To, že mnohá letectva používala či používají k označování letadel čísla, jistě není nic neobvyklého. Ale zřejmě jen letectvo finské, Suomen Ilmavoimat, používalo za 2. světové války nulu. A některé takto označené stíhačky se i docela slušně proslavily, jak o tom svědčí Curtiss H 75A-6 s kódovým označením CU-560. Jeho kariéra je navíc poměrně zajímavá.



Americká letecká továrna Curtiss zahájila v listopadu 1934 vývoj nové stíhačky, tradičně nazvané Hawk – Jestřáb. Vznikl moderní celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem, přijatý jako P-36 do výzbroje armádního letectva USA a jako H 75A uvolněný také pro export. Největším zákazníkem měla být Francie, následovaná dalšími státy. Koncem 30. let mezinárodní napětí vzrůstalo téměř hmatatelně, především přičiněním Německa. Proto není divu, že mnohé země usilovaly o kvalitní a moderní výzbroj svých armád, letectev i námořnictev. Norsko nebylo výjimkou. Jeho vojenské kruhy si uvědomovaly zastaralost leteckého parku. Stíhací Glostery Gladiator či Gauntlet k výkonnostní špičce nepatřily, proto mělo obranyschopnost země posílit čtyřiadvacet Curtissů H 75A-6. Německý útok však byl rychlejší. Dne 9. dubna 1940 začalo “cvičení na Veseře”, vpád do Dánska a Norska.

Na letišti Kjeller u hlavního města Osla padl útočníkům do rukou již smontovaný Curtiss sériového čísla 13644 s černým označením 439 na bocích a s norskými výsostnými znaky. Spolu s dalšími se dostal do Německa a prošel krátkou a nikterak oslnivou službou u Luftwaffe. Na jaře 1941 Němci nabídli všechny v Norsku a Francii ukořistěné Curtissy svému novému spojenci, Finsku. Vzhledem k dobré kvalitě i ceně se obchod uskutečnil. Letadla měla přidělen kód CU jako Curtiss v podobě CUw pro stroje s motory Twin Wasp a CUc pro verze H 75A-4 s Cyclony. Potíže s touto pohonnou jednotkou přinutily finské letectvo zamontovat do všech svých A-4 motory Twin Wasp a od léta roku 1942 se rozlišovací písmena v kódu přestala používat. Letoun 13644, nově označený CUw-560 nastoupil 28. července službu u 32. stíhací perutě (lentolaivue neboli zkráceně LeLv). Uvedená jednotka je zvláštní tím, že si Curtissy podržela až do konce pokračovací války se Sovětským svazem v září 1944 a rovněž tím, že její letouny nebyly stabilně přidělovány ani jednotlivým pilotům, ani letkám. Piloti však do tří letek rozděleni byli.

CUw-560 dostal po zařazení k jednotce na směrovku z levé strany bílou a z pravé strany žlutou nulu. S největší pravděpodobností proto, že měl být používán hlavně druhou a třetí letkou. V každém případě se v roce 1942 nuly sjednotily na žluté. Osud tomu chtěl, aby se bývalá norská a potom německá stíhačka stala nejúspěšnějším “Sussu” neboli “Kurtiisi” finského letectva. Často s ní létal reservin vänrikki (tedy záložní podporučík) Kyösti Keijo Ensio “Kössi” Karhila, uznávané eso s 13 1/4 sestřely na Curtissech, nejúspěšnější Fin na tomto typu. Dalších pět nepřátel sestřelil na Messerschmittech Bf 109 G-2 a čtrnáct na Bf 109 G-6. Jen pro zajímavost: nikdy nedostal nejvyšší finské vyznamenání, Mannerheimův kříž, ačkoliv ten se uděloval za dvacet sestřelů. Důvod? Kvóta pro záložní důstojníky byla vyčerpána… Na CUw-560 poprvé zvítězil 10. srpna 1941 a připsal si polovinu Polikarpova I-16. Starší prameny sice uvádějí jako použitý letoun CUw-567, ale Karhila v bojovém hlášení píše o CUw-560. Další Karhilovy úspěchy s “nulou” jsou doložené:
 

Kromě dvaapůlnásobného vítězství z 11. února 1943 stojí za zmínku sestřel MiGu 19. září 1941. Tehdy čtyřčlenná hlídka vedená kapteeni Bergem zaútočila na pět ruských stíhaček a všichni Finové jako střelci uspěli. Poslední nepřátelský stíhač využil vyšší rychlosti svého stroje a uletěl. Pátého července 1942 dosáhl letoun CU-560 hattricku, protože kromě výše uvedené I-16 sestřelil vänrikki Tervo jeden Pe-2 a jeden LaGG-3. Dva (podle některých pramenů 3) sestřely měl na CU-560 lentomestari Koskinen (určitě bombardovací DB-3F 15. září 1941 a stíhací MiG-3 13. srpna 1942) a trefili se také luutnantti Evinen (3. září 1940 sestřelil Čajku), vänrikki Pallasvuo (LaGG-3 dne 15. září 1942), kersantti Kiljunen (25. července 1942 mu byla přiznána polovina MBR-2) a ylikersantti Kajanto (MiG-3 7. listopadu 1942). Bohužel další úspěšné piloty se mi nepodařilo dohledat.

Při 18 a 3/4 vítězství nebyl Curtiss CU-560 nikdy sestřelen, v červnu 1942 a květnu 1943 si odbyl dvě lehké havárie a v prosinci 1943 jednu těžší, vyžadující téměř půlroční opravu ve Valtion Lentokonetehdas (Státní letecké továrně) v Tampere. V rámci 32. perutě se v září 1944 dočkal konce války a v prosinci téhož roku po reorganizaci letectva létal u perutě třinácté. Jeho kariéra skončila v letecké škole v Kauhavě, kde ještě posloužil jako pomůcka při výuce o leteckých konstrukcích. Ve službě Suomen Ilmavoimat nalétal 860 hodin a 15 minut.



Zbarvení finských Curtissů bylo poměrně jednoduché. Při revizi a úpravách v Německu se rovnou aplikovaly standardní německé barvy: zdola světle modrá RLM 65 (FS 35414) a shora tmavě zelená RLM 71 (FS 34079). Po smontování ve Finsku letadla dostala výsostné znaky nového uživatele o průměru 100 cm na křídle a 70 cm na bocích trupu. Jistou reminiscenci dvacátých let představoval CUw-556 s obrácenými rameny křídelních svastik, nešlo však o úmysl, nýbrž chybu studenta – brigádníka. V té době již zuřila pokračovací válka, proto došlo na žluté prvky rychlé identifikace (FS 13538). Nejprve je tvořil pruh před ocasními plochami o šířce 50 cm a konce křídla zdola v šířce 190 cm, od 1. září 1941 i padesáticentimetrový pruh na motorovém krytu. Netypickou součást markingu představoval černý nátěr spodní plochy pravé poloviny křídla mezi žlutým polem a podvozkovou šachtou.

Od jara 1942 se při větších opravách letouny přestříkávaly podle běžného předpisu. Spodní plochy barvu v podstatě nezměnily (černý nátěr byl ovšem vypuštěn), shora se však objevila nepravidelná pole olivově zelené (FS 34096) a černé. V případě CU-560 se kamufláž změnila až 16. června 1944. Od jara 1944 se bílá barva výsostných znaků na horních a bočních plochách změnila na středně šedou. Konec války znamenal nejprve zatření žlutých doplňků a následně záměnu výsostných znaků za kokardy používané dodnes.



Prameny:

1/ Keskinen, K., Stenman, K., Niska, K.: SIH-5: Curtiss Hawk & P-40. Forssa 1977.

2/ Keskinen, K., Stenman, K., Niska, K.: SIH-11: Hävittäjä – Ässät. Forsa 1994.

3/ Keskinen, K., Stenman, K., Niska, K.: Suomen Ilmavoimien maalaukset ja merkinnät. Jyväskylä 1996.

4/ Juntunen, O.: Kyösti Karhila interview for WWII Ace Stories, 1998.