244. Sentai byla bezesporu nejznámější leteckou jednotkou, která se na konci války podílela na obraně japonských mateřských ostrovů.

Vznikla v polovině dubna 1942 pouhým přeznačením 144. Sentai. Výzbroj tvořily zastaralé Nakajimy Ki-27 s pevným podvozkem. Posláním jednotky, sídlící východně od Tokia na letišti Chófu, byla obrana právě tohoto města. Obstarožní stíhačky by mohly vypadat jako pohrdání bezpečností hlavního města, psal se však rok 1942 a s napadením Tokia nikdo vážně nepočítal. Ki-27 však postupně nahrazovaly Kawasaki Ki-61 Hien. Vliv na obměnu jistě měl i manifestační nálet bombardérů B-25 Mitchell z paluby letadlové lodi USS Hornet. V posledních měsících bojů, od 23. dubna 1945, pak jednotka obdržela výkonné Kawasaki Ki-100. Hieny zanechala na letišti Chófu, kde čekaly na "spotřebování" v rámci sebevražedných jednotek Shinbu Tai.

Jak se válka blížila k Japonsku, význam jednotky vzrůstal. Největších úspěchů dosáhla 244. Sentai v boji proti Boeingům B-29. Na konci války figurovalo v jejích záznamech 73 sestřelených a 92 poškozených Superfortressů (celkově piloti nárokovali 84 sestřelených a 94 poškozených nepřátelských strojů). Není proto divu, že u jednotky vyrostla řada stíhacích es. Někteří z nich se stali doslova národními hrdiny, jako například velitel Sentai major Teruhiko Kobayashi (5 v.) nebo rotný Matsumi Nakano (5 v.)1. O výjimečnosti jednotky svědčí skutečnost, že do jejích řad putovalo celkem jedenáct řádů Bukóshó, přičemž rotní Matsumi Nakano a Masao Itagaki byli dekorováni dokonce dvakrát. Nejvyšší stupeň tohoto vyznamenání - Bukóshó třídy Kó - však obdržel pouze Chúichi Ichikawa.



Ichikawa, budoucí stíhací eso se narodil v roce 1918 v Tokiu. Ichikawova letecká kariéra začala v únoru 1936, kdy se zapojil do třetího běhu výcvikového programu kadetů v letecké škole Kumagaya (Kumagaya Hikó Gakkó). V březnu následujícího roku byl vyřazen a jeho kroky směřovaly k 9. Sentai dislokované v Korei. Jednotka se měla zapojit do Nomonhanského konfliktu. Na mongolské pláně však dorazila až několik dní po ukončení bojů. Piloti tak mohli hovořit o štěstí. Výzbroj 9. Sentai totiž dosud tvořily dvojplošníky Kawasaki Ki-10 a souboj se sovětskými stíhači na Polikarpovech I-15 a I-16 by pro řadu Japonců jistě neskončil dobře.

V roce 1941 Ichikawa odchází od bojového útvaru a hlásí se v Armádním leteckém zkušebním středisku (Kengun Kókú Shinsa Bu). Zde se podílí na zkouškách nových typů letadel a navrhování nejvhodnější bojové taktiky. V prosinci 1942 byl zařazen do 23. běhu Letecké důstojnické školy (Kókú Shikan Gakkó), který úspěšně ukončil v srpnu následujícího roku a zároveň byl povýšen na poručíka2. Po vyřazení se Ichikawovým novým působištěm stává 78. Sentai sídlící v Rabaulu. Krátce po jeho příchodu obdržela jednotka rozkaz k přesunu na základnu Wewak na Nové Guinei. 78. Sentai byla, společně s 68. Sentai, prvním bojovým útvarem vyzbrojeným novou stíhačkou Kawasaki Ki-61 Hien (Letící vlaštovka).

Na Nové Guinei utrpělo japonské letectvo těžkou porážku. Zde nasazené armádní stíhací jednotky - 68., 77., 78. a 248. Sentai - musely být po ukončení kampaně 25. července 1944 rozpuštěny. Důvodem byly enormní ztráty na technice a personálu. Ne nadarmo získala Nová Guinea mezi japonskými letci přezdívku "Hřbitov armádních stíhacích pilotů". Ichikawa se však smutného konce 78. Sentai nedočkal na bojišti. Strávil zde několik měsíců vyčerpávajících každodenních bojů, v jednom z nesčetných soubojů byl však jeho Hien zasažen a začal hořet. Život si Ichikawa zachránil, vážná zranění si ale vyžádala hospitalizaci a odsun zpět do Japonska.

Po doléčení v prosinci 1944 se Ichikawa vrací opět k bojové jednotce. Tentokrát je to 244. Sentai, konkrétněji její 3. Chútai. Výzbroj tvoří opět Ki-61 Hien, takže si Ichikawa pouze oprášil již osvojené návyky. Při obraně hlavního města Japonského císařství začala jeho hvězda strmě stoupat. Naprosto výjimečnou se pro Ichikawu stala akce v noci z 15. na 16. dubna 1945. Japonští piloti tehdy nárokovali celkem 16 sestřelených a 8 poškozených B-293. Dvěma sestřelenými a jedním poškozeným bombardérem přispěl k tomuto výsledku právě Ichikawa. Jeden ze Superfortressů zničil nárazem vlastního stroje. Jemu samotnému se podařilo "tai - atari" přežít, když i přes četná zranění z vraku své stíhačky vyskočil na padáku. Za tento čin obdržel 4. června 1945 řád Bukóshó třídy Kó.

Během své válečné kariéry Chúichi Ichikawa sestřelil devět B-29 a dva F6F Hellcat. Dalších šest Superfortressů mu bylo přiznáno jako poškozených.

Po válce pracoval jako soukromý pilot a v letadle jej také zastihla smrt. V září 1954 zahynul při letecké nehodě.

Poznámky:

1) Na boku Kobayashiho Hienu se skvělo 12 siluet Superfortressů a dvě siluety Hellcatů. Toto skóre pak bylo mnohokrát prezentováno v odborném tisku. Pátrání v archivech a porovnávání válečných dokumentů obou bojujících stran však jeho nároky redukovalo na "pouhých" pět jistých sestřelů. Matsumi Nakano má na kontě tři B-29 a dva Hellcaty sestřelené jistě a jeden B-29 pravděpodobně.

2) Ichikawovým spolužákem byl i držitel Bukóshó třídy Otsu a stíhací eso s pěti sestřely na kontě kapitán Naoyuki Ogata. S jeho osudy se můžete seznámit v REVI č. 25. Zde naleznete i bližší informace k samotnému vyznamenání.

3) V noci z 15. na 16. dubna 1945 vyslala americká 20. letecká armáda nad Japonsko dva svazy bombardérů. První z nich čítal 219 strojů a měl zaútočit na továrnu Kawasaki. Cílem druhého v počtu 118 B-29 se stalo Tokio. Na továrnu Kawasaki nakonec zaútočilo 194 strojů a ztraceno bylo dvanáct z nich. Nad Tokio se dostalo 109 bombardérů a zpět na základnu se nevrátil pouze jediný. Japonští piloti nárokovali 16 sestřelených a 8 poškozených Superfortressů.