Severozápadní Bosna, logistická základna kanadského kontingentu mnohonárodnostních sil SFOR, Velika Kladuša. Komplex budov a skladů obklopující ze tří stran přistávací plochu a na ní dva vrtulníky Mi-17 "HIP" v zeleno-šedo-bílé kamufláži patřící české vrtulníkové jednotce SFOR. O kus dál dvě řady bílých ubytovacích buněk pod vlajkou České republiky. Na Bosnu se snáší soumrak, je 7. 5. 1997. Většina osazenstva základny se v mezích možností oddává relaxaci, vyjma těch, kteří jsou zrovna ve službě, a dvou osádek českých sedmnáctek.

Obyčejně si příslušníci české části kempu dopřávají večerní siestu po celodenním plnění přepravních a průzkumných úkolů nad územím bývalé Jugoslávie, ale dnes je v brífinkové místnosti osádek stále živo. Co chvíli někdo z přítomných kontroluje pohledem fax. Zatím však marně, žádná zpráva. Konečně! Ve faxu to zacvaká a už to leze! Nahlížíme jeden druhému přes rameno. Za chvíli je Task Sheet na zítřejší den pro ROSEBUD 01 venku a informace, že půjde o nějaký zajímavý úkol, se potvrzuje. Letí se na loď!

Osádka, která zítra neletí, dává najevo svou nelibost několika nepublikovatelnými poznámkami, ale za chvíli už se rozhovory točí jen kolem zítřejšího letu.



Osádka, na kterou vyšel zítřejší let - kapitán vrtulníku mjr. Jaroslav Braun, navigátor npor. Milan Záhorský a palubní technik kpt. František Kučera - se začíná připravovat. Velitel osádky telefonuje do plánovacího střediska letů v Banja Luce, aby zjistil podrobnosti týkající se polohy lodě (lodí), frekvence, postupy pro přiblížení atd., navigátor společně s palubním technikem se na velké nástěnné mapě věnují trase letu, seznamují se s místy naložení cestujících, plnění LPH, přepočítávají se gridové souřadnice na LAT-LONGy pro uložení do GPS, borťák si dělá rozpočet paliva. Rutina, jen nás udivuje informace, kterou obdržel mjr. Braun - podrobnosti o lodi nesoucí jméno RFA Fort Grange se prý dozvíme až zítra na základně Split - Divulje. To nám ovšem nebrání vést dlouho do noci diskuse na téma např.: ...Jaká asi bude s námořníky korespondence?, Jaké užívají radiomajáky?, Mají NDB?, Jak je najdeme?, Kolik budeme mít času na jejich hledání, než se budeme muset kvůli palivu vrátit? Tisíc a jedna otázka a ještě víc možných odpovědí. Nevede to nikam, a tak - podle hesla ráno je moudřejší večera - jdeme kolem půlnoci spát.

Ráno 8. května 1997 začíná pro nás klasický kolotoč: umývárna, snídaně, zdravíme se s techniky, kteří již připravili "mašinu", osádka si na OPSu bere zprávu o počasí, bezpečnostní pokyny a prověření platná pro tento den, každý ještě vlečeme pistoli vz. 52, kevlarovou přilbu, neprůstřelnou vestu, leteckou přilbu, dokumentaci potřebnou pro let, mapy a spacák...

Velitel osádky podpisem potvrzuje převzetí "mašiny", motorová zkouška, vztyčený palec, mávnutí technikům a už frčíme! Zhruba po hodině letu překračujeme kamensko bosensko-chorvatskou hranici a za patnáct minut už sedíme v Divulje. Přílet na vrtulníkovou základnu Divulje, kde mají hnízdo např. chorvatské Mi-8 MTV, CH-47 Chinook (RAF) nebo Sea Kingy (NAVY), je díky blízkosti mezinárodního letiště Split docela "divočina", nelétáme výš než 30 metrů nad mořem.

Po přistání si beru desky s mapami a cestou ze stojánky na OPS vrtulníkářů britské NAVY "sjedu" tři cigarety, přestože to není dál než deset minut. Před OPSem si ještě kontroluji věci a jde se na věc!

Uvnitř sedí seržant, který má službu, a tak se obracím na něj. Informuji ho, co jsem zač a jaký je náš úkol, a ptám se, jestli mi může ukázat fotku nebo siluetu Fort Grange v nějaké námořní příručce, její současnou polohu, rozměr paluby atd... Přestože si dávám na své školní angličtině co nejvíce záležet, nedělá to na něj zřejmě valný dojem. Jen se usmívá a zvedá udiveně obočí. Jako poslední argument mu předkládám náš TASK.

Řekne jen OK, pane, jistě, pane, zavolám vám důstojníka ve službě a zmizí ve vedlejší místnosti. Já zatím těkám pohledem po mapách na stěnách, na nichž převažuje modrá barva, a doufám, že rozpoznám nějaký zákres, týkající se naší lodi. NIC. Ale vedle je nějak veselo, možná si vyprávějí vtipy. Za chvíli se vrací seržant v doprovodu důstojníka NAVY, na rukávě má všelijaké proužky a klikyháky. Procedura se opakuje, včetně mimiky posluchačů. Tak teď už mám skutečně pocit, že tu něco nehraje! Je to na mně asi vidět, ale to už mě berou k oknu s výhledem na přístav Split, a to, co se dozvídám, je slušný knock out! "Fort Grange? Když se podíváš na druhou stranu zátoky, tak ta šedivá skvrna, to je ona a pro tvoji informaci, už přes tři měsíce se nehnula z místa!" Tak teď už se smějeme všichni a mně je jasné, proč v Banja Luce neměli žádné podrobnější informace! Nakonec dostávám frekvenci pro přiblížení a rozcházíme se jako přátelé.



Bereme naše cestující, jedná se o VIP, konkrétně je to Lt. Gen. Wallace s doprovodem a kolem dvanácté hodiny zvedáme kola z Divulje a točíme doleva nad zátoku. Okamžitě se odhlašujeme z Divulje TWR a Split TWR a přelaďujeme na frekvenci lodi. Cesta k lodi nám bude trvat kolem 6 až 8 minut při rychlosti 100-120 km/h, letíme schválně pomalu, čímž se snažíme získat trochu času na rozpoznání našeho cíle. Zhruba v polovině zátoky navazujeme poprvé spojení s lodí. A hned první dotaz od řídícího přistání se mění v lehčí šok. "Are you red or green?" zní nám ve sluchátkách. Vyměňujeme si mezi sebou udivené pohledy, krčíme rameny. "Co to chtěl? Jestli jsme červení nebo zelení? Je červená zákaz, zelená povolení nebo co vlastně?" Nakonec se shodneme na tom, že námořníci takhle asi označují levou nebo pravou stranu. To bude určitě ono! Ale jak ta zatracená loď vlastně stojí, přídí od nás nebo k nám? Tahle krátká pauza zřejmě utvrzuje řídícího přistání v tom, že nevíme, čí jsme, a tak to řeší za nás: "Rosebud 01, you are green, approach is cleared." Fajn. Asi po minutě máme zhruba na jedné hodině přístavní bazén a po jeho obvodu několik šedých siluet. Mírně točíme vpravo a brzdíme, když se v interkomu ozve: "Sakra, která to je a nejsou nějaký malý? Tam se přeci nevlezem!" Řeší to borťák se slovy: "Pánové, mají chorvatský vlajky, padáme odsud!" No nazdar, málem jsme poctili svou návštěvou chorvatské námořnictvo! Kapitán naši sedmnáctku ještě trochu rozbíhá a za dvě minuty máme Fort Grange na dvanácté hodině.

Od řídícího přistání dostáváme povolení k přistání na LOWER DECK (F. G. má dvě). Ještě nám oznamuje, že konečná fáze přistání bude podle pokynů přistávacího důstojníka. Pak najednou, ke vší dnešní smůle, ztrácíme spojení, nevíme proč. U nás je vše O. K. Míjíme loď, máme ji po pravé straně, přídí proti nám. Pomalu točíme vpravo, brzdíme, příprava na přistání. Visíme za dolní palubou s mírným převýšením a vůbec nám nepřipadá extra veliká, obzvlášť, když se proti nám tyčí hangár s horní palubou. Signalista nás citlivě navádí na přistání, kapitán vrtulníku si dává záležet, suneme se pomalu vpřed, přístavní jeřáb po naší levé straně nám připadá nepříjemně blízko. Měkce dosedáme, signalista nás stále láká k němu, směrem ke staženým roletám hangáru, kde ve vichru od našeho rotoru stojí v bílé uniformě, šortkách a podkolenkách kapitán lodi se svou suitou. Ještě než vypneme, přibíhají k nám dva chlapi s řetězy přes rameno. Šermují rukama a ukazují na podvozek, ale tento problém si necháváme až po vypnutí. Vypínáme, naši VIP vystupují a v doprovodu kapitána lodi odcházejí.



Dozvídáme se, že máme dvě hodiny pohov. Pak se nás ujímá sympatický tlouštík, který nás naváděl na přistání, informuje nás, že ti dva s řetězy nás chtěli jen ukotvit (bohužel, s tím asi výrobce Mi-17 nepočítal) a už nás systémem chodeb a žebříků vede do jídelny. Dušená treska a pak pozvání do lodního baru, kde s těžkým srdcem odmítáme ochutnávku a spokojíme se s plechovkou coly. Pokračujeme přes nákladní palubu a dál do kabiny řídícího přistání, dostáváme slušivé čepičky se znakem lodi a prospekty. Ještě pár fotek, a dvě hodiny utekly jako voda. Děkujeme za pohoštění a exkurzi, cestující už čekají. Odlet do Splitu a návrat na základnu proběhl normálně.

Večer po návratu naše zážitky náležitě "dramatizujeme", ovšem jen do doby, než se všichni dozvědí, kde F. G. "bydlí". V té chvíli jsme cílem pro žerty a poznámky ve stylu "přistání na fotbalové hřiště" je určitě složitější, atd. atd. Nevadí, nás těší pocit, že jsme byli zřejmě první osádka a první vrtulník českého letectva, který kdy přistál na palubě lodi Jejího Veličenstva!

P.S.: Na palubě RFA F. G. se od té doby přistávalo ještě mnohokrát.

P.S. 2: Mjr. J. Braun a kpt. M. Záhorský nyní létají u 33. základny vrtulníkového letectva v Přerově. Kpt. F. Kučera létá u 6. základny dopravního letectva v Praze - Kbelích.

Poznámka: ROSEBUD 01, 02 - stálá volačka českých Mi-17 v Bosně.