Na stránkách REVI jste se již mnohokrát setkali s osudy japonských pilotů. Jedním z jejich nejtěžších soupeřů na konci války byly bombardéry Boeing B-29 Superfortress. Nyní máte možnost seznámit se s pohledem "z druhé strany". George Alexander Burgess nebyl žádným legendárním "japonobijcem", obklopeným gloriolou výjimečnosti a hordou válečných reportérů. Byl však jedním z mnoha mužů, jenž v závěrečných měsících 2. světové války vedli své Superfortressy nad Japonsko a při každé misi nesli zodpovědnos t nejen za svůj život, ale i za zdraví a životy ostatních členů osádky. Prostě všední, ale zcela typický příběh.

Následující řádky nejsou historickou studií, ale autentickými vzpomínkami již více než osmdesátiletého válečného veterána na události, které se před více než půlstoletím staly významnými mezníky jeho života.



Pro čtenáře, kteří nemohou bez historických údajů klidně spát, uvádím rekonstrukci dat k některým misím, jež 1st/Lt George A. Burgess absolvoval.

datum cíl ztráty B-29

23./24. 5. 1945 Tokio 17

25./26. 5. 1945 Tokio 26

29. 5. 1945 Yokohama 7

5. 6. 1945 Kóbe 11

5./6. 8. 1945 Maebashi 0

8. 8. 1945 Yawata 4

Poznámka:

Nálety, které proběhly v noci z 23. na 24. května a v noci z 25. na 26. května 1945 na Tokio, patří z hlediska ztrát k nejhorším za dobu nasazení B-29 během 2. světové války. Informace k dalším misím se nepodařilo zjistit. Jednalo se zejména o kladení min do zálivu Shimonoseki, častou činnost osádek 313. BW.

Následující řádky by nemohly vzniknout bez přispění Petry Flanderkové, zpravodajky České televize v USA.

My thanks go to Mr. George A. Burgess.



K armádnímu letectvu jsem narukoval přímo z malé vesničky obývané asi třemi stovkami obyvatel. Bylo mi 25 let a právě jsem ukončil studium na University of North Dakota v Grand Forks. Již během pobytu na univerzitě se mi podařilo nalétat přibližně 100 hodin na typu Cub a velmi obratných dvouplošnících Waco.

Podobnými vlastnostmi disponoval Stearman. Na něm jsem úspěšně absolvoval primární výcvik v Arcadii na Floridě. Předcházela jej nutnost zvládnout předletovou přípravu na zemi. Po primárním výcviku, který obsahoval školení, stejně jako létání, jsme se přesunuli do Bainbridge v Georgii a přesedli do letounu určeného pro základní výcvik. Tím byl BT-13, dosti hlučný, ale stabilní stroj. Zde jsme také načerpali první zkušenosti s přelety mezi jednotlivými základnami, ve dne i v nočních hodinách. Vše stále doprovázely lekce v učebně.

Po úspěšném překonání této překážky - mnoha mým souputníkům se to nepodařilo - nás očekávala základna Columbus v Mississippi a na ní stroje AT-9 a AT-10. Zde jsme přivykali létání s vícemotorovými stroji. Opět lekce v učebně, denní i noční přelety. Poprvé jsme létali také ve formacích. K tomu všemu část z nás sedlala též jednomotorové AT-6.

V té době řada mých kamarádů přešla k výcviku na operačně užívaných typech bombardérů, zejména na B-17 a B-24. Někteří také na B-25, B-26 a A-26.

Já sám jsem byl zařazen ke střelecké škole, která sídlila na Buckingham Field ve Ft. Myers na Floridě. Mezi mé úkoly patřily především vývozy frekventantů střeleckého kurzu na zadním sedadle AT-6. Ve Ft. Myers jsem pobyl pouze krátce a mé další kroky směřovaly do Goldsboro v Severní Karolině. Zde jsme používali Lockheedy nazývané též Hudson. Nám byly známy pod označením AT-18. Po několika měsících létání s tímto typem jsme putovali napříč Floridou k seznámení s B-17. Na palubách Flying Fortressů jsme po několik měsíců cvičili střelce. Následoval pobyt v Tennessee na základně Smyrna a školení na B-24.

Když jsme se později přesunuli zpět do Ft. Myers, zjistili jsme, že na levých sedadlech pro piloty nás nahradily ženy. Možnost usednout do levého sedadla měla znamenat, že se jedná o prvotřídní piloty, ale ne vždy tomu tak bylo. Cílem dalšího přesunu byl, s krátkou přestávkou v Lincolnu v Nebrasce, texasský Pyote. Zde mě, již osmadvacetiletého, čekal další typ, tentokrát B-29. Psal se leden 1945. Výcvik na nových bombardérech jsme ukončili v květnu 1945. Naše další cesta pak vedla přes Kearney a Sacramento do Honolulu. Odtud na Kwajalein a na Saipan. Zde jsem byl v hodnosti First Lieutenant zařazen k 505. BG, 313. BW, 20. AF. Jednotka užívala základnu North Field na Tinianu. Její čtyři dráhy umístěné na severní části ostrova měřily 8 600 stop.

Krátce po příchodu k jednotce jsem prošel prověrkou. Tu představoval nálet na Japonsko na palubě B-29 společně se zkušenou osádkou. Takto jsem se zúčastnil mise nad Yokohamu. Jednalo se o bombardování zápalnými bombami. Během letu bylo vidět velké množství ohňů v městské zástavbě. Setkali jsme se také s protiletadlovou palbou, která byla v té době velmi silná. Misi jsem absolvoval se svým pozdějším navigátorem. O několik nocí později (sic!) jsem byl vyslán jako velitel letounu a první pilot k nočním u náletu na Tokio. Dostalo se nám varování před velkou koncentrací světlometů a protiletadlového dělostřelectva. Obavy se potvrdily - člověk neviděl zhola nic, dokud se proud světla nesoustředil na náklad pum, který jsme odhodili. Protiletadlové dělostřelectvo shoz zmátl a místo na náš letoun střílelo na padající bomby. Zápalné bomby, které jsme nesli, měly dopadnout co nejblíže k císařskému paláci.

Mé mise, při nichž B-29 nesla trhavé bomby, vedly na město Yawata, nazývané též japonský Pittsburgh, či na Kóbe. Několik dní po atomovém útoku jsme také bombardovali seřazovací nádraží v blízkosti Hiroshimy. Pravděpodobně nejtěžší nálet pro mou osádku vedl na Maebashi, ležící několik mil severozápadně od Tokia. Letěli jsme na téměř novém B-29. Náš stroj inkasoval okolo sedmdesáti zásahů do pravé poloviny křídla, což zapříčinilo únik hydraulické kapaliny nutné k ovládání brzd. Při přistání jsme jednou sešlápli brzdy a brzy jsme se řítili mimo přistávací dráhu. Dal jsem plný plyn motoru č. 4, což stroj na konci runwaye otočilo. Jindy, během záletu po opravě, jsme prolétli neskutečnou turbulencí bouřky plné cumulonimbů, která se vytvořila vpravo od přistávací dráhy nad oceánem. Stroj, který letěl před námi, to nezvládl a havaroval. Během stovek hodin strávených v kokpitech vojenských strojů jsem se nikdy nesetkal s tak prudkou bouří. Také vzlety se obvykle stávaly procedurou, při které se tajil dech.

Má osádka absolvovala osmnáct bojových misí, dva humanitární lety spojené se shozem léků a jídla spojeneckým zajatcům v zajateckých táborech, jednu pátrací misi po generálovi, který se ztratil kdesi nad oceánem, a nesčetné "skoky" nutné k údržbě letounu. Značná část bojových letů probíhala ve velmi nízké letové hladině s nákladem 3 000 až 5 000 liber (1 350 až 2 250 kg) min a vedla nad průlivem Shimonoseki a vnitřními vodami různých japonských přístavů. Nikdo z mé osádky nebyl nikdy zraněn.

Viděli jsme mnohé B-29 zasažené ve vzduchu, přilétající nad cíle pouze na tři motory. Při jedné ze zaminovacích akcí jsme byli donuceni přerušit let na půli cesty mezi Iwojimou a Japonskem. Několikrát jsem musel přistát na Iwojimě kvůli nedostatku paliva. Jako veliteli náhradní osádky mi nikdy nebyl přidělen konkrétní letoun. Nepamatuji se, že bychom letěli dvakrát se stejným strojem. Za službu v armádním letectvu byla celá osádka dekorována Air Medal.

Takové jsou mé zkušenosti načerpané od května do srpna 1945 během služby v řadách 20. AF. Po kapitulaci Japonska pokračovala má letecká kariéra u Guam Air Depot a 314. BW. Veškerý čas vyplňovaly lety na C-46 a C-47 do Tokia s dodávkami materiálního zabezpečení pro okupační jednotky. "Sbohem armádo" mi vyšlo z úst ihned, jakmile to okolnosti dovolily. Nakonec jsem byl velmi šťasten, že se vracím do Států.

Až do dnešních dnů udržuji styky s druhým pilotem, radiooperátorem, zadním střelcem a s jedním z pozorovatelů z mé osádky.

Vysvětlivky:

BG - Bomber Group (Bombardovací skupina)

BW - Bomber Wing (Bombardovací křídlo)

AF - Air Force (Letecká armáda)

foto:

George A. Burgess, stále usměvavý.

George A. Burgess, still smiling.