Držitelé Victoria Cross - Hughie Idwal Edwards, Svatopluk ,,Mayer“ Vítek

Prvním ze tří Australanů, kteří získali za 2. světové války Viktoriin kříž, byl Hughie Idwal Edwards, syn welšských emigrantů, kteří se v západní Austrálii usadili roku 1910. Narodil se 1. srpna 1914 ve Fremantle. Předtím, než se dal naverbovat k armádě, vystudoval střední školu. V roce 1934 sloužil jako vojín u místního posádkového dělostřelectva, ale již v roce 1935 přešel k Australskému královskému letectvu (RAAF) a zahájil pilotní výcvik. Svá ,,pilotní křídla“ získal v červnu 1936. Poté požádal o přeložení k RAF, kde se prezentoval dne 21. srpna 1936. Zprvu jej zařadili k 15. peruti RAF sídlící v Abingdonu, kde létal na dvouplošných bombardérech Hawker Hind. V březnu následujícího roku změnil působiště a ocitl se jako adjutantu 90. perutě RAF. Od května začala jeho jednotka dostávat nové dvoumotorové celokovové bombardéry Bristol Blenheim Mk.I, s nimiž se účastnila operačních zkoušek typu. Osádky si na nové stroje brzy zvykly, tedy až na jednu velkou nectnost. Pilot ho nemohl za letu bezpečně opustit na padáku. O tom se v srpnu 1938 přesvědčil i Edwards. Během letu byl nucen opustit svůj letoun na padáku. Ten se mu však zachytil za anténní stožár a při následujícím pádu utrpěl Edwards těžké zranění pravé nohy – od kolene dolů ji měl ochrnutou. Následujících devět měsíců strávil v nemocnici a až v dubnu 1940 byl konečně opět uznán schopným létání.

Po absolvování kurzu pro zbraňové specialisty nastoupil v únoru 1941 ke 139. peruti RAF. Její výzbroj tvořily dlouhonosé bombardéry Bristol Blenheim Mk.IV. U této jednotky zůstal jen krátce, neboť již 11. května byl pověřen velením 105. peruti RAF, s kterou se účastnil bojových operací nad okupovanou Evropou a přilehlými moři. Například 15. června 1941 vedl formaci šesti Blenheimů na nízkou misi zaměřenou proti nepřátelským obchodním plavidlům. Jeho muži objevili konvoj skládající se z osmi lodí. Ve výšce 15 metrů nad hladinou moře vedl Edwards svou jednotku do útoku. Sám si vybral loď o výtlaku 4 000 BRT, kterou nejprve pokropil palbou kulometů a poté těžce poškodil pumami. Po této akci (a samozřejmě nejen za ni) obdržel 1. července DFC.

Koncem června se 105. peruť poměrně často účastnila společně s ostatními jednotkami 2. bombardovací skupiny denních náletů na dopravní uzly v Německu. Jednou z těchto akcí byla i operace „Vrak“ (Wreckage) – denní nálet na Brémy konající se 30. června 1941. Ten však nedosáhl ani částečného úspěchu. Velitelství bombardovacího letectva rozhodlo nálet opakovat 4. července.



Je až k nevíře, že někdo z britských letců měl čas a chuť ve vší té válečné vřavě fotografovat, ale je to tak. Tato fotografie ukazuje tovární komplex v Brémách během náletu dne 4. července 1941.



Patnáct Blenheimů (devět od 105. a šest od 107. peruti) vedl Hughie Edwards letící ve stroji V6028 kódových písmen GB * D, který na svůj 36. bojový let vyrazil s dalšími dvěma členy osádky: navigátorem P/O Ramsayem a veteránem mezi střelci Sgt Quinnem, DFM. Při plánování operace si Edwards představoval, že bombardéry poletí k cíli v těsné formaci. Po jeho dosažení se rozdělí do volné linie s bočním rozestupem cca 90 až 180 metrů, přičemž každá osádka si nad Brémami bude hledat svůj vlastní cíl.

Přesně v 5.21 4. července 1941 odstartoval Edwards v čele formace devíti Blenheimů 105. perutě. Brzy se připojilo šest letounů 107. perutě. Tři bombardéry se však brzy musely pro technické potíže vrátit na domovské základny. Zbylý tucet přeletěl ve výšce 15 až 30 m Severní moře a několik kilometrů od Cuxhavenu vstoupil nad území Německa. Poté celá formace zamířila na jih k Brémám. Počasí útočníkům vůbec nepřálo. Nad Severním mořem byla obloha bez mráčku a nad kontinentem pouze slabá vrstva oblačnosti v 1 600 až 2 300 m, která Britům nemohla poskytnout pražádnou ochranu. Dohlednost nad Německem byla excelentní. Osádky bombardérů ji však přijímaly se smíšenými pocity, neboť mohly sice vidět mnoho mil před sebe, ale také PVO nepřítele měla možnost se na ně včas připravit.

Edwards vedl své muže rovnou k vnější linii obrany města zahrnující mimo jiné i upoutané balóny pohupující se ve výšce 150 metrů. Nyní Edwards přikázal rozpustit formaci. Od této chvíle byla osádka každého Blenheimu odkázána sama na sebe. Ve stejný okamžik začaly před Edwardsovým strojem vybuchovat protiletadlové granáty. Spálený kordit byl cítit až v kabině Blenheimu.

Edwards se vrhl přímo do epicentra protiletadlové obrany. Úspěšně se vyhnul flaku, poutacím lanům balónů i elektrickým a telegrafním drátům a odhodil své pumy uprostřed doků. Poté v minimální výšce zamířil přes střed města k předměstím. Uvedl stroj do levé zatáčky a v 15 metrech kroužil nad městem. Po dobu asi 10 minut byl pod neustálou intenzivní palbou flaku. Jeho stroj byl přibližně dvacetkrát zasažen, především do zadní části trupu. Jedna ze střel vybuchla ve střelecké věži a zranila Sgt Quinna do kolena.

Ostatní Blenheimy se rozprskly na kilometry široké frontě. Hnaly se ve výši korun stromů napříč městem, odhodily pumy a sváděly boj na život a na smrt s německou protivzdušnou obranou. Sergeant MacKillop ve stroji Z7426 dostal přímý zásah a v plamenech se zřítil k zemi. Obdobný osud potkal osádku F/O Lamberta, kterou naposledy viděli, jak s hořícím letounem Z7486 míří směrem do vnitrozemí. Všichni ostatní utržili menší či větší poškození. V případě Sgt Jacksona od 105. peruti vedlo zničení hydrauliky až k nouzovému přistání na domovské základně. Dva členové z tria 107. peruti se také nevrátili a to včetně velitele peruti W/Cdr L. V. E. Petleye, který v plamenech dopadl přímo do cílové oblasti. Ostatní osádky prchaly pryč od smrtících chomáčků flaku, někteří dokonce s telegrafními dráty omotanými kolem křídel a ocasů. Domů se probojovával každý na vlastní pěst.

Poté, co Edwards zakroužil nad Brémami, vydal se také k domovu. Namířil si to směrem na Bremerhaven a Wilhelmshaven. Všiml si oblačnosti nad sebou vhodné jako úkryt. Rychle tedy stoupal ke svému útočišti. Brzy si však uvědomil, že mraky jsou příliš řídké a neposkytnou mu dostatečné krytí. Riziko napadení stíhači Luftwaffe bylo příliš velké a tak opět sklesal do své původní operační výšky těsně nad hladinou moře. Nabral směr na souostroví Helgoland. Když jej minul, zamířil nad otevřené moře a asi 100 mil severně od Severofríských ostrovů konečně otočil na západ domů do Anglie. Na své základně přistál jako poslední těsně před polednem.

22. července 1941 byl Edwards dekorován Křížem královny Victorie. V citaci je uvedeno: ,,…projevil nejvyšší možnou úroveň chrabrosti a rozhodnosti.“ Ani členové jeho osádky nepřišli zkrátka. P/O Ramsay získal DFC a Sgt Quinn kromě obvazu na poraněné koleno i Bar (spona značící vícenásobné udělení stejného vyznamenání) ke svému DFM.



Edwards nadále pokračoval v operační činnosti jako velitel 105. peruti. Od 28. července působil se svou jednotkou na Maltě. Zapojil se tak do hrdinné obrany této nepotopitelné britské letadlové lodi ve Středomoří. Úlohou jeho mužů byl boj s plavidly Osy. Již tři dny po příletu na Maltu 105. peruť se však na ostrově nezdržela dlouho. V říjnu, po návratu ze středomoří, Edwards opustil svou jednotku a byl vyslán na přednáškové turné po USA společně s takovými piloty jako „Sailor“ Malen, Roland Tuck či Hary Broadhurst. Po návratu do Anglie v lednu 1942 se věnoval instruktorské činnosti a novomanželce Cherry. Období relativního klidu skončilo 3. srpna 1942, kdy se vrátil ke 105. peruti opět jako její velitel. Stopátá byla první perutí, která operačně působila s legendárním letounem De Haviland Mosquito. První bojový let s tímto strojem uskutečnila 31. 5. 1942.



Hughie Idwal Edwards (vlevo) vystrojen May Westou, leteckou kuklou s brýlemi a dýchačem stojí se svým navigátorem před ,,dřevěným zázrakem“ - bombardovacím Mosquitem od 105. perutě, 1942.


Návrat k operační činnosti přivodil Edwardsoví další blízké setkání se smrtí. Stalo se tak 29. srpna 1942. Při návratu z denního náletu narazil na formaci dvanácti Focke-Wulfů Fw 190. Přesto, že si vysloužil zásah do chladicího systému, podařilo se mu stodevadesátkám uniknout nad moře. Poškozený levý motor musel vypnout a let zakončil nouzovým přistáním na letišti Lympne. To vše absolvoval s Mosquitem B Mk.IV DK323. Poté vedl peruť do mnoha denních bombardovacích misí nad okupovanou Evropu a Německo.

Koncem listopadu 1942 získala jako cíl nejvyšší prioritu u britských plánovačů továrna firmy Philips v Eindhovenu v Holandsku vyrábějící rádio a elektrosoučástky. Dislokace továrny uprostřed ,,přátelského města“ způsobovala nemalé vrásky na čelech bombarďáků, neboť kladla vysoké nároky na přesnost bombardování s ohledem na potenciální ztráty civilního obyvatelstva.

Útok na továrnu s krycím názvem „Ústřice“ (Oyster) se uskutečnil 6. prosince 1942. Účastnily se ho Bostony, Mitchelly, Ventury, a Blenheimy 107., 226., 88., 21., 464. peruti společně s desíti Mosquity 105. a 139. perutě vedenými Hughie Edwardsem v letounu sériového čísla DZ365. Mosquita se nedaleko holandského pobřeží setkala s formací Bostonů a vzdor útoku stíhačů Luftwaffe na cestě k cíli, odbombardovala přesně. Nepřátelský flak i útoky stíhačů byly tak silné, že dokázaly z 93 letounů RAF sestřelit čtyři Bostony, devět Ventur a jedno Mosquito. Dalších třiadvacet mašin utrpělo větší, či menší poškození. Philipsova továrna byla významně zasažena a ztráty na životech civilistů zůstaly v únosných mezích (v měřítku 2. světové války). O život přišlo pouhých 25 holandských civilistů.

Za tuto akci i za ostatní mise, které osobně vedl, obdržel 5. ledna 1943 Edwards vyznamenání DSO. 2. února 1943 byl povýšen do hodnosti Group Captain a pověřen velením nad základnou RAF Binbrook. Ačkoli se jednalo o neoperační funkci, příležitostně se účastnil bojových letů. V letech 1943 až 1944 jich absolvoval 15, obvykle v Lancasterech 460. peruti sídlící v Binbrooku. Od prosince 1944 byl přeložen na Dálný Východ, kde působil až do roku 1947. RAF zůstal věrný až do 30. září 1963, kdy odešel do výslužby. Vrátil se do rodné Austrálie, kde slavil úspěchy v obchodování i v politice. V roce 1975 odešel do penze a 5. srpna 1982 zemřel. Mimo Kříž královny Viktorie získal za službu v RAF mnoho dalších velmi vysokých britských vyznamenání: Knight Commander of St Michael and St George (KCMG), Companion of the Bath (CB), Distinguished Service Order (DSO), Officer of the Order of the British Empire (OBE), Distinguished Flying Cross (DFC).



Tato fotografie vznikla za Edwardsova působení na Dálném Východě koncem roku 1944. V tomto konkrétním případě se jedná o Cejlon a druhým mužem je G/C W. D. David CBE, DFC, AFC (vpravo)





Prameny:

1. Ch. Bowyer: For Valour, The Air VCs, London, 1992

2. P. Congdon: Per Ardua Ad Astra: a handbook of the Royal Air Force, Shrewsbury, 1994

3. Aeroplane Monthly

4. Internet