Podobně jako legendární Major L. G. Hawker patřil i L. W. B. Rees k průkopníkům stíhacího letectva Velké Británie z počátku 1. světové války a stejně jako Hawker získal Victoria Cross jako velitel squadrony letadel Airco DH 2.



Rees se narodil 31. července 1884 v Caernarvon ve Walesu. Po vzoru svého otce se chtěl stát důstojníkem, absolvoval Royal Military Academy ve Woolwich a jako 2/Lieutenant byl od 23. prosince 1903 přidělen k Royal Garrison Artillery. Po dvou letech služby na Gibraltaru byl povýšen do hodnosti Lieutenant a od roku 1908 velel jednotce domorodých vojáků v Africe.

Po svém návratu do Anglie v roce 1912 se začal zajímat o letectví a nově vznikající Royal Flying Corps. V Bristolově letecké škole se na vlastní náklady naučil létat a 7. ledna 1913 obdržel Royal Aero Club Certificate č. 392. Ačkoliv byl nyní Lt Rees kvalifikovaným pilotem, nebyl přidělen k RFC, nýbrž opět odeslán do západní Afriky! Příležitost dostat se k nové zbrani se naskytla opět až na dovolené v létě 1914 – okamžitě po vypuknutí války se Rees hlásil dobrovolně k RFC a tentokrát byl vyslyšen. 10. srpna nastoupil do Central Flying School (CFS) do kursu vojenského pilota, který zakončil 12. září získáním vojenského pilotního osvědčení č. 221. Jeho první leteckou jednotkou se stala 7. squadrona RFC.

Lt Rees byl 11. října 1914 společně se dvěma muži jeho jednotky vyslán s dodávkou náhradních dílů na frontu k 6. sq. RFC do belgického Ostende. Navíc měl v okolí vytipovat vhodnou plochu pro Aeroplane Park. Zásilku náhradních dílů se mu podařilo doručit, avšak vzhledem k rychlému postupu německé armády pozbyly další rozkazy smyslu. V chaotické situaci se Rees mohl do Anglie zpět ke své 7. squadroně vrátit až 22. října. Vzápětí, 30. 10. 1914, byl povýšen do hodnosti Captain, což ho podle struktury a organizačního řádu RFC opravňovalo velet jednomu z flightů squadrony.

Od února 1915 mohl Captain Rees uplatnit svou hodnost jako velitel „A“ flightu u 11. squadrony, nově sestavované v Netheravonu. Během jara a počátku léta se jednotka pod vedením Majora A. G. Boarda a služebně nejstaršího důstojníka Capt Reese připravovala na aktivní službu. Piloti, většinou čerství absolventi letecké školy, se cvičili na strojích typu Farman. Poté teprve následovalo seznamování s výzbrojí, víceúčelovými dvoumístnými stroji Vickers FB 5, poháněnými motory Gnôme o výkonu 100 k v tlačném uspořádání a vyzbrojenými kulometem Lewis pro pozorovatele-střelce (proto se letounům také dostalo názvu „Gunbus“). V červenci 1915 byl výcvik u konce, 25. 7. se 11. sq. RFC připojila k expedičním silám a 27. 7. „Gunbusy“ přelétly na bojové letiště Vert Galand mezi Amiensem a Doullens ve Francii. Vzhledem k několika potížím s motory se přesun posledních letadel protáhl do 29. 7. 1915.

Úkolem jednotky, nyní pod velením Maj G. W. P. Dawese, bylo „agresivní defenzivní hlídkování“ nad liniemi 3. armády a fotografický průzkum německých pozic. Rees se do bojových akcí zapojil okamžitě, a to s vervou sobě vlastní. Již 28. července spolu se svým pozorovatelem F/Sgt J. M. Hargreavesem donutili k sestupu německý Fokker E, nehledě na zásah vlastního stroje Vickers č. 1649. Squadrona se ještě ani nestačila na letišti zabydlet a zkompletovat a Capt Rees už měl na kontě první vítězství (Eindecker mu byl uznán jako „driven down“)! Jeden z pozorovatelů, A. J. Insall, jenž byl mezi těmi, kteří dorazili až 29. července, o tom napsal: „Při našem příchodu jsme našli velitele prvního flightu kapitána L. W. B. Reese špinavého od oleje a šťastného jak blecha, jak dře jako námořník na své mašině, která už byla posetá jizvami ze šarvátky s nějakým Aviatikem nebo LVG z předchozího dne...“

Další možnost utkat se s protivníkem se naskytla 31. srpna. Rees s Hargreavesem zaútočili na dvouplošník LVG poblíž Bapaume. Německý pozorovatel ale několika krátkými sériemi střel ze své automatické karabiny palbu opětoval a pilot LVG manévroval tak šikovně, že v následujících dvaceti minutách donutili Hargreavese neúspěšně vystřílet všechny čtyři zásobníky Lewisu. Rees se ovšem zdaleka nehodlal vzdát. Přistál na letišti ve Vert Galand, nechal běžet motor letadla, doplnil munici a okamžitě opět vzlétl. LVG byl stále v dosahu a pozorovatel Vickersu č. 1949 na něj vystřílel další kompletní zásobník. Poté protivník zakolísal a klesal se ukrýt do mraků, stále pronásledován Reesem. Tomu se však zastavil motor, a tak se osádka Vickersu poněkud zklamaně vracela domů. Jiná dvojice od 11. squadrony, pilot Lt H. A. Cooper a pozorovatel A. J. Insall, však zahlédla vypadnout LVG z mraku v sérii spirál a pozemní jednotky nakonec definitivně potvrdily pád nepřátelského letounu.

Dvojice Rees – Hargreaves si rovněž vysloužila chválu velení 3. armády za kvalitní průzkumnou činnost. Snímky pořízené F/Sgt Hargreavesem 21. září 1915 byly dokonce označeny za „nejlepší sérii fotografií pořízených nad Francií do tohoto dne“. Během letu však Rees navíc zpozoroval velký německý letoun se dvěma kulomety na palubě a pochopitelně se pustil do jeho stíhání. Vítězství bylo britské osádce nakonec uznáno jako „driven down“, protivník havaroval se zásahy v motoru během nouzového přistání u Herbcourtu. Šlo o dvouplošník AGO řady C. Zejména tato akce, ale i předchozí vynikající výsledky v boji byly vyzdviženy v citaci k Military Cross (MC), který byl Capt Reesovi oficiálně udělen 29. října 1915. Pozorovatel-střelec J. M. Hargreaves obdržel Distinguished Conduct Medal (DCM).

Jihovýchodně od Albertu se hned následujícího dne – 22. 9. 1915 - odpoledne stal další Reesovou a Hargraevesovou obětí dvoumístný Albatros („driven down“) a stejný typ se pod palbu jejich „Gunbusu“ dostal i 30. září. Jeden celý zásobník kulometu Lewis vystřílel Hargreaves na nepřítele nad Gommecourtem a o několik chvil později následoval další kompletní zásobník. Poté se Albatros propadl do vývrtky, načež na něj začalo střílet britské protiletadlové dělostřelectvo, jež svou palbou zasáhlo křídlo letounu. Vrak dopadl poblíž spojeneckých linií a prohlídka ukázala, že pilot byl zabit již během souboje ve vzduchu. Sestřel tedy šel opět na konto Reese, tentokrát jako „captured“.

O měsíc později, 31. října, dosáhl Capt Rees svého posledního (šestého) vítězství u 11. squadrony RFC. Tentokrát s ním jako pozorovatel-střelec letěl F/Sgt Raymond. Dvoumístný dvouplošník LVG byl potvrzen jako „driven down“ poblíž Pys-Irnes. 7. listopadu 1915 sestřelila osádka 11. squadrony, Lt Gilbert F. M. Insall s pozorovatelem Cpl T. H. Donaldem, nepřátelský stroj a na zemi jej ještě „dorazila“ svrženou bombou. Poté však byl jejich Vickers zasažen protiletadlovou palbou a musel nouzově přistát s prostřílenou palivovou nádrží v území nikoho, několik stovek metrů od francouzských zákopů. Capt Rees zorganizoval záchrannou akci a z Bertangles, kde na podzim 1915 jednotka sídlila, dopravil se skupinou mechaniků do zákopů novou palivovou nádrž. Jakmile se setmělo, nechal Rees kolem letounu rozmístit dehtové plachty a při svitu petrolejových lamp byla instalována nová nádrž. Vickers byl odtažen na jakž takž bezpečné místo a následujícího rána se Lt G. F. M. Insallovi podařilo se strojem odstartovat a odletět zpět na základnu. Insall byl později za celou akci vyznamenán Victoria Cross.

Reesovy dny u jednotky se však krátily. Ještě během listopadu byl poslán zpět do Anglie a opět přidělen k CFS v Upavonu, tentokrát jako instruktor. 28. listopadu, resp. 1. prosince 1915 následovalo povýšení do hodnosti Major, což v systému RFC znamenalo, že by mohl velet letecké jednotce. Se svými vynikajícími úspěchy v boji a nadprůměrnými technickými znalostmi, speciálně se zaměřením na rotační motory Gnôme Monosoupape, byl Major Rees vybrán jako velitel nové 32. stíhací squadrony, která měla být vyzbrojena jednomístnými stroji Airco De Havilland DH 2. Do funkce Rees nastoupil 1. února 1916.

Jednotka se na operační nasazení připravovala na výcvikové bázi v Netheravonu. Po svém příjezdu začal Maj Rees s výběrem pilotů a pozemního personálu. Někteří z pilotů i mechaniků přidělených ke squadroně však nakonec nastoupili jako náhrada za ztráty k 24. nebo 29. sq. RFC, které byly operačně nasazeny dříve. To se projevilo i na nedostatku letadel. Ještě 25. dubna 1916 měla 32. sq. k dispozici k vlastnímu výcviku pouze čtyři DH 2. Jeden z pilotů, 2/Lt Gwilym H. Lewis, psal domů: „Velitelem je Major L. W. B. Rees a právě on má největší zásluhu na tom, že jednotka je ve většině věcí vzorná. Má povolení působit jako létající velitel squadrony a každého jejího člena může učit, jak má létat. Vydal knížku jak seřídit DH 2 a dnešní večer nám dával lekce z motoru Mono. Ve své práci je naprostým odborníkem a nadto dokonalým džentlmenem. Nebyl bych překvapen, kdyby se domů vracel s VC; MC už získal dříve...“

Maj Rees skutečně reagoval na absenci továrního manuálu k DH 2 tím, že jej sám napsal. Problematické totiž bylo zejména přesné napínání drátěných výpletů letadla. Brožura vyšla oficiálně tiskem až v červnu 1916. Rees ale také zúročil své bojové zkušenosti s „Gunbusem“ z předchozího roku, a to v knize „Fighting in the Air“.

V květnu 1916 konečně dorazily letouny a byly rychle modifikovány podle instrukcí Maj Reese. Nejvíce patrnou úpravou byla fixace pohyblivého kulometu Lewis pomocí dodatečného plechu na přídi gondoly. Pokud měl pilot zároveň ovládat letoun a střílet, bylo nutné mít kulomet v pevné poloze a mířit celým letadlem. Do 20. května 1916 byla 32. squadrona kompletní, každý ze tří flightů měl po čtyřech k boji připravených DH 2, plus velitelský stroj a rezervní letouny (tři původní školní DH 2 byly ponechány v Netheravonu1). Letouny dodané v květnu byly natřeny nově zaváděnou khaki kamuflážní barvou PC 10.

Část jednotky, zejména pozemní technické zabezpečení, byla do Francie přesouvána po moři od 26. května. Piloti měli přeletět Kanál se svými letouny 28. května 1916. Squadrona navíc dostala k otestování v bojových podmínkách dva dvouplošné Vickersy ES 1 s tažným uspořádáním motoru (narozdíl od DH 2). Než došlo k odletu, zničil Lt J. C. Simpson De Havilland č. 6001 během špatného přistání. Dopoledne 25. 5. 1916 byla jednotka připravena k odletu do Folkestone v následující konfiguraci:
 

Neletěli Capt G. Allen od „B“ flightu a Lt J. C. Simpson a 2/Lt O. V. Thomas od „A“ flightu. V 11.00 stroje z Netheravonu odstartovaly a až na dva přistály ve Folkestone. Při nouzovém přistání u Guildfordu byl odepsán DH 5995 pilotovaný 2/Lt Huntem, kvůli poruše na motoru musel nouzově sedat i Lt Henty s 6003 – stroj byl lehce poškozen. Lt von Poellnitz dolétl do cíle, avšak s poškozenou vrtulí a zlomenou vzpěrou stroje 6006. Po obědě v hotelu Metropole zamířili novopečení stíhači přes kanál do St. Omer. Zpět do Folkestone se musel kvůli potížím s DH 6004 vrátit 2/Lt Corby. Letouny squadrony hladce přistály v cíli s výjimkou DH 2 č. 5996, jehož pilot Lt Bath musel sednout na pláži u Gris Nez poté, co mu vysadil motor. Ze St. Omer byli vypraveni mechanici s novou pohonnou jednotkou a Bath mohl následujícího dne opět vzlétnout. Bohužel však brzy ztratil orientaci a musel opět přistát, aby se někoho zeptal, kudy do St. Omer. Při následném pokusu odstartovat z nerovného pole havaroval a novou stíhačku zcela zlikvidoval.

Major Rees mezitím v St. Omer nařídil zkušební a seznamovací lety. Z Anglie 31. května přiletěli s opravenými, resp. novými DH 2 poručíci von Poellnitz, Hunt, Henty a Corby a piloti se téhož dne zajeli podívat na své budoucí frontové působiště do Treizennes, Aire (jihovýchodně od St. Omer), kde dosud sídlila 27. sq. RFC se stroji Martinsyde Elephant. Prvního červnového dne dorazila do St. Omer pozemní část jednotky a 4. června se kompletní 32. squadrona přesunula na plochu v Auchel (Lozinghem), jižně od Lillers, kde musela počkat další tři dny, než 27. sq. opustila letiště Treizennes. V Auchel měla své sídlo 25. squadrona, vyzbrojená dvoumístnými FE 2b. Tato jednotka spolu s 32. squadronou tvořila 10. (Army) Wing 1. Brigády RFC a Reesovi muži se tak alespoň seznámili se svými frontovými spolubojovníky. Ráno 7. června, ještě před přeletem do Treizennes, vzlétli z Auchel Capt Hellyer a 2/Lt Nixon na první bojovou patrolu nové stíhací jednotky nad frontou. Během hodinového letu se však nic zvláštního nepřihodilo...

Jinak tomu bylo už následujícího dne. 2/Lt R.A. Stubbse zasáhly v souboji nad Frevin Capelle nepřátelské letouny. Další zranění pak utrpěl při havárii svého DH 2 č. 6005. Pilot zraněním podlehl a 32. squadrona zaznamenala první bojovou ztrátu. Během prvního červnového týdne vrátila squadrona do leteckého parku neozbrojený Vickers ES 1 č. 5127, zatímco s druhým letounem tohoto typu, vyzbrojeným kulometem střílejícím okruhem vrtule, intenzivně létal velitel Major Rees. 15. června 1916 se při nehodě s DH 2 č. 5979 zranil Capt F. E. Hellyer a o tři dny později byl nad Lensem kulometnou střelbou zasažen 2/Lt W. E. Nixon. Jeho DH 2 č. 5983 inkasoval zásahy do motoru a následovala havárie při nouzovém přistání.

Ke konci června vrcholily přípravy na spojeneckou ofenzivu na řece Sommě. Datum zahájení útoku bylo velením stanoveno na 1. července. Britské a francouzské dělostřelectvo zahájilo 24. června do té doby snad nejničivější ostřelování německých pozic, aby co nejvíce usnadnilo situaci útočící pěchotě. Letectvo mělo za úkol přísně střežit vzdušný prostor, aby pokud možno ani jediný nepřátelský průzkumný letoun neodhalil přípravy k nástupu. Do patrolování se zapojila i 32. squadrona RFC. Stíhačky ale také zajišťovaly doprovod bombardovacím letounům.

První den bitvy na Sommě, 1. července 1916, odstartovalo ve 3.40 ráno šest pilotů jednotky jako stíhací krytí strojům FE 2b 25. squadrony, které měly svrhnout bomby na nádraží Don. V 5.55 se z Treizennes odlepila kola De Havillandů Maj Lionela Reese (6015) a Kanaďana Lt J. C. Simpsona (7856). Simpson hlídkoval v prostoru La Bassée, Loos a Souchez, zatímco Rees létal nad frontovou linií a čekal na návrat první skupiny. Z německé strany se k zákopům mezitím blížila formace asi osmi letounů Kagohl 3. Simpson nepřátelské letouny zaznamenal v momentě, kdy přelétaly frontu, a pustil se jim neohroženě vstříc. Poté, co na jeden z dvoumístných strojů zaútočil, se sám stal středem palby tří protivníků. Lt Simpson se v několika málo vteřinách zřítil z výšky 8 000 stop a zahynul.3)

Rees se zatím pohyboval nad Double Crassieurs, když zhruba ve čtvrt na sedm, krátce po Simpsonově sestřelení, také spatřil skupinu letadel. Domníval se, že jde o vracející se stroje 25. a 32. squadrony a připravoval se, že jim poskytne doprovod na domovské letiště. Ve skutečnosti však narazil na tutéž formaci Kagohl 3 jako Simpson... Když se Rees blížil k Annequin, jeden ze strojů se odpoutal a přivítal DH 2 palbou z kulometu. To již britský pilot zahlédl na trupu letadla velké číslo „3“ a černý kříž. Počkal si, než protivník vyplnil jeho zaměřovač, a vystřílel do něj zásobník svého Lewisu. Jeho palba byla přesná, jak Rees později sám uvedl: „...po třiceti ranách jsem viděl vršek trupu mezi pilotem a pozorovatelem rozbitý na třísky...“ Letoun se otočil a snažil se uniknout do bezpečí, ale to již měl Major Rees v zaměřovači další z nepřátelských strojů, jehož pozorovatel zběsile pálil jednu červenou světlici za druhou, aby přivolal pomoc svých kolegů. Tři z výše letících Němců zareagovali a spustili se na De Havilland, avšak jejich útok byl nepřesný a nezpůsobil žádnou škodu. Mezitím se Reesovi podařilo pořádně zamířit a vyprázdnit další zásobník, tentokrát do motoru své druhé oběti. S dlouhým oblakem dýmu za sebou se letoun převrátil a klesal směrem na východ, bez známek kontroly pilota nad řízením.

Když Rees rychle monitoroval situaci kolem sebe, uviděl sevřenou pětičlenou formaci německých letadel, jejichž pozorovatelé po něm stříleli z relativně velké vzdálenosti. Tentokrát zaměřil Rees palbu doprostřed nepřátelské sestavy, kterou se mu tak podařilo narušit. Padl na to ale již třetí zásobník. Po doplnění munice stihl velitel 32. squadrony ještě zaznamenat vedoucí letoun rozbité formace, následovaný dalšími dvěma stroji směrem na západ, a pustil se do jejich pronásledování. Nejprve se mu podařilo dohonit nejníže letícího protivníka a ještě zdálky jej pokropit salvou. Německý stroj se otočil doleva a odhodil bombu. Rees v honbě za sestřelem rychle zkracoval vzdálenost od své oběti a v momentě, kdy se chystal opět vypálit, ucítil prudkou bolest ve stehně. Zasáhl jej pozorovatel druhého nepřátelského letounu. Nohou nešlo ani pohnout a směrovka tak byla vyřazena ze hry. Major Rees ale i přesto dál v zatáčce stíhal svou kořist, nouzově, jen pomocí naklánění letounu křidélky ovládanými kniplem. Ze vzdálenosti pouhých devíti metrů poté do protivníkova letadla vyprázdnil zbytek čtvrtého zásobníku.

Když německý stroj míjel, všiml si zasaženého pozorovatele se zakloněnou hlavou, křečovitě svírajícího spoušť kulometu, střílejícího již jen do vzduchu... Ještě zbývalo uštědřit nepříteli ránu z milosti. Vytáhl pistoli, ale ve spěchu a rozrušení ji upustil do gondoly. Se zraněnou nohou mohl nyní trochu pohnout, Rees tedy jakž takž obnovil plnou kontrolu nad letounem, což ho motivovalo k následování vedoucího stroje, prchajícího za frontu. Namísto prázdného zásobníku nasadil poslední plný, vytáhl kulomet Lewis z jeho pevného uložení a poslední salvu věnoval zhruba o šest set metrů výše letícímu nepříteli. Bylo již nemožné vystoupat do stejné či větší výšky...

Navzdory bolesti předvedl Rees v 6.50 v Treizennes perfektní přistání. 2/Lt G. H. Lewis byl svědkem jeho návratu a v dopise rodičům napsal: „Říkal jsem vám, že je to nejudatnější muž na světě... Přistál obvyklým způsobem – zaroloval do hangáru. Ke stroji mu dali schůdky, aby mohl vysednout. Vystoupil a sedl si do trávy a s ledovým klidem řekl chlapům, aby mu přistavili vůz a odvezli ho do nejbližší nemocnice.“ Vyšetření ukázalo, že o nohu Rees naštěstí nepřijde, ale zranění si vyžádalo dlouhodobé léčení. Radost z prvního úspěchu nové jednotky 1. července poněkud zkalila zpráva o smrti Lt Simpsona a zranění Capt S. G. Gilmoura, jehož DH 2 č. 6002 byl zasažen během odpolední akce.

Oficiální komuniké popisuje Reesův boj následovně: „Skupina 8 až 10 nepřátelských dvouplošníků se brzy ráno blížila u Festubert k linii 1. Armády, kde se setkala s těžkou protiletadlovou palbou a 2 našimi letouny – Capt Gehlinem4) na BE 12 a Maj Reesem na De Havillandu. Major Rees zaútočil na minimálně 4 nepřátelské stroje a protiletadlovým dělostřelectvem bylo hlášeno, že bez pomoci rozbil německou formaci a rozehnal ji do všech stran. První stroj, na který zaútočil, byl zasažen mezi pilotem a pozorovatelem a musel se vrátit na letiště. Druhý byl zasažen a podařilo se mu přistát ve vlastních liniích. Když Maj Rees útočil na třetí stroj, byl zasažen do nohy, ale pokračoval v palbě až do vzdálenosti 10 yardů. Poté viděl nepřátelského pozorovatele, divoce střílejícího do vzduchu, evidentně zasaženého. Nehledě na své zranění pronásledoval Maj Rees další nepřátelský stroj a vystřílel na něj zbývající zásobník, boj ale musel zastavit pro nedostatek munice.“

Kagohl 3 přiznala v boji 1. července 1916 ztrátu dvou letounů. Minimálně polovinu formace tvořily moderní dvoumístné stroje L.F.G. Roland C.II Walfisch od Kampfstaffel 14/Kagohl 3. Letounem, jehož pozorovatel byl Reesem „evidentně zasažen“, byl právě Roland C.II, který havaroval u Petit Hantay poblíž La Bassée. Pozorovatel, Staffelführer Leutnant Erich Zimmermann souboj s Reesem nepřežil, jeho pilot Lt. Ernst Wendler byl těžce zraněn (po vyléčení se stal stíhačem...5). Osádka druhého Rolandu dopadla lépe.

Na čestné listině 32. squadrony RFC se tak Major Lionel Rees zapsal nejen jako první velitel, který výborně připravil své muže k boji, ale také jako první vítěz při střetu s nepřítelem. Jeho příkladu následoval 14. července zmíněný 2/Lt Gwilym Hugh Lewis, když spolu s osádkou FE 2b od 25. squadrony zničil stíhací Fokker E.6) Následujícího dne si po jednom Eindeckeru připsali 2/Lt J. Godlee a 2/Lt F. H. Coleman. Godlee pak přidal další vítězství nad Fokkerem E.III 19. července (během souboje však sám utrpěl zranění, na jehož následky zemřel). Stíhací 32. squadrona byla 21. července 1916 přesunuta do sektoru 1. Armády kolem města Bapaume a obsadila letiště Vert Galant (Beauval), jižně od Doullens. Ve vedení jednotky nahradil Majora Reese od 28. července nový velitel, Major T. A. E. Cairnes. V srpnu získala squadrona dalších osm sestřelů a rok 1916 končila se 40 vítězstvími na kontě. V roce 1917 používala také stíhačky typu Nieuport, od května byla kompletně vyzbrojena dvouplošníky Airco DH 5 a od ledna 1918 piloti létali až do konce války se stroji SE 5a. Celkem zaznamenala 32. squadrona v soubojích s protivníkem minimálně 175 vítězství a 16 z jejích pilotů se stalo „esy“.

Major Lionel Wilmot Brabazon Rees byl za akci z 1. července dne 5. srpna 1916 oficiálně vyznamenán řádem Victoria Cross, který osobně převzal 14. prosince z rukou krále Jiřího V. Stal se sedmým takto oceněným letcem. Zranění stehna se však ukázalo vážnějším, než se zpočátku zdálo. Téměř do konce roku 1916 pobýval Rees v nemocnici, poté musel používat berle a ještě v březnu 1917 nemohl chodit bez pomoci hůlky. Když v dubnu 1917 vyhlásily Německu válku Spojené státy americké, Britové poslali za oceán vojenskou misi, vedenou Lordem Balfourem. Rees byl povýšen na podplukovníka (Lieutenant-Colonel) a 1. května 1917 odplul spolu s delegací jako zástupce letectva do USA. Vrátil se v lednu 1918 a od 1. března až do konce války velel No. 1 School of Aerial Fighting, Turnberry, Ayrshire.

Rees sloužil u letectva (od dubna 1918 se název změnil na RAF – Royal Air Force) až do konce července 1931. Velel wingu, tři roky strávil jako velitel letectva pro Transjordánsko a Palestinu. Po návratu do Anglie vedl RAF Depot v Uxbridge, v roce 1930 byl jmenován velitelem No. 21 Group a jako Group Captain odešel do zálohy. Na přelomu let 1933 a 1934 přeplul Rees sám na plachetnici Atlantický oceán z Anglie na Bahamské ostrovy, kde se nakonec rozhodl usadit. Během 2. světové války v letech 1941 až 1942 sloužil na velitelských postech RAF v Egyptě. Po definitivním propuštění z armády v listopadu 1942 se Lionel Rees vrátil zpět na Bahamy, kde se v roce 1947 oženil s místní dívkou. Počátkem padesátých let však bývalý pilot onemocněl leukémií. Po neúspěšném pokusu o vyléčení nakonec Rees 28. září 1955 zemřel v Princess Margaret Hospital v Nassau na Bahamských ostrovech.




Poznámky:

1) Letouny čísel 5941, 5942 a 5954.

2) Nebo podle některých zdrojů 7758.

3) V hlavě mrtvého pilota bylo nalezeno celkem osm zásahů. Vrak jeho DH 2 č. 7856 poté rozstřílela německá artillerie.

4) Chyba v hlášení, ve skutečnosti šlo o Capt P. E. L. Gethina, a to na BE 12 č. 6483, vyzbrojeném kulomety Vickers i Lewis. K 1. červenci 1916 to byl jediný stroj tohoto typu nasazený ve Francii.

5) Wendler sloužil od 12. června 1917 u Jasta 17, které od 19. 6. velel, než byl 8. října podruhé zraněn. Dále měsíc velel Kest 1, poté létal u Kest 4b a v závěru války sloužil jako zástupce velitele pilotní školy FEA 10. Za celou službu se mu však nepodařilo získat žádné potvrzené vítězství.

6) Lewis dosáhl u 32. squadrony s De Havillandy celkem dvou sestřelů a poté dalších deset jako Captain u 40. squadrony RFC (RAF) na stíhačkách SE 5a.



Použitá literatura:

1. Revell A.: Victoria Cross - WWI Airmen and Their Aircraft, Flying Machine Press, Stratford, 1997

2. Bowyer Ch.: For Valour - The Air Vcs, Grub Street, London, 1992

3. Shores, Franks, Guest: Above The Trenches, Grub Street, London, 1990

4. Henshaw T.: The Sky Their Battlefield, Grub Street, London, 1990

5. Chamberlain P.: A Short History of No. 32 Squadron, Cross and Cockade Journal, Vol. 22, Nr. 1, 1981

6. Guttman J.: No. 32 Squadron, RFC, Cross and Cockade Journal, Vol. 22, Nr. 4, 1981

7. Gray B. J. and others: The Anatomy Of An Aeroplane – The De Havilland DH 2 Pusher Scout, Part 3, Cross and Cockade International Journal, Vol. 21 No. 3, 1990

8. Gray B. J.: Airco DH 2, Windsock Datafile 48



Za pomoc při shánění materiálů o L. W. B. Reesovi děkuji zejména pánům J. Kašemu (LHS), S. Vítkovi a K. Pádárovi (Eduard Model Accessories).



Přehled vítězství Maj L. W. B. Reese:

 

Původní sestava 32. squadrony RFC, Netheravon, květen 1916. Major L. W. B. Rees sedí druhý zprava v prostřední řadě.
Original personnel of No. 32 Squadron RFC, Netheravon, May 1916. Major L. W. B. Rees sits second from the right in the middle row.



Stíhačky DH 2 po přesunu 32. squadrony do Vert Galant (Beuaval) na přelomu července a srpna 1916. Druhý zprava stojí Maj Cairnes, který na velitelském postu vystřídal Maj Reese po jeho zranění.
DH 2 fighters after a transfer of No. 32 Squadron to Vert Galant (Beuaval), July/August 1916. The second from the right stands Maj Cairnes who replaced wounded Maj Rees in the post of the unit’s CO.



Wing Commander Lionel Rees v kokpitu stíhačky Sopwith Snipe, Cranwell, 1923.
Wing Commander Lionel Rees in a Sopwith Snipe cockpit, Cranwell, 1923.