Jednou z nejznámějších akcí provedených Američany během 2. světové války v Pacifiku byl nálet na japonská města dne 18. dubna 1942. Celá operace byla zamýšlena jako symbolická odplata za Pearl Harbor. Bombardéry North American B-25B Mitchell vzlétly z paluby letadlové lodi Hornet. Protože návrat na palubu Hornetu byl vyloučen, měly Mitchelly po bombardování cílů v Japonsku pokračovat v letu nad asijskou pevninu, kde měly dosáhnout území drženého čínskými vojsky. Podařilo se to jen třinácti osádkám. Jeden Mitchell přistál ve Vladivostoku a letci byli internováni sovětskými úřady. Zbylé dva B-25B své osádky k vytouženému cíli nedonesly a letci buď zahynuli, nebo skončili v japonském zajetí.

Jedním z členů osádek byl také William L. Birch, který se na nejslavnější let svého života vydal na palubě v pořadí jedenáctého vzlétnuvšího Mitchellu nazvaného ”Hari Kari-er”.. Zalistujme nyní stránkami letcova života, průvodcem nám bude Bill osobně.



Narodil jsem se 7. září 1917 v Calexico v Kalifornii. Většinu dětství jsem strávil v Bakersfieldu, kde jsem vystudoval též základní a střední školu. Odmaturoval jsem v roce 1935 a stal se zaměstnancem svého otce, který vlastnil řeznictví v Huntington Beach. Právě můj otec, který v řadách armády prodělal Španělsko-americkou válku a 1. světovou válku, mě inspiroval ke vstupu do ozbrojených sil. Chtěl jsem k armádnímu letectvu, ale v té době bohužel nepřijímali nové rekruty. Tak jsem skončil u polního dělostřelectva. Byl jsem odeslán do Monterey Presidio, kde jsem se stal hlavním vozkou šestispřeží, které tahalo známé polní kanony ráže 75 mm francouzské výroby. Sloužil jsem u baterie E, 76. praporu.

Když německá vojska v září 1939 napadla Polsko, pokusil jsem se o vstup k letectvu. Předpokládal jsem, že mé šance tak budou větší, než když požádám o převelení. A uspěl jsem. Mé kroky poté vedly do March Field v Riverside k 34. Squadron, 17. Attack Group. Tato jednotka byla brzy přeznačena na střední bombardovací a začali jsme létat na letounech B-18A, dvoumotorových bombardérech továrny Douglas. Zvolil jsem si post bombometčíka a zdokonaloval se v práci se zaměřovačem Norden. V té době jsem byl povýšen do hodnosti Staff Sergeant. Během roku 1940 jsme dostali rozkaz přesunout se na zbrusu novou základnu blízko Tacomy. Zde jsme prováděli cvičné lety na typech B-18, B-23 a později, v roce 1941, také na B-25.

Mou povinností bylo sledovat, zda jsou pumové závěsníky plně funkční a zda byly správně podvěšeny pumy. Byl jsem pověřen převzetím a ostrahou zaměřovače Norden, jeho instalací na mé pracoviště v letounu a navrácením přístroje do trezoru po skončení letu. Pokud bych složil zkoušky pro mechaniky, pak bych se společně s velitelem pozemního personálu podílel na kontrole a údržbě letounu.

Po přesunu na základnu Eglin se výcvik zintenzivnil. Vše provázely ”ověřené” zprávy, nejzajímavější byla, že se připravujeme na pomoc Francouzům přelétnout letouny dislokované na Martiniku.

Doolittle byl vynikající velitel. V ideálním poměru se v něm mísily dvě vlastnosti – byl silným vůdcem a velmi přístupným člověkem.

Během přeletu z Eglinu do Sacramenta nás špatné počasí donutilo strávit noc na Kelly Field u San Antonia. Příštího rána jsem se společně se Sgt. Gardnerem (mechanik – střelec) během předletové přípravy našeho B-25 dohodl na tom, že by náš letoun měl nést jméno – ”Hari Kari-er” (ukazuje to, jak jsme si na základě drbů byli jisti naším cílem – v Eglinu nám Doolittle řekl, že bychom měli působit ve válečné zóně a že jsme kvůli tomu na cestě na západní pobřeží). Poté přišel Ross Greening, celou záležitost jsme prodiskutovali a jemu se líbila …a jako pilotovi mu náleželo finální rozhodnutí. Protože jsme znali jeho umělecké vlohy, požádali jsme jej, jestli nechce navrhnout samotnou ilustraci. Tak se stalo, že to byl Ross, kdo dokončil náš znak – létající dámu držící pumu.

Na palubě Hornetu jsem mořskou nemocí netrpěl. Na počátku však plavbu poznamenávala nevraživost mezi námořníky a námi, kteří jsme byli vnímáni jako málo disciplinovaní příslušníci letectva.

Birchův Mitchell vzlétl z paluby Hornetu jako jedenáctý ze šestnácti strojů. Po několika hodinách letu se dostal nad Japonsko. Tokio minul severně a poté zatočil na jih, na Yokohamu. V té době se v blízkosti bombardéru objevily nepřátelské stíhačky. Střelci Sgt. Melvinu J. Gardnerovi se podařilo dvě z nich zasáhnout, Hari Kari-er sám žádnou újmu neutrpěl. V Yokohamě se osádce podařilo objevit dva velké zásobníky paliva, které zasáhla pumami. Při odletu z cílové oblasti ještě Birch svým kulometem postřeloval hlídkové čluny pohybující se v Tokijském zálivu. Jeden z nich začal hořet. Poté již B-25B sér. číslo 40-2249 směřoval nad asijskou pevninu, kde měla osádka letoun opustit na padácích.

Před seskokem nad Čínou nám navigátor rozdal kapesní kompasy a Hari Kari-er byl uveden do přímého letu. Popřáli jsme si hodně štěstí a pak přišel jeden z nejhrůznějších okamžiků mého života: vyskočil jsem z letounu do temné noci. Fakt, že jsme vůbec netušili, kam skáčeme, vyvolával velké obavy. Mohli bychom přistát na moři, v řece, na jezeře, v rovinatém či hornatém terénu nebo rovnou na bajonetu nějakého japonského vojáka.

Nakonec jsme letoun opustili v čínském vnitrozemí, přibližně osmdesát mil od mořského pobřeží – ovšem nad Japonci ovládaným uzemím. Dopadl jsem mezi dvě borovice rostoucí na úbočí, které se svažovalo pod úhlem 30°. Neviděl jsem dále, než na několik stop a tak jsem se přikryl padákem a spal až do svítání.

Ráno jsem zjistil, že se nacházím na hřebenu velmi strmého kopce, asi 100 stop od vrcholu a pět set stop nad údolím s řekou, které ústilo do rýžových polí – to mne ujistilo, že lidé jsou nablízku. Z padáku jsem si jako suvenýr odřízl kus látky a několik lan, vystoupal na vrchol hřebenu a s pomocí kompasu se vydal dál na východ. Když jsme vyskakovali z letadla, letěli jsme na západ, takže Sgt. Gardner, který vyskočil přede mnou, musel být někde východně ode mne. Několikrát jsem zapískal a zakřičel a nakonec jsem uslyšel odpověď – výkřik a výstřel z pistole. Křičeli jsem na sebe vzájemně, až jsem ho našel na druhém úbočí, asi půl míle ode mne. Gardner si vymkl oba kotníky, ale pomalou chůzí a za pomoci hole jsme se vydali na západ.

Asi po třech mílích pochodu nahoru úzkým údolím jsme spatřili několik domů. Nevěděli jsme, zda nám jejich obyvatelé budou nakloněni nebo ne, a tak jsme se ujistili, že jsou naše pistole připraveny ke střelbě s nábojem v komoře. Lidé, které jsme potkali, se zdáli z nás být mnohem vystrašenější než my z nich, a tak jsme dělali vše pro to, aby pochopili, že jsme Američané a jejich přátelé. Pokusili jsme se jim vysvětlit, že se chceme dostat do Chuchow nebo do Chungkingu, ale nezdálo se, že by nás pochopili, a tak jsme pokračovali v pochodu na západ.

Po dalších přibližně pěti mílích jsme dorazili do další vesnice. Zdejší obyvatelé o nás zcela evidentně věděli, protože nás očekávali nastoupeni v řadě. Vzali nás do jednoho z domků a ukázali nám, abychom si sedli. Okolo pěti desítek z nich se kolem nás shromáždilo a všichni začali hovořit, jeden přes druhého. Seděli jsme zde asi deset minut a nakonec usoudili, že jediné, co má smysl udělat, je odejít. Vyšli jsme tedy ven, ale vesničané si pro nás došli a museli jsme jít zpět do domu. Po několika minutách se objevil voják nesoucí padák. Podívali jsme se na jméno na postroji, patřilo našemu navigátorovi – Franku Kappelerovi. Voják nám ukázal, že ho máme následovat, a tak jsme se za ním, s dvěma sty vesničanů za zády, vydali. Po dvou mílích pochodu do údolí jsme přišli do další vesnice. Zde jsme se setkali s Frankem. Byli jsme velmi šťastní, že se opět vidíme.

Posunky jsme naznačili, že máme hlad a ”náš” voják nás odvedl do malé boudy, která evidentně sloužila coby místní kavárna. Každý jsme dostali misku nudlí a trochu bílého vína. Moc dobře to nechutnalo, ale nakonec jsem to do sebe dostal. Po jídle jsme opět použili posunkovou řeč a ukázali, že chceme pokračovat v pochodu do Chuchow. Eskortováni naším vojákem, s průvodcem a mnoha vesničany v zádech jsme vyrazili na další cestu.

Šli jsme jednu míli na sever, což nás mírně zneklidnilo, protože jsme věděli, že Japonci ovládaná území leží právě tímto směrem. Ale brzy jsme dorazili k řece a změnili směr pochodu na západ. Po deseti mílích jsme přišli do většího města, kde byla několikačlenná posádka vojáků, z nichž jeden mluvil anglicky. Řekl nám, že kapitán Greening a poručík Reddy už tudy prošli a pokračovali podél řeky do Chusien, jenž měl být vzdálen asi 30 mil. To však byl jeden z omylů při dorozumívání, nakonec se ukázalo, že mají jen 30 minut náskok. Vyrazili jsme tedy za nimi, nemohli jsme se dočkat setkání. Byly 2.00 hodiny ráno, když jsme vyrazili na cestu a když jsme dorazili do Huizhow, hodiny ukazovaly 21.30.

Byli jsme odvedeni do hotelu, o němž nám řekli, že je v něm ubytován zbytek naší osádky. Čínský důstojník mě a Gardnera za pomoci tlumočníka vyslechl. Nakonec se nás zeptal, zda nemáme nějaké přání. S trochou nadsázky jsem odpověděl, že bych ocenil studené pivo. K mému údivu se tlumočník za půl hodiny vrátil a přinesl láhev zlatavého moku. Nebylo sice studené, ale bodlo. Podělili jsme se o pivo s Gardnerem a vypili ho s přáním, aby nás štěstí neopustilo.

Do Chuchow jsme přijeli 20. dubna a strávili mnoho času na úbočí kopce v jeskyni, která sloužila jako protiletecký kryt. Každý den Japonci uskutečnili několik leteckých útoků, trestali Čínu za pomoc našim osádkám.

Naše další cesta vedla přes hory do Chungkingu, odkud jsme odletěli přes 25 tisíc stop vysoké Himálaje do Kalkaty. Společně se Sgt. Larkinem jsme 16. května dostali rozkaz k přesunu do New Delphi. Tam jsem potkal kapitána Greeninga, který mi řekl, že naše jednotka byla rozpuštěna. Někteří důstojníci se vrátili do Států a zbytek byl podle momentálních potřeb zařazen k jiným útvarům. Pro mne to znamenalo pokračovat do Karáčí a Allahabadu, kde jsem se opět setkal se Sgt. Gardnerem. Dne 1. června jsme byli rozkazem určeni k návratu na bojiště, do Číny. Hned následujícího dne vzlétlo šest letounů, Gardner letěl jako horní střelec v B-25 majora Leilanda. Sám jsem měl do Číny odletět o pět dní později. 5. června jsem se dozvěděl, že pouze jediný ze šesti vyslaných letounů dosáhl svého cíle. Zbylé havarovaly v Barmě nebo někde poblíž, když se v příliš malé výšce pokoušely překonat hřeben Himálají. Sgt. Gardner byl prohlášen za mrtvého 3. června.

9. června jsem, místo návratu na bojiště, obdržel rozkaz k odjezdu do Států. Představovalo to cestu letadlem Air Transport Command z Indie, přes Irák, Palestinu, egyptský Chartúm do Nigérie, dále do Accry na Zlatém pobřeží. Jižní Atlantik jsem překonal na palubě létajícího člunu, který přistál v Belemu (delta Amazonky). Pak jsem pokračoval do Miami, D.C. a Kalifornie, kde jsem se svou rodinou strávil třicetidenní dovolenou. Byl jsem zpátky na půdě starých dobrých USA, po sedmdesátidenním putování, během něhož jsem shlédl všechna ta nádherná místa po celém světě (Velká čínská zeď, Tadž Mahal, egyptské pyramidy). Musím konstatovat, že nejvíce na mne zapůsobil pohled na Hawaiian Clipper, symbol americké důmyslnosti a technologické vyspělosti, který odrážel od afrických břehů a odvážel mne domů.

V Los Angeles jsem slavnostně obdržel Distinguished Flying Cross a poté jsem se podílel na několika kampaních propagujících prodej válečných obligací. Nakonec jsem se hlásil v Barksdale Field a věnoval se leteckému výcviku. Přijali mne jako kadeta a poslali do San Antonia, primární výcvik jsem prodělal ve Sweetwater, základní v Dennisonu, pokračovací v Lubbocku a vyřazen jsem byl v létě 1943. Přidělili mne k jednotce vyzbrojené letouny B-24, ale vzápětí jsme měli havárii, po níž jsem strávil téměř dva roky upoután na nemocniční lůžko. Válka skončila dříve, než jsem se mohl vrátit k létání, a tak jsem odešel do civilního života.

Po mnoha letech strávených ve strojírenském obchodě jsem se k létání vrátil v 60. letech, kdy jsem získal komerční a instruktorskou licenci k létání na vrtulnících. Mnoho mých žáků odešlo létat do Vietnamské války. Dva další se stali astronauty, jedním z nich byl Jack Swigert, člen osádky Apollo 13.

Na palubě Hornetu jsem se seznámil s Charlesem Granvill Meservem. Když jsem se po odchodu od letectva vrátil do Laguna Beach, zjistil jsem, že zde bydlí jeho sestra Barbara. Tak jsem ji šel pozdravit …byla to láska na první pohled. Vzali jsme se 14. července 1947 v Santa Anně a spolu jsme dodnes.

Doolittleův nálet považuji za druhou nejdůležitější událost mého života. Nejdůležitější je pro mne můj sňatek a zůstane to tak navždy. Ačkoliv se nám během více než půlstoletí přihodilo mnoho špatného, nikdy bych nevyměnil ani okamžik společného života za všechny poklady světa.

Můj dnešní život se točí kolem mé ženy, která má problémy se srdcem, cukrovkou a začíná ztrácet krátkodobou paměť. Bylo nám řečeno, že je to počátek Alzheimerovy choroby. Jsem její jediný opatrovník…



William L. Birch, bombometčík osádky č. 11

Doolittleův nálet, 18. duben 1942



Zbývá jen dodat, že William L. Birch obdržel kromě DFC také čínské vyznamenání Nebeský řád oblak třídy A, 1. stupně (Celestial Order of the Clouds).

Sgt. Melvin J. Gardner, Birchův souputník na asijském kontinentu, nebyl jediným účastníkem Doolittleova nálatu, který padl v akci 2. června 1942. Z náletu na barmské Lashio, po němž měly B-25 přelétnout pásmo velehor a přistát v čínském Kunmingu, se nevrátil také S/Sgt. Omer A. Duquette. Duquette vzlétl z Hornetu v pořadí ve dvanáctém Mitchellu. Zastával funkci palubního technika a střelce.



Jak jste se již dočetli výše, americký útok nezůstal zcela bez odezvy. Stíhačky, které napadly několik Mitchellů, byly s největší pravděpodobností Nakajimy Ki-27 ze stavu 5. Sentai. Jedním z pilotů, kteří na B-25 zaútočili byl i poručík Yasuhide Baba, který se později stal Hikótaichóem jednotky a v kokpitu Ki-45 Kai a Ki-100 vedl 5. Sentai do boje proti Boeingům B-29. Ve vzduchu se nacházel také Kazumi Shimura, příslušník Dokuritsu 101. Chútai, pilotující průzkumný Ki-15, na americké letce ovšem nenarazil. V řadách Dokuritsu 17. Chútai se pak Shimura stal jedním z pilotů, jimž se koncem války podařilo sestřelit Boeing B-29. Se záměrem dostihnout a sestřelit vetřelce odstartovali z Mito major Yoshitsugu Aramaki a praporčík Ryúzaburo Umekawa, avšak neuspěli. Sedlali druhý a třetí prototyp stíhačky Kawasaki Ki-61 Hien. Oba byli v té době příslušníky Armádního leteckého zkušebního střediska (Rikugun Kókú Shinsa Bu). Aramaki byl poměrně známou postavou armádního letectva. Po většinu roku 1943 velel Dokuritsu 18. Chútai vyzbrojené typem Ki-46 a známé tygřím markingem na ocasní ploše. Od února do prosince 1944 zastával funkci velitele 17. Sentai vyzbrojené stíhačkami Ki-61 Hien. Mimo tato období pak byl de facto stálým příslušníkem Armádního leteckého zkušebního střediska.


1.

 

North American B-25B Mitchell s/n 40-2249 nesl na obou stranách přídě kresbu okřídlené dámy nesoucí pumu. Název letounu ”Hari Kari-er” vymysleli členové jeho osádky William L. Birch a Melvin J. Gardner, kresbu samotnou pak navrhl pilot a velitel osádky Ross Greening.

2.



Protože se Mitchelly nevešly na palubní výtahy a do podpalubí, byly po celou plavbu vstříc japonským břehům neseny na letové palubě Hornetu.

3.



William L. Birch

4.



Americké bombardéry se pokusila pronásledovat řada japonských pilotů. Byla mezi nimi i dvojice příslušníků Armádního leteckého zkušebního střediska (Rikugun Kókú Shinsa Bu) praporčík Ryúzaburo Umekawa a major Yoshitsugu Aramaki. S druhým a třetím prototypem stíhačky Kawasaki Ki-61 Hien vzlétli z letiště Mito. Na snímku je druhý prototyp, dvojice svislých pruhů na zádi trupu je černá s tenkým bílým lemem.