Letoun Nakajima Ki-44 Shóki (Démon) se vymykal japonskému pojetí stíhacího letounu. Méně obratný s vysokým plošným zatížením, avšak rychlý a skvěle stoupající, byl pro mnohé japonské piloty, zvyklé na velmi obratné stroje, novou zkušeností. I přesto s ním mnozí dosáhli mimořádných úspěchů. Dva z nich, zabořeni v sedačkách Shóki, si na japonském nebi vysloužili řády Bukóshó. Shodou okolností oba létali v řadách téže jednotky - 70. Sentai.



Starší a úspěšnější Makoto Ogawa se narodil v roce 1917 v prefektuře Shizuoka. Svou vojeObrázek 1nskou kariéru zahájil v roce 1935 nástupem k 7. Rentai. Tato jednotka v té době sídlila v Hamamatsu a ve výzbroji měla bombardovací stroje typů Mitsubishi Ki-1, Mitsubishi Ki-2, Kawasaki Ki-3, ale třeba též japonskou variaci na téma Junkers G-38, stavěnou továrnou Mitsubishi pod označením Ki-20. Kariéra bombardovacího letce však Ogawovi nebyla souzena. Jeho nadřízení dospěli k názoru, že má předpoklady stát se dobrým stíhačem a poslali jej do letecké školy v Kumagayi. Zde úspěšně absolvoval 72. běh. V srpnu 1938 dokončil výcvik, ale v letecké škole zůstal i nadále. V roli instruktora zde předával čerstvě nabyté zkušenosti novým frekventantům. K bojové jednotce se dostal až na konci roku 1941, kdy obdržel rozkaz k nástupu u 70. Sentai dislokované v Mandžusku.

Druhým z pilotů je Yoshio Yoshida. Narodil se v Hiroshimě roku 1921. V roce 1939 nastoupil do 55. běhu Letecké důstojnické akademie, který ukončil v březnu 1942. Ve zdokonalování svých pilotních schopností pokračoval v letecké škole v Akenu. Po dokončení výcviku kroky mladého pilota směřovaly přímo k 70. Sentai.

Do letecké školy se pak oba piloti vracejí ještě jednou. V květnu 1943 se personál 70. Sentai přesunul z mongolských plání do Akena. Důvodem bylo přeškolení na nový typ. Jednotka se přezbrojila z obstarožních Ki-27 na výkonné Ki-44. Na setkání s nepřítelem však příslušníci 70. Sentai stále čekali. Nad Mandžuskem se již od podzimu 1939 prakticky nebojovalo, se Sovětským svazem bylo uzavřeno příměří a čínské letectvo po sérii těžkých porážek prakticky neexistovalo. Křest ohněm čekal piloty až v závěru léta 1944. Americké letectvo začalo podnikat první nálety s novým typem Boeing B-29. Bombardéry vzlétaly z přesunutých základen v Číně. Na začátku bojového nasazení se potýkaly s obrovskými problémy, zejména při zásobování pohonnými hmotami. Nutnost dovážet palivo letecky přes vysokohorské pásmo Himálaje značně omezovala bojeschopnost jednotek. První měsíce účinkování legendárního bombardéru na dálněvýchodním nebi tak nevynikaly žádnou oslnivou efektivitou. Pětasedmdesát B-29 z 58. BW se 29. července 1944 objevilo nad mandžuským Anshanem. Jejich útroby opustilo celkem 140 tun bomb. Cílem náletu byly ocelárny Shówa. Obránci překazili cestu zpět osádkám pěti bombardérů. Protože bylo zřejmé, že se nálet bude opakovat, byla do Anshanu převelena 70. Sentai. Superfortressy se vrátily 8. září, tentokrát v počtu devadesáti strojů. Cena za doručení 206 tun výbušnin činila čtyři B-29. jedním z úspěšných stíhačů byl i Yoshida, který nárokoval jeden pravděpodobný sestřel. Nad Anshan Američané přilétli je ště 26. září a tentokrát vyvázli beze ztrát.

Superfortressy se začaly mnohem častěji objevovat také přímo na japonském nebi. Ihned po dokončení letišť na právě dobytých Marianách se na tomto souostroví objevily nové jednotky vyzbrojené Superfortressy. Velká část Japonska se ocitla přímo v oblasti operačního doletu těchto strojů bez nutnosti používat předsunuté základny a tedy bez větších problémů při zásobování. První nálet z Marian směřující nad mateřské japonské ostrovy uskutečněný 24. listopadu 1944 měl za cíl Tokio. Obránci takové útoky předvídali, a tak 70. Sentai již na počátku listopadu opustila Mandžusko. Jejím novým domovem se stala základna Kashiwa severovýchodně od hlavního města. Tokio se stalo svědkem úspěchů Ogawy, Yoshidy a jejich spolubojovníků. Postavili se útočícím bombardérům při každé příležitosti. 70. Sentai měla ve své výzbroji též Shóki vybavené 40mm kanony Ho-301, určené k boji se čtyřmotorovými monstry. Yoshidovi bylo v únoru 1945 svěřeno velení 3. Chútai, v jejímž čele setrval až do konce války a dosáhl svých ne jvětších úspěchů. Jednotka zasahovala zejména při nočních náletech.

V noci z 9. na 10. března 1945 podnikli Američané prozatím největší nálet na Tokio. Z Marian se nad hlavní město vypravilo 325 Boeingů B-29 patřících do 73., 313. a 314. BW. V ohnivém pekle způsobeném zápalnými bombami M47A2 zahynulo několik desítek tisíc civilistů. Lidské ztráty odhadované na sto třicet tisíc osob jsou dvojnásobné ve srovnání s atomovým útokem na Hiroshimu. Srovnáno se zemí zůstalo 40 km2 města. Ve svých důsledcích lze nálet srovnat snad pouze s náletem na Drážďany v únoru 1945. Původci inferna zaplatili pouhými čtrnácti bombardéry. Jeden z nich si připsal na konto Yoshio Yoshida. Další Superfortress smetl z tokijské oblohy v noci z 13. na 14. března, sestřel následujícího B-29 nese datum 15. března. Dvakrát Yoshida skóroval v noci z 23. na 24. května, kdy Američané přišli o 17 bombardérů. Vůbec nejtěžší ztráty 20. AF utrpěla během nočního náletu na Tokio z 25. na 26. května 1945. Zpět na základny na Marianách se nevrátilo 26 bombardérů. Největší podíl na japonských úspěších měli sice letci z Kókútai 302 startující z Atsugi, ale i další piloti zaznamenali řadu vítězství. Jeden Superfortress padl za oběť Yoshidovi. Tím uzavřel své skóre na šesti jistých a jednom pravděpodobném sestřelu B-29. Zničení tak těžkého soupeře, jako byl Boeing B-29, se mezi japonskými piloty obzvláště cenilo a Yoshidův výkon nezůstal nepovšimnut. V červenci 1945 převzal kapitán Yoshio Yoshida z rukou generálporučíka Seiichi Tanaky řád Bukóshó třídy Otsu.

O datech, kdy Makoto Ogawa sestřelil sedm Superfortressů a dva Mustangy, prameny bohužel tak detailně nehovoří. Jisté však je, že i jeho 9. července 1945 dekoroval generálporučík Tanaka stejným řádem. Zároveň byl povýšen do hodnosti poručíka. Zkušenosti získané během služby u bombardovací jednotky se promítly do jím používané taktiky pro boj s B-29. Při denních náletech těchto strojů považoval útok z čelní polosféry za nejlepší způsob, jak dostat obrovitý bombardér k zemi. Měl být proveden ve chvíli , kdy B-29 zahájily odhoz pumového nákladu. Pilot Superfortressu musel během tohoto manévru držet přímý směr a stejnou letovou hladinu, zejména proto, aby umožnil přesný shoz bomb a aby neohrozil další stroje letící s ním ve formaci. To podle Ogawy činilo z bombardéru snadný cíl.

Sám létal na Shóki vyzbrojeném 40mm kanony Ho-301. Výrobní závod Nakajima v Óta se stal 10. března 1945 cílem pro 118 Superfortressů ze 73. a 313. BW. Bombardéry se blížily od východu. Ogawa si přímo nad továrnou vybral za svůj cíl sedmičlennou formaci B-29. Zaútočil dosti odvážně. Během rychlého stoupání proti přilétajícímu bombardéru vystřelil do pumovnice. 40mm granáty zřejmě iniciovaly výbuch bomb nesených Superfortressem. Následná obrovská exploze poslala k zemi i druhou, vedle letící B-29. Des trukční účinky 40mm kanonů mohla posoudit také osádka Superfortressu, který Ogawa sestřelil nad císařským palácem během paličského náletu na Tokio v noci z 9. na 10. března 1945. K vítězství mu dopomohla stejná taktika.

Oba piloti se dočkali příměří a následné kapitulace. O jejich dalších osudech prameny nehovoří.

Prameny:

Osuo K.: Medaled Pilots of JAAF in WWII, Model Art No. 416, Tokyo, 1993

Sakaida H.: JAAF Aces 1937-45, London, 1997

Izawa Y., Hata I.: Nihon Rikugun Sentóki Tai, Tokyo, 1973

Skřivan A.: Japonská válka 1931-1945, Praha, 1997

FAOW No. 16, Army Type 2 Fighter "Shoki", Tokyo, 1989

FAOW No. 52, Boeing B-29, Tokyo, 1995

hromada japonských slovníků