Japonské armádní letectvo zůstává tak trochu ve stínu letectva námořního. Pokud pomineme obranu mateřských ostrovů v závěru války, oblastí, kde působilo, se stala zejména asijská pevnina. Hlavní spojenecký protiúder byl veden z prostoru Pacifiku a armádní letecvo tak zůstávalo dlouho mimo těžiště bojů. I přesto v jeho řadách vyrostla řada skvělých stíhacích pilotů.

Mezi ty nejúspěšnější patří Yasuhiko Kuroe. Svých úspěchů dosáhl jak v nomonhanském incidentu, tak v prvních týdnech války nad Singapurem. Později bojoval nad Barmou a nakonec na nebi nad Japonskem. Ve svých vzpomínkách, které byly po válce publikovány v Japonsku, se zmiňuje o 51 sestřelech.1)



Budoucí stíhací eso se narodilo v únoru 1918 v rodině armádního důstojníka. Mladý Yasuhiko se rozhodl jít ve šlépějích svého otce a přihlásil se do Armádní letecké důstojnické školy (Rikugun Kókú Shikan Gakkó). Byl zařazen do 50. běhu a studium úspěšně završil v červnu 1937.

Po absolvování stíhacího výcviku v letecké škole v Akeno jeho kroky vedly do řad 59. Sentai. V době Kuroeho příchodu se jednotka nacházela na čínském letišti Hankow a ve výzbroji měla stíhačky Nakajima Ki-27. Protože neměl žádné bojové zkušenosti, většinu času trávil cvičnými lety. Jakmile se rozhořely boje na mongolské hranici (nomonhanský incident), přesunula se do centra dění i 59. Sentai. Kuroe zkušenosti nasbírané během tréninku zúročil 15. září 19xx, tedy poslední den bojů, , kdy si na své konto připsal první dvě vítězství. V obou případech se jednalo o Polikarpov I-15. Piloti 59. Sentai se toho dne utkali s pěti desítkami sovětských strojů a celkem nahlásili jedenáct sestřelů. Sami přišli o šest svých spolubojovníků. Po ukončení bojů nad nomonhanskými pláněmi se 59. Sentai přemístila zpět na základnu Hankow do centrální části Číny.

V roce 1941 se Kuroe vrací zpět do Japonska a působí jako instruktor v Armádní letecké důstojnické škole. V březnu je povýšen do hodnosti kapitána.

K vyzkoušení nově zaváděného typu Nakajima Ki-44 Shóki (Démon) v bojových podmínkách byla v září 1941 ustavena Dokuritsu 47. Chútai, známá též pod názvem Kawasemi Butai (Ledňáček). Její vybavení tvořilo všech sedm předsériových Shóki doplněných o druhý a třetí prototyp. Piloty se stali zkušení veteráni pod vedením majora Toshio Sakagawy 2). Kuroemu bylo svěřeno velení 3. Hentai.

Druhý den války, 9. prosince 1941, jednotka opustila základnu Tachikawa a přesunula se do Saigonu. O patnáct dní později, na Štědrý den, následoval další přesun. Tentokrát do Don Muangu na jihu Thajska. Tři Shóki, včetně Sakagawova, se během přeletu porouchaly, ale zbylé stroje hned následujícího dne poskytovaly výškové krytí vzlétajícím a přistávajícím letadlům na mateřském letišti.

Významným cílem japonské expanze v prvních týdnech války se stal jeden z hlavních spojeneckých opěrných bodů v oblasti - Singapur. Dne 12. ledna 1942 Kuroe letící společně s kapitánem Susumu Jinboem (velitel 2. Hentai) dosáhl prvního sestřelu jednotky. Kuroe si tento souboj uchoval v paměti a po létech napsal:

“Dostali jsme rozkaz k prvnímu bojovému letu.... Pronásledoval jsem Buffalo, které letělo nad letištěm Tengah... po pěti dávkách šel letoun k zemi.”

V ranních hodinách 26. ledna 1942 osádky dvou Hudsonů 1. squadrony RAAF objevily japonský konvoj směřující k Endau ležícímu na východním pobřeží Malajského poloostrova. Spojenci se rozhodli japonskému vylodění zabránit. Výsledkem bojů u Endau byly obrovské ztráty spojeneckých jednotek. Zejména 36. a 100. squadrona RAF vybavené téměř výhradně zastaralými Vickersy Vildebeest prošly doslova peklem. Na japonské straně se bojů vedle devatenácti Ki-27 z 1. a 11. Sentai zúčastnil i Kuroe na svém Shóki. Zpočátku boje nad konvojem pouze pozoroval a hlásil výsledky soubojů. Později, po příletu Jinboa, se zapojil do útoku na druhou vlnu spojeneckých bombardérů. Dvojici pilotů Dokuritsu 47. Chútai je přisuzováno sestřelení dvou Vildebeestů (celkem jich bylo nad Endau sestřeleno deset) a Hawkeru Hurricane BG 828 pilotovaného příslušníkem 232. squadrony RAF Sgt Johnem Flemingem.

Konec ledna zastihl jednotku na letišti Kuantan severně od Singapuru. Odtud měla společně s 1. a 11. Sentai podpořit finální útok proti britské pevnosti. Vylodění začalo 8. února. Letecké krytí japonským vojskům poskytovalo také šest Shóki z Dokuritsu 47. Chútai.

V březnu se Dokuritsu 47. Chútai přesunula do jihobarmského Pegu. Z tohoto letiště podporovala postup pozemních jednotek směrem na východ. Disponovala již pouze čtyřmi bojeschopnými stroji. Jednotce je připisován sestřel Blenheimu Z 7592 východně od Pegu dne 4. března 1942.

Účinkování Dokuritsu 47. Chútai v bojové linii se chýlilo ke konci. Definitivní tečku za ním udělal 18. dubna nálet Doolittleových bombardérů B-25 Mitchell, startujících z letadlové lodi USS Hornet, na japonská města. Jednotka byla o týden později stažena na mateřské ostrovy a určena k obraně metropole. Tokijské nebe pak po posílení a přeznačení na 47. Sentai bránila až do konce války.

Po zhodnocení všech dokumentů a porovnání hlášení obou válčících stran historici Kuroemu během jeho působení u Dokuritsu 47. Chútai připisují tři samostatné sestřely. Ve všech případech se jedná o Hurricany z 232. squadrony RAF. Jeho další nároky se nepodařilo ztotožnit s hlášenými ztrátami nepřítele.

Ještě před přemístěním Dokuritsu 47. Chútai do Japonska však Kuroe jednotku opouští a stává se příslušníkem 64. Sentai. Ta byla umístěna na barmských letištích a účastnila se bojů s britskými oddíly a Chennaultovými “Létajícími tygry”. Velitel jednotky major Tateo Kató vedl své piloty v přísně kolektivním duchu. Dosažené sestřely byly evidovány jako úspěchy celé Sentai a nikoliv jednotlivých pilotů. Proto je dnes velmi obtížné ten či onen sestřel přisoudit konkrétní osobě. Piloti měli rovněž zakázáno malovat na svá letadla symboly dosažených vítězství.3)

Díky svým zkušenostem a vrozeným vůdčím schopnostem Kuroe rychle stoupá na žebříčku velitelských postů. Poté, co 8. dubna zahynul v souboji s piloty AVG kapitán Katsumi Anma (min. 12 v.), přebírá po něm velení 3. Chútai.

Během letních měsíců jednotka odpočívala a doplňovala materiální a personální ztráty v Japonsku, ale na podzim se vrací zpět do Barmy. Na 25. říjen 1942 byl naplánován nálet na Tenskia v severní části Assamu. V roli stíhacího doprovodu se jej zúčastnily Ki-43 z 50. a 64. Sentai. Trojici Kuroe, rotmistr (Sóchó) Yoshito Yasuda (min. 10 v.), rotmistr (Sóchó) M. Hosogaya se podařilo sestřelit P-40 startující z letiště Dibrugarh.4) V časných hodinách 26. listopadu sestřelil Kuroe nad Rangúnem opět ve spolupráci s Yoshito Yasudou Consolidated B-24 Liberator. Ke stíhání bombardéru, chybně identifikovaného jako B-17, odstartoval z letiště Mingaladon nedlouho před půlnocí 25. listopadu. Z formace přilétajících nepřátelských strojů si vybral třetí v pořadí, který zachytily pozemní světlomety. Po několika ztečích ze zadní polosféry a zespodu si všiml, že s ním na Liberator útočí další Hayabusa. Tato stíhačka se však najednou proměnila v ohnivou kouli. Zasažený Ki-43 pilotoval právě Yasuda, který se však příštího dne vrátil k jednotce s popáleninami v obličeji. Pád B-24 byl později potvrzen pozemními jednotkami.

Na začátku roku 1943 se 64. Sentai opět stáhla na mateřské ostrovy k dalšímu doplnění ztrát a kompletnímu přezbrojení na novější Nakajima Ki-43-II Hayabusa. V únoru je jednotka opět v Barmě.

Dne 14. února, den po smrti velitele útvaru (Sentaichó) majora Yagiho, jedenáct strojů pod vedením Kuroeho doprovázelo šestici lehkých bombardérů. Jejich cílem byl Donbaik severně od Akyabu. Během mise stíhací piloti narazili na formaci Hurricanů, v následujícím střetnutí padli dva přílušníci 64. Sentai. Jak se Kuroe přičinil o sestřelení čtyř nepřátelských letadel, není známo.

Špatný den měli japonští letci 25. února. Při doprovodu bombardérů Mitsubishi Ki-21 z 98. Sentai nad Dibrugarh se stíhačům včetně Kuroeho nepodařilo plně ochránit sveřené “velké bratry”. Japonskou formaci 21 stíhaček a 27 bombardérů zjistila předsunutá hláska již v 06.35 a hlášení putovalo až k velení 51. FG. Během několika minut vyslala tato jednotka do vzduchu 32 Curtissů P-40K Warhawk z 25. a 26. FS. Japonci přilétali skryti v mracích, ale jakmile zahájili útok, museli snížit letovou hladinu a přišli tak o relativně bezpečný úkryt. Toho okamžitě využili Američané a spustili se z výšky na bombardéry. Stíhací doprovod okamžitě reagoval, ale nepodařilo se jim zabránit sestřelení pěti “Sally”. Sami přišli o jednoho pilota. Tím byl nový velitel 64. Sentai major Akera (byl zároveň Hikótaichó). Žokejové Warhawků, mezi nimiž byl také Edward M. Nollmeyer (celkem 5 v.), vyšli z boje beze ztrát a optimisticky nahlásili 12 jistých sestřelů, 14 pravděpodobných a dalších šest letounů poškozených.

V březnu 1943 předává Kuroe velení 3. Chútai nadporučíku Endóovi a sám nastupuje do funkce Hikótaichó uvolněné padlým Akerou. Během letu v okolí Magwe 14. března se skupina šestnácti Ki-43 utkala s deseti Hurricany doprovázejícími tři Blenheimy. Kuroe si ve spolupráci s nadporučíkem Ishiim připsal na konto jednu britskou stíhačku.

V této době Japonci přistoupili k zajímavému kroku a zařadili do své výzbroje kořistní Curtissy P-40 (zřejmě verze E a K). Krátkou dobu je nasazovali v řadách 50. Sentai k obraně Rangúnu. Kuroe na to ve svých pamětech vzpomíná a zmiňuje nešťastný incident, při němž japonským letcem pilotovaný Warhawk omylem sestřelil nad Rangúnem Ki-21. Stalo se tak zřejmě 21. března. Nešťastný bombardér patřil do 12. Sentai a vracel se z náletu na letiště Feni 1. Na jeho palubě se shodou okolností nacházeli také velitel 3. Chútai kapitán Shigeo Iwahashi a velitel 12. Sentai plukovník Yoshii. Ochranu během náletu jim poskytovaly Ki-43 z 64. Sentai vedené Kuroem. Ki-21 havaroval v Mingaladonu a čtyři členové osádky nepřežili. Iwahashi si, stejně jako další dva letci, odnesl zranění, ale Yoshii vystoupil z vraku bombardéru, jemuž chyběla ocasní část, bez jakékoliv újmy. Japonské Warhawky střílely omylem ještě na další dva Ki-21, ale bez vážnějších následků.

Další Hurricane padl Kuroemu za oběť 21. května 1943 během náletu na Cox´s Bazaar, který společně podnikly 64. a 50. Sentai. Byl jedním ze čtyř, které doprovázely jediný Blenheim a připletly se japonským stíhačům do cesty. Kuroeho kolegům z jednotky se podařilo sestřelit též Blenheim a ještě jeden Hurricane (jeden Hurricane si připsala také 50. Sentai). Při zpátečním letu na základnu piloti 64. Sentai potkali formaci devíti B-25 a jeden z Mitchellů poslali k zemi.



Úspěšným dnem bylo pro Kuroeho 13. září 1943, kdy se mu podařilo sestřelit Lockheed F-5A (fotoprůzkumná varianta P-38). Pilot Lightningu příslušník 9. Photo Squadron 1Lt. Frank H. Tilcock neměl o přítomnosti nepřátelského stíhače ve vzduchu ani ponětí. Tilcock na první setkání s Kuroem vzpomíná :

“Vůbec jsem neviděl útočníka. Prvním a jediným důkazem toho, že nejsem ve vzduchu sám bylo, že palubní deska v mém letadle zmizela. Do kabiny vnikl oheň a kouř.”

Američan se musel zachránit seskokem na padáku a po třech dnech byl zajat. Kuroe ve svých vzpomínkách napsal, že se se svou obětí později setkal a Tilcock mu při té příležitosti řekl, že jej sestřelil v den výročí jeho svatby. Tilcock si dnes na osobní setkání se svým přemožitelem již nevzpomíná. Avšak skutečnost, že se den jeho sestřelení kryje s výročím svatby potvrdil.

Dne 27. listopadu 1943 Kuroem vedená skupina sedmi letounů 64. Sentai zaútočila na Liberatory, jejichž cílem byly sklady motorů v Inseinu poblíž Rangúnu. Bombardéry se nad cílem objevily ve 13.30. Jejich stíhací doprovod tvořilo patnáct Mustangů z 530. FS a čtyři Lightningy z 459. FS. Kuroe, který měl toho dne letět v Ki-44 Shóki, nejprve zaútočil na Lightningy. V útoku jej následovalo několik spolubojovníků v Ki-43. Dva P-38 byly okamžitě sestřeleny a japonští piloti spatřili dvojici padáků snášejících se k zemi. Vzápětí Kuroe obrátil svou pozornost na devítičlenou formaci Mustangů a vypálil na poslední letoun. Zapálil jej a pozoroval, jak se stále podvěšenými přídavnými palivovými nádržemi padá k zemi. Ihned přenesl palbu na další P-51 a i ten zamířil v plamenech k matičce zemi. Do zaměřovače se Kuroemu dostal ještě další Mustang, ale rozsah poškození nedodával japonskému esu odvahu označit jej jako sestřelený. Další úspěšný pilot 64. Sentai nadporučík Yohei Hinoki (12 v.) sestřelil v tomto střetnutí po jednom Mustangu, Lightningu a dva Liberatory. Dva B-24 hlásili jako zničené příslušníci 21. Sentai, kteří se na svých Ki-45 Kai Toryú (12 strojů) také zapojili do boje. Výsledky nahlášené japonskými stíhači vcelku odpovídají skutečnosti. V kolonce ztrát se 27. listopadu objevily čtyři P-51, dva P-38 a 308. BG musela oželet tři B-24. Naprosto nekritičtí byli naopak Američané. Palubní střelci nárokovali třináct jistých sestřelů a sedm poškozených nepřátelských letadel. Piloti Mustangů pak tři jisté sestřely a další stroje sestřelené pravděpodobně a poškozené. Japonci ztratili jednoho pilota (poručík Shiró Suzuki) a Hinoki byl zraněn.

Jako prvnímu Japonci se Kuroemu podařilo 2. listopadu nad Rangúnem sestřelit britský “Wooden Wonder”. Mosquito do té doby vždy díky své vysoké rychlosti japonským stíhačům unikalo. Osádku Kuroeho oběti Mosquita DZ 697 verze PR Mk.IX tvořili příslušníci 684. squadrony RAF F/O Fielding a F/O Turton. Další Mosquito 684. Sqn. RAF, tentokrát verze FB Mk.II, Kuroe sestřelil 10. prosince. K rychlému britskému stroji se pokoušel přiblížit déle než 40 minut. Když jej konečně dostihl, střelbou mu zničil levý motor. Zasadit poslední ránu poškozenému Mosquitu mu zabránila skutečnost, že při předchozí zteči vystřílel veškerou munici. Uchýlil se tedy ke lsti. Nalétl na úroveň své oběti a gestikulací naznačil osádce, aby stroj otočila a letěla zpět k japonským pozicím. Pilot Sgt Boot a navigátor Sgt Wilkins netušili v jaké situaci se japonský stíhač nachází a poslechli jej. Při pokusu o nouzové přistání však Boot zavadil křídlem o strom. Mosquito při následném dopadu na zem explodovalo a oba členové osádky zahynuli.

“Bylo mi jich líto.” vyjádřil se po letech k nehodě Kuroe.

Jednou z posledních Kuroeho akcí v řadách 64. Sentai byl doprovod šesti Ki-21 a tří stíhaček obtěžkaných bombami, které měly předposlední den roku 1943 bombardovat spojeneckou lodní dopravu u Akyabu. Japonští stíhací piloti, kterých bylo pouze šest, nedokázali svěřené bombardéry ochránit před skupinou asi 30 Spitfirů a zpět na základnu se vrátil pouze jediný. Další nouzově přistál v Akyabu.

O několik dní později, 8. ledna 1944, Kuroe opouští 64. Sentai a hlásí se v Armádním leteckém zkušebním středisku (Rikugun Kókú Shinsa Bu). Jako zkušební pilot se podílí na vývoji a zkouškách nových typů letadel a výzbroje. Kromě dalších typů si zalétal i na výškovém stíhacím Kawasaki Ki-108.

Ani odvelení od bojových jednotek Kuroemu nezabránilo v boji s nepřítelem. Dva sestřelené B-29 nahlásil 25. března 1945. Na bombardéry zaútočil během zkušebního letu s výškovou stíhačkou Kawasaki Ki-102 Kó. Další dva Superfortressy přidal v nočních hodinách 23. května. Tentokrát seděl za řízením Nakajimy Ki-84 Hayate.

Kuroe se za své úspěchy dočkal i oficiálního ocenění. Jeho jméno bylo dne 15. června 1945 citováno v rozkaze před nastoupenou jednotkou tří tisíc vojáků a on sám při té příležitosti převzal z rukou generálporučíka Kumaichi Teramota dar ve formě láhve saké.

Přestože byl Kuroe v leteckých soubojích třikrát sestřelen, třikrát zraněn a jeho stroj více než 500krát zasažen, dočkal se konce války. V poválečných letech se zapojil do budování japonských sil domobrany. V hodnosti generála se stal velitelem jednotky proudových stíhacích letounů.

Zemřel 5. prosince 1965, když se nešťastnou náhodou utopil při rybaření na moři.



Za poskytnutí podkladů děkuji panu Miroslavu Balousovi.



Poznámky k textu:

1. Při poválečném studiu dokumentů všech zúčastněných stran se podařilo dohledat pouze třicet letounů, jež mohly být Kuroem sestřeleny. K podobným korekcím konečných skóre stíhacích pilotů došlo téměř u všech leteckých sil válčících států. V některých případech směrem dolů, ale někdy i směrem nahoru. Například E. Luukkanenovi Sověti přiznali po válce k jeho skóre ještě další dva sestřely (viz kniha Stíhač nad Finskem, vyd. REVI 2001).

2. Major Toshio Sakagawa dosáhl minimálně 49 vítězství. Po odvelení od Dokuritsu 47. Chútai se stal velitelem 25. Sentai se základnou v čínském Hankow. Již jako velitel 22. Sentai zahynul při havárii armádního dopravního letounu na Filipínách 19. prosince 1944.

3. Tato praxe přetrvala u 64. Sentai i po smrti Katóa dne 22. května 1942.

4. České hodnosti rotmistr odpovídaly v japonské armádě dvě hodnosti – Gunsó a Sóchó, přičemž Sóchó je hodností vyšší. Proto je v textu u rotmistrů vždy uvedeno také japonské znění hodnosti.



Vysvětlivky:

Hentai – Dokuritsu 47. Chútai se skládala ze tří Hentai. Každá Hentai měla tři stroje a tři piloty.

Butai – japonské označení pro jednotku.

Chútai – organizační jednotka armádního letectva. Sentai se obvykle skládala ze tří Chútai.

AVG - American Volunteer Group - dobrovolnická jednotka tvořená Američany bojujícími proti Japoncům za žold vyplácený čínskou vládou.Více známá pod jménem Létající tygři.

Hikótaichó – důstojník velící létajícímu personálu Sentai, přímo podřízený veliteli Sentai.



Prameny:

1. Sakaida H.: Japanese Army Air Force Aces 1937-45, London, 1997

2. Izawa Y.: Japan´s Red Eagles - Combat Diary of 64th Sentai - The Fall of Red Eagles, Air Classic, 1972 - 1973

3. Kuroe Y.: Aa Hayabusa Sentó Tai, Tokyo, 1984

4. Izawa Y., Hata I.: Nihon Rikugun Sentókitai, Tokyo, 1973

5. Osuo K., Nohara S.: Camouflage and Markings of Type 1 Fighter Hayabusa, Model Art No. 395, Tokyo, 1992

6. Army Type 2 Fighter „Shoki“, FAOW No. 16, Tokyo, 1989

7. Army Experimental Fighters, FAOW No. 24, Tokyo, 1990

8. Army Type 97 Fighter, FAOW No. 29, Tokyo, 1991

9. Army Type 1 Fighter „Hayabusa“, FAOW No. 65, Tokyo, 1997