Byl velmi statečný v boji, ochotný každému pomáhat. Svoji hrdost vždy podkládal činy. Vždycky jednal čestně a poctivě. V Anglii chtěli využít jeho reprezentačního a organizačního talentu k úřednické kariéře za kancelářským stolem. Nestál o ni a vrátil se zpět bojovat.

Těmito slovy charakterizuje František Fajtl1) svého kamaráda a spolubojovníka z Francie a Velké Británie F/L Jaroslava Kulhánka. Jednoho z těch, kteří svým dílem přispěli k vytvoření skvělého jména československých letců zařazených u Royal Air Force, a to nejen v očích obyvatel Albionu. Nicméně i on patří do oné skupiny našich letců, jejichž osudy jsou poněkud opomíjeny a zůstávají v pozadí. Následující řádky by měly přiblížit alespoň jeho poslední akci, sweep nad severní Francií v pátek 13. března 1942, při kterém zahynul.

Počátkem března 1942 rozjelo britské letectvo další kolo denní non-stop ofenzivy nad západní Evropou. Početně malé formace bombardérů se stejně jako v průběhu předešlého roku zaměřily především na cíle ležící v akčním rádiu jejich stíhacího doprovodu v pobřežním pásmu okupované Francie, Belgie a Nizozemí. Pro letce tak nastalo nové období urputných bojů, jejichž výsledky měly být ve velké míře závislé na schopnosti a umění pilotů Spitfirů vypořádat se se stíhači Luftwaffe.

Oproti předešlé sezóně se ovšem situace na obou březích Kanálu a Severního moře poněkud změnila. Válečné úsilí Velké Británie a jejích spojenců nutilo rozmělňovat síly na místa nových bojů. Nejen v případě Velitelství stíhacího letectva to často znamenalo odesílat zkušené, bojem zocelené perutě a letce do zámoří2). Mnoho letců také odešlo po odlétání předepsané túry mimo operační službu. Náhradou byly nově postavené jednotky a mladí piloti přicházející s velkým elánem a nadšením, ale s minimem zkušeností po nedávno dokončeném výcviku. Stíhací perutě účastnící se doprovodů v rámci operací Circus a Ramrod, respektive čistě stíhacích akcí Rodeo, byly v té době ve většině případů vyzbrojeny standardními stíhačkami Spitfire Mk.VB, prověřenými v soubojích s posledními verzemi "stodevítek", jimž byly téměř rovnocenným soupeřem. Takto lidsky a materiálně vyzbrojena vstupovala RAF do boje s nebezpečným, odhodlaným, velmi zkušeným a, jak se zakrátko ukázalo, i kvalitněji vyzbrojeným soupeřem.

Tíha letecké obrany západní Evropy počátkem roku 1942 ležela především na bedrech dvou elitních Jagdgeschwader, rozmístěných na základnách od Bretaně ve Francii po Belgii. Obě eskadry, JG 2 Richthofen a JG 26 Schlageter, měly ve svém stavu velmi zkušené stíhače, zocelené ve střetnutích na anglickém a francouzském nebi, kteří dlouhodobou, takřka nepřerušovanou službou u operačních jednotek „vyzrávali“. Zkušenosti nabyté v obranných bojích proti kombinovaným denním operacím Royal Air Force během minulého roku teď měli znásobit. Jména veteránů jako Priller, Müncheberg či Hahn byla známa nejen v Německu a nejednou se černým písmem zapsala i do osudů československých letců. Velkým trumfem v rukách se jim pro následující boje měl stát nový, masově zaváděný letoun Focke-Wulf Fw 190 A3). Jeho letové parametry a nadřazenost vůči Spitfirům „pětkám“, které doslova deklasoval, se začaly brzy projevovat v poměru vítězství a ztrát. Würger – ťuhýk, jak Focke-Wulfu němečtí stíhači říkali, se měl pro piloty Spitfirů stát noční můrou. Pro mnohé z nich i setkáním se zubatou…

V pátek 13. března 1942 bylo na mnoha leteckých základnách v jihovýchodní Anglii velmi rušno. Na odpolední hodiny tohoto dne velení naplánovalo provést operaci Circus 114, což byl útok na seřazovací nádraží v severofrancouzském městě Hazebrouck4). Nálet mělo provést 11 bombardovacích Bostonů od 88. a 107. perutě s doprovodem pěti stíhacích wingů určených k jejich ochraně a podpoře. Přímý doprovod měl obstarat Northolt wing (303., 315. a 316. peruť), střední doprovod Hornchurch wing (64., 313. a 411. peruť), výškové krytí Kenley wing (452., 485. a 602. peruť), zadní zajištění Tangmere wing (41. a 129. peruť) a jako předsunutá podpora s úkolem „čistit“ vzdušný prostor pro tuto hlavní skupinu byl určen Biggin Hill wing (72., 124. a 401. peruť).

Na základně Biggin Hill v hrabství Kent se piloti krátce po půl druhé odpoledne v očekávání bojového úkolu začali trousit do operační místnosti, aby vyslechli informace k nadcházející akci. V pestré směsici letců různých národností zde bylo i kvarteto pilotů s nášivkou Czechoslovakia na rameni5). Dnešní akce se ale z jejich řad měl zúčastnit pouze F/L Jaroslav Kulhánek v sestavě 124. perutě Baroda.

Jaroslav Kulhánek, „Velkokníže jasné“, jak mu žertem říkali kamarádi pro jeho velkorysost a dobročinnost, se k aktivnímu bojovému létání ve Velké Británii dostal na konci roku 1941. Tehdy se dobrovolně vzdal kariéry administrativního pracovníka na Inspektorátě československého letectva, tedy místě, které poskytovalo relativní pohodlí a bezpečnost. Po osvěžovacím kurzu u 57. OTU v Hawardenu se 11. listopadu 1941 hlásil na základně Castletown u velitele 124. squadrony S/L Duke-Woolleye, DFC6). O tom, že k peruti, která se zakrátko přestěhovala do proslaveného Biggin Hillu, aby se stala součástí zdejšího elitního wingu, nepřišel žádný zelenáč, ale zkušený a protřelý letec, nemusel nikoho dlouze přesvědčovat. Stovky nalétaných hodin a zkušenosti nabyté ve Francii, odkud si odnesl podíl na setřelu Dornieru Do 177), zakrátko potvrdil novým úspěchem - 12. února 1942 mu bylo přiznáno poškození dvou Bf 109 při památné operaci Fuller, snaze Albionu zabránit průniku bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau Kanálem do německých kotvišť.

Nasyceni všemi nezbytnými informacemi se určení piloti po brífinku rozešli ke svým zaparkovaným strojům.

Ve 14.15 na plochách bigginhillského a gravesendského letiště do okolní krajiny postupně zaburácelo 39 motorů Spitfirů vedených W/C Mastermanem, OBE. K akci bylo v každé peruti připraveno, tak jak již bývalo zvykem, po 12 letounech plus jeden záložní8). O pět minut později se po krátkých motorových zkouškách a pojíždění stroje postupně začaly odlepovat od země a po zformování zamířily jihovýchodním směrem k Francii.

Již několik minut po startu, kdy wing nabíral předepsanou výšku, se jakoby v souladu s datem v kalendáři začala Štěstěna obracet ke ”stodvaačtyřicítce” zády. U několika Spitfirů nastaly nebo zanedlouho měly nastat technické problémy. Poruchy motoru, radiostanice nebo závady na kyslíkových přístrojích postupně donutily celkem pět pilotů k předčasnému návratu na základnu. Jako první se z formace oddělila čísla 3 a 4 modré sekce vedené F/L Kulhánkem. Zpět k domovu později otočil i červený 3, krátce poté následován i samotným velitelem 124. perutě S/L Duke-Woolleyem, DFC, letícím jako červený 1. Toho věrně krylo jeho číslo.. Nenarušena zůstala pouze žlutá sekce pod vedením F/L Balmfortha9). Ze třinácti startujících strojů perutě se tak jejich počet zredukoval na pouhých osm. Ty se pravděpodobně přeskupily do dvou sekcí po čtyřech, přičemž v té Kulhánkově se na čísle 2 stále držel Sgt Pendleton, na čísle 3 nyní letěl původně jako záloha startující Sgt Larcher a na chvostu ex červený 4 Sgt Moore, jediný, který se z červené sekce předčasně nevrátil. To, že tato nově uskupená čtyřka nebude mít dlouhého trvání a dopřáno vrátit se v pořádku na základnu bude mít pouze Sgt Larcher, určitě nikdo netušil. V takovéto podobě mířila 124. peruť spolu s dalšími dvěmi perutěmi wingu výškově odstupňovanými po 2 000 stopách přes Dungeness na anglickém a Cap Gris-Nez na francouzském pobřeží jako předvoj k Saint Omer provokovat německou obranu. S časovým odstupem se za Biggin Hill wingem hrnulo do nitra Francie i deset Bostonů10) s početným doprovodem Spitfirů.

V té době již bylo na základnách Luftwaffe v Pas de Calais velmi rušno. Po zachycení prvních signálů blížícího se Circusu se celý mechanismus obrany Atlantického valu dal neprodleně do pohybu. Krátce před čtvrtou hodinou odpolední (třetí hodinou britského času) zvedl poplach do vzduchu německé stíhače. Vstříc spojenecké formaci odstartovaly z letišť Saint Omer-Arques, Abbeville-Drucat a Calais-Coquelles všechny skupiny JG 26 Schlageter.

Bigginhillský wing mezitím dorazil ve výšce kolem 20 000 stop k Saint Omer, kde zatočil na sever s úmyslem pokračovat podle původně naplánované trasy, tj. směrem na Gravelines. Po protivnících doposud žádná stopa. Operačním sálem upozorněny na vzlétnuvší německé stíhače se ale krátce nato Spitfiry stočily na západ a zamířily k Boulogne s/M, v jehož blízkosti se o několik minut později rozpoutala divoká rvačka. Wing zde narazil na množství Focke-Wulfů od II./JG 26 přilétajících od jihu z Abbeville a stále ještě nabírajících výšku. S převahou výšky několika tisíc stop jednotlivé perutě střemhlav zaútočily na níže letící "stodevadesátky". Němečtí piloti vedeni svým velitelem, zkušeným Hptm. Münchebergem, však útok nejenže beze ztrát odvrátili, ale sami rychle přešli do protiútoku a ve svých výkonnějších strojích začali působit v řadách letců Royal Air Force ztráty. V sestavě wingu nejníže letící 124. peruť, již tak notně oslabena předčasnými návraty třetiny svých strojů, utrpěla ztráty nejtěžší. Tři z jejích Spitfirů byly sestřeleny přímo nad kontinentem, čtvrtý byl těžce poškozen a zraněný pilot ho jen s obtížemi dotáhl zpátky do Anglie, kde s ním nouzově přistál. Sama neohlásila žádné vítězství. Kanadská 401. peruť si při ztrátě jednoho letounu, jehož pilot velitel S/L Douglas vyskočil na padáku nad Kentem, a poškození dalšího, pilotovaného P/O Merrittem, nárokovala 0 - 2 - 1 vítězství. Třetí peruť, 72., vyšla ze střetnutí s Abbeville boys nejlépe. Všechny její letouny se v pořádku vrátily, piloti nárokovali 1 - 1 - 0 vítězství. Přes nárokované úspěchy letců Biggin Hill wingu neutrpěla II./JG 26 v boji žádnou ztrátu, ani žádné vážnější poškození některého ze svých Focke-Wulfů.

A jak vypadal boj z pohledu "stodvaačtyřicítky"? Jaký byl osud jejích sestřelených pilotů? Kteří němečtí piloti si po střetnutí s ní mohli nechat namalovat proužek za vítězství na směrovku svého stroje?

124. peruť se krátce po svém útoku dostala do velkých nesnází. Není nepravděpodobné, že byla zaskočena ještě během svého útoku, neboť tři její piloti byli sestřeleni v krátkém časovém úseku a na malém prostoru, což nesvědčí o zdlouhavém manévrovém boji11). Faktem zůstává, že byly napadeny obě (zbylé) sekce. Ve žluté bylo sestřeleno číslo 2, dvacetiletý P/O Reid, bývalý příslušník pozemního vojska. Ze svého zasaženého Spitfiru vyskočil vážně zraněn nedaleko vesnice Hardinghen, 18 kilometrů severovýchodně od Boulogne s/M a byl převezen do místní nevelké nemocnice, kterou používala Luftwaffe. Zranění se však ukázala být natolik vážná, že jim po pěti měsících, 7. srpna podlehl a byl pohřben na tamním malém hřbitově vedle čtyř letců, jejichž osud se v místní nemocnici taktéž naplnil12). Ještě katastrofálněji byla postižena Kulhánkova provizorní sekce. "Pouze" poškozen byl na čísle 4 letící Sgt Moore. Pancíři za svými zády mohl děkovat za to, že zůstal mezi živými a mohl se vrátit, i když s problémy, do Anglie. Mnohem hůře dopadla první dvojice v sekci. Byl sestřelen jak její vedoucí F/L Kulhánek, tak i jeho číslo Sgt Pendleton. Pendleton, původem ze Spojených států, si zachránil život seskokem na padáku nedaleko Boulogne s/M a padl do zajetí. Jaroslav Kulhánek takové štěstí bohužel neměl a zahynul. Podle nedávných zjištění mých francouzských kolegů, se se svým strojem zřítil do malého lesíka Bois Sergent nedaleko vesnice Offrethun ležící 10 kilometrů severovýchodně od přístavu Boulogne s/M. Podle výpovědi očitého svědka nebylo vidět, že by se pilot pokoušel z hořícího stroje vyskočit. Spitfire po dopadu na zem vybuchl a místo havárie bylo krátce poté pro okolí uzavřeno německými jednotkami. Po nalezení byly ostatky F/L Kulhánka převezeny a uloženy k poslednímu odpočinku na kanadský válečný hřbitov v Leubringhenu, kde v hrobě 3-E-3 spočívají dodnes.

Stíhači II./JG 26, s nimiž se wing utkal, po návratu na základnu nahlásili celkem pět vítězství, z toho tři nad pevninou v okolí Boulogne sur Mer, což přesně koresponduje se skutečnými ztrátami13). Abschussmeldung podali velitel II. Gruppe Hptm. Joachim Müncheberg, jenž hlásil sestřel v 16.17 (15.17 britského času) u Wierre Effroy; na tomtéž místě, o dvě minuty dříve, v 16.15 (15.15), nárokoval vítězství i Obfw. Kurt Ufer ze 4./JG 26. Třetí Spitfire, v 16.18 (15.18) u Wimereux, nahlásil velitel 4./JG 26 Oblt. Kurt Ebersberger. Nově zjištěné skutečnosti, kde a v jakém čase uvedení piloti hlásili svá vítězství, a kde jednotliví piloti RAF skutečně havarovali, nyní umožňují velmi přesně určit, kdo koho "sundal".

Let P/O Reida skončil u Hardinghenu, který leží v těsném sousedství (východně) Wierre Effroy. Stejně tak i Offrethun (západně), kde havaroval F/L Kulhánek. Peruť se k budoucímu místu střetnutí blížila od východu na západ, tudíž se prvním sestřeleným stal právě Reid, kterého pokořil Ufer. Bylo to jeho první z celkem dosažených tří vítězství, než 13. července 1942 sám v boji zahynul. Kulhánek se krátce nato s nějvětší pravděpodobností stal obětí jednoho z nejlepších a nejnebezpečnějších stíhačů, jaké Luftwaffe na pobřeží Kanálu měla. Zasáhl ho a zřejmě již v kabině zabil Hptm. Müncheberg. "Jochen", jak mu familiárně říkali kolegové, to později dotáhl až na velitele Jagdgeschwader 77 Herz As v hodnosti Major. Sestřelení Kulhánka znamenalo jeho 63. z celkem dosažených 135 vítězství (padl 23. března 1943). Budoucnost měla ukázat, že Jaroslav Kulhánek se pravděpodobně nestal jediným Čechoslovákem, který se po souboji s ním nevrátil. Dle mých posledních výzkumů se jednou z jeho dalších obětí zřejmě stal F/S Václav Bauman z 501. perutě, který byl sestřelen nedaleko Ardres o čtvrt roku později, 20. června. Ten ale, i když se zraněním, přežil a skončil v zajetí.

Poslední Spitfire, Pendletonův, sestřelil blízko pobřeží Oblt. Ebersberger, pro nějž to bylo osmnácté vítězství z celkově dosažených osmadvaceti. Zahynul v boji s Mustangy 24. října 1943.

Pátek 13. března 1942 se tak stal pro 124. peruť skutečně černým a smolným dnem. Pro československé letectvo znamenal ztrátu nejen zkušeného pilota, ale i velkého organizátora a diplomata.



Mé poděkování za pomoc při přípravě článku patří Laurentu d´ Hondtovi z Francie, Dirku Decuyperovi z Belgie, Johnu Foremanovi z Velké Británie a v neposlední řadě i generálu Františku Fajtlovi.



Poznámky:

1) Dopis autorovi z 21. listopadu 2000.

2) Malta, severní Afrika, Dálný východ atd.

3) Bojově odzkoušený během nasazení u 6./JG 26 od srpna 1941.

4) Royal Air Force evidovala tento cíl pod číslem Z.437.

5) U 124. perutě byli postupně zařazeni: F/L Kulhánek od 11. 11. 1941, F/O Bachůrek od 24. 11. 1941, Sgt Kotiba od 20. 1. 1942 a Sgt Kothera od 3. 3. 1942. Ironií osudu tři z nich krátce po sobě padli.

6) Raymond Myles Beecham Duke-Woolley, 6 jistých sestřelů (z toho 3 ve spolupráci) a 1 pravděpodobný.

7) 24. 5. 1940 spolu se Sgt Jíchou a Sous Lieutenantem Raphennem.

8) Viz sestava wingu.

9) Autor si vyhrazuje právo na možné drobné změny, neboť dostupná hlášení a dokumenty umožňují pouze pravděpodobnou (i když pečlivou a zdlouhavou) rekonstrukci.

10) Šest strojů od 107. perutě pod vedením W/C Lynna a 4 stroje od 88. perutě, jež vedl F/L Horton. Z pěti startujících Bostonů této perutě se pro poruchu motoru musel předčasně vrátit Sgt Niner. S nákladem bomb v pořádku přistál na mateřské základně.

11) Velmi podobný průběh měl například boj neúplné 340. perutě z Tangmere wingu s II./JG 26 při Rodeu u Le Touquet 10. 4. 1942, během kterého Hptm. Müncheberg a jeho podřízení překvapili a krátce po sobě sestřelili velitele wingu W/C Robinsona, jeho číslo F/O Chorona a velitele perutě S/L de Scitivauxe.

12) Dva britští, jeden kanadský a jeden polský letec.

13) Zbylá dvě vítězství z uvedených pěti byla dosažena nad Kanálem. Sestřeleným, resp. poškozeným byli S/L Douglas a P/O Merritt z kanadské 401. perutě.



Prameny:

1. Osobní korespondence

2. Public Record Office: fondy AIR, Kew

3. The War Dead of the Commonwealth 1939-1945, Maidenhead, 1987

4. Plan de la préfecture Pas de Calais, Paris, 2000

5. Foreman J.: Fighter Command War Diaries - Part 3, Walton on Thames, 2001

6. Franks N. L. R.: RAF Fighter Command Losses - Volume 2, Leicester, 1998

7. Caldwell D.: Válečný deník JG 26 1939-1942, Plzeň, 1999

8. Caldwell D.: Válečný deník JG 26 1943-1944, Plzeň, 2001

9. Fajtl F.: Vzpomínky na padlé kamarády, Praha, 1991

10. Rajlich J. & Sehnal J.: Stíhači nad Kanálem, Praha, 1993

11. Rajlich J.: 313. stíhací peruť, Plzeň, 1996

12. Rajlich J.: Na nebi sladké Francie 1. díl, Praha, 1998



Sestava Biggin Hill wingu při operaci Circus 114 13. března 1942



124. peruť - Spitfiry Mk.VB

start 14.20 - Biggin Hill

výška letu 18 000 stop



Modrá sekce Červená sekce Žlutá sekce

F/L Kulhánek BL758 S/L Duke-Woolley AB814 F/L Balmforth W3312

Sgt Pendleton P8797 Sgt Rigole AA733 P/O Reid AA761

P/O Kilburn BL330 P/O Ashton AB280 P/O Woods W3758

P/O Brettell W3630 Sgt Moore W3332 Sgt Fox AA866

Záloha

Sgt Larcher AD562





72. peruť - Spitfiry Mk.VB

start 14.20 - Gravesend

výška letu 20 000 stop



Modrá sekce Červená sekce Žlutá sekce

F/L Gillespie BL721 W/C Masterman S/L Kingcome BL773

Sgt Hake AB848 Sgt Jones AA867 F/O Parker AB150

P/O de Naeyer BL728 P/O Rutheford AB283 P/O Soga AD274

P/O Daniel W3321 P/O Bruce BL318 W/O Robillard BL935

Záloha

P/O Dykes W3406



401. peruť - Spitfiry Mk.VB

start 14.20 - Biggin Hill

výška letu 22 000 stop



Modrá sekce Červená sekce Žlutá sekce

P/O Godefroy BL598 S/L Douglas AD234 F/L Neal AD253

P/O Merritt BL685 Sgt Cosburn AB857 Sgt Morrison P8783

P/O Northcott BL708 P/O Patton AD917 P/O Blakeslee AD421

F/S MacDonald AA973 F/S Whitham BL538 F/S Ferguson W3440

Záloha

P/O McLean AB974