuje klesání a vypíná autopilota.

"Nevidíš něco v Lichtensteinu?" naléhá na radistu Freda.

"Nic se neděje, mrtvé kalhoty."

Fries pendluje napravo a nalevo, pátrá a pátrá... Vrstva oblačnosti pod nimi je slabým měsíčním svitem sotva osvětlena. Severovýchodní nebe nad nimi a před nimi je o něco světlejší.

Zapíná Reflexvisier a reguluje světlost. Pak jeho oči opět prohledávají nebe... Kolem dokola... Nic... Jen hvězdy s nimi sdílejí jejich osamělost.

Tam... stín! Těsně nad horizontem kříží jejich kurs zleva doprava. Vzdálenost lze těžko odhadnout.

"Tady vpředu je jeden, vlevo před námi!"

Fries strhává stroj do ostré pravé zatáčky, aby se dostal k cíli zezadu. Ještě v zatáčce odhazuje přídavné nádrže, které už tak jako tak musely být téměř prázdné. Spokojeně zaznamenává lehké škubnutí, které potvrzuje jejich uvolnění. Aby byl připraven, nabíjí zbraně. Závěry hřmotně najíždějí do svých výchozích poloh. Kontrolní žárovky se rudě rozzářily.

Po dotočení zatáčky, uviděl toho "drobečka" před sebou. Je to čtyřmotorák. Letí vlevo před ním a je o něco výše. Bf 110 se přibližuje příliš rychle.



"Snížit rychlost!" blesklo mu hlavou.

Na to už ale nezbýval čas, protože díky svitu měsíce, který měl teď za zády, ho musel zadní střelec již jasně rozeznat...

Kdo vystřelí první?

Vytahuje stroj nahoru, pokládá střed zaměřovače mezi motory na pravé polovině křídla ...a střílí. Vzdálenost byla nanejvýš 50 metrů.

Salva zamávala celou mašinou. Přes oslepení úsťovými plameny svých čtyř kulometů viděl dopady střel na křídle a pravém vnějším motoru.

Plesk. Čelní sklo je najednou černé. Nevidí vůbec nic. Olej z rozstříleného motoru Angličana se rozstříkl na jeho pancéřovém čelním skle... Instinktivně potlačil Bf 110 dolů a točí doleva.

"Pravé křídlo hoří!" volají přes sebe radista a střelec.

Hořící bombardér visí přesně vpravo nad jeho strojem. Je to Halifax. Začal teď kličkovat a klesat. Pozorný Fries taky tlačí stroj dolů, ale zároveň ubírá otáčky, aby se opět dostal za bombardér. Kabina je naplněna kouřem ze spáleného prachu. Olejová skvrna se zatím jemně rozptýlila po celém čelním skle kabiny. Přes ni nemohl Fries rozeznat ani obrysy bombardéru. Viděl však ohnivou skvrnu a přesně do ní zasadil svou druhou salvu a okamžitě se ponořil doleva dolů...

Zadní střelec asi nebyl moc bdělý, protože až teď zahájil divokou palbu... Střílel však doprava, tam, kde před chvílí zahlédl úsťové plameny Friesových zbraní. Ten však po druhé salvě uhnul vlevo a teď byl ukrytý ve tmě. Pozoroval hořící Halifax pravým bočním sklem. Vpředu, přes olejem zalitou pancéřovou skleněnou desku viděl jen ohnivou skvrnu, nic víc.

Hořící kolos kličkuje a klesá do vrstvý oblačnosti, na níž se objevuje světlý odraz plamene. Nezdá se však, že by to byl odraz požáru bombardéru. Friese napadlo, že snad bombardér něco nouzově odhodil, a pak jej následoval tenkou vrstvou oblačnosti. Na pravém křídle čtyřmotoráku visí dlouhý prapor plamenů. Zatímco přemýšlel o odolnosti tohoto drobečka, volal Fries, stále bez rušení, pozemní středisko řízení:

"Wasserfall od Adlera 98, provedl jsem Pauke-Pauke, kurýr smrdí."

"Viktor, Viktor, gratuluji!"

Kupodivu však nikdo nevyskakuje. A bombardér, stále hořící, letí dále. Co ten ale vydrží!

Fries už nemohl déle čekat. Přelétl znovu na pravou stranu a přes levé boční okno viděl kličkující bombardér. Pak se přiblížil až na vzdálenost asi 200 metrů, zamířil na ohnivou skvrnu v čelním pancéřovém skle a vypálil... Zasáhl? Zdálo se, že oheň se explozivně rozhořel.

"Vyskakují!" ozve se ve sluchátkách.

Vypadalo to, jako by na jeho levém křídle vyskakovaly obrovské sloupy jisker. Fries začal okamžitě točit doprava. Když Bf 110 opět srovnal, viděli všichni tři muži na palubě, jak se k zemi řítí spirálovitě se otáčející vlající prapor plamenů. Roztříštil se v obrovskou ohnivou kouli.

Na palubních hodinách bylo 19.30.

"Wasserfall od Adlera 98, hlásím vítězství, prosím o zaměření, přepínám."

Byla to jedna z mála akcí II./NJG 1 na podzim 1943, která nebyla Brity v éteru rušena. Proto mohla být Friesova pozice z pozemní stanice systému Y v Deelenu přesně zaměřena.

Vzhledem k oleji na čelním skle musel Fries provést jedno z v té době poměrně častých obtížných nočních přistání, kdy byl nucen šilhat pouze přes boční skla kabiny.

Leutnant Otto Fries létal po celou dobu svého operačního nasazení u Nachtjagdgeschwader 1, a to na typech Bf 110 a He 219 "Uhu". Do konce války získal celkem 18 nočních vítězství a za své úspěchy byl dekorován vyznamenáním Deutsches Kreuz in Gold. Dnes žije Dipl.-Ing. Dr. Fries v Berlíně.

Vysvětlivky:

Adler 98 - Orel 98 - volací znak letounu

Kapelle - kaple - letová výška cíle

Kirchturm - kostelní věž - vlastní letová výška

Kurier - kurýr - cíl (protivníkův letoun)

Pauke-Pauke - bojový pokřik stíhačů při útoku (podobně jako u Britů Tally-Ho!, u Japonců Banzai!)

Schnorchel - ??

Viktor - rozumím

Wasserfall - Vodopád - kódové označení pro pozemní naváděcí stanoviště



Prameny:

1. G. Aders, History of the German Night Fighter Force 1917-1945, London, 1979

2. T. Boiten, ???

Za neocenitelnou pomoc při přípravě tohoto článku jsem zavázán Ing. Igoru Kanickému a za zapůjčení fotografie s vlastnoručním podpisem Otto H. Friese Jardovi Hradcovi (Kobylisy).