Vlastimil „Áťa“ Veselý se narodil 20. září 1913 v Hořicích okr. Jičín, v Hálkově ulici (dříve Horynovy domy) v rodině státního geometra. Absolvoval reálné gymnázium v Náchodě a Novém Bydžově, kde také maturoval.
V roce 1932 nastoupil vojenskou službu v oddělení leteckých pozorovatelů ve Škole pro důstojníky letectva v záloze v Prostějově. Následnou praxi leteckého pozorovatele pak prodělal u 14. pozorovací letky Leteckého pluku 4 v Hradci Králové. V září 1933 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, druhý ročník absolvoval u leteckého oddělení Vojenské akademie v Prostějově.1) Elementární pilotní školu ukončil s prospěchem „výtečný“ a pokračovací a stíhací školu s prospěchem „velmi dobrý“. K 1. červenci 1935 byl vyřazen z vojenské akademie a jmenován pilotem-letcem s hodností poručíka letectva. Od 1. září 1935 byl zařazen do aplikačního kurzu u VLU v Prostějově. Po ukončení studia působil od února 1936 nejdříve u 8. pozorovací letky Leteckého pluku 2 „Dr. Edvarda Beneše“ v Olomouci. V dubnu téhož roku se Vlastimil Veselý přemístil na Slovensko k Leteckému pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“. Již po pěti měsících se stěhuje zpátky do Čech, tentokrát k 40. stíhací letce Leteckého pluku 4 v Hradci Králové. V následujícím roce pak úspěšně absolvuje noční stíhací výcvik a kurz létání podle přístrojů u cvičné letky Leteckého pluku 4, kde pak zůstává jako učitel praktického létání až do smutných událostí roku 1938 a 1939.
Po rozpuštění československé armády měly protektorátní úřady snahu rozmístit vojáky z povolání do civilních úřadů. Vlastimil Veselý se měl hlásit jako úředník u zemského úřadu v Praze. Do svého nového zaměstnání však nikdy nenastoupil, neboť se jako jeden z prvních letců rozhodl odejít do zahraničí.
V noci ze 17. na 18. března 1939 společně s npor. Janem Klánem a por. Tomášem Krumlem přešel poblíž Morávky nedaleko Frýdku hranici do sousedního Polska.
Podrobnosti o přechodu hranic Veselý zachytil ve svém deníku: „Došli jsme po namáhavém pochodu ke Kropáčkovým, kde jsme byli vzdáleni 50 m od hranic. Krátký odpočinek. Rozhodli jsme se co nejdříve pokračovat v cestě (pro jistotu) - vyplatilo se nám to. Šťastně jsme všichni přešli hranice republiky v 10:45. 200 m od hranic na polské půdě v hotelu jsme zůstali na oběd. Tam jsme se setkali s našimi kolegy. Dozvěděli jsme se dodatečně, že po cestě nás pronásledovali němečtí financi. Měli jsme však náskok; dík této okolnosti jsme jim unikli. Byli jsme však prozrazeni, a bylo pravděpodobné, že by se Gestapo mohlo pokusiti nás zadržet i na polské půdě (byli jsme jen 200 m od hranic). Zařídil jsem proto ihned strážní službu a rozhodli jsme se, že na noc hotel pro jistotu opustíme. Bylo to velmi šťastné a správné rozhodnutí.“
Po krátkém pobytu v Katowicích se prezentoval na českém konzulátě v Krakowě, kde mu byla vystavena legitimace č.138. V neděli 23. dubna se vydává na palubě lodi Batory z polského přístavu Gdyně na plavbu do Francie. Cesta vedla přes Kodaň, Kattegat a Skaggerak do francouzského přístavu Cherbourg, kam dorazil 26. května 1939 (jednalo se o první velký transport celkem 109 příslušníků bývalé československé armády do Francie). Na letišti Le Bourget vyčkal na vyřízení žádosti na vstup do Cizinecké legie. Po přijetí, v pondělí 7. srpna 1939, nastoupil v hodnosti Sergent do výcvikového střediska Sidi-bel-Abbes.
Po napadení Polska, v neděli 3. září 1939, kdy Velká Británie spolu s Francií vyhlásily Německu válku, opustil řady Cizinecké legie a přemístil se do Meknésu k 62. bombardovací eskadrile. Tato jednotka v té době používala velmi zastaralé letouny Lioré-et-Olivier LeO 206. Na francouzskou techniku se přeškoloval nejdříve v Marrákeši, následně pak ve výcvikovém středisku na letišti Blida. Úplný název tamního leteckého učiliště zněl „Čcole centre d'instruction Blida Base Aerienne N°201 Escadron d'entrainement“. Výcvik zde probíhal převážně na letounech Potez XXV.TOE E/A.2 a Morane-Saulnier M.S.230ET.2. Stíhací výcvik absolvoval na letišti Base Aerienne de la Senia u Oranu, kam přijel 10. listopadu 1939. Zde se seznámil s další leteckou technikou - Potez 630C.3, Nieuport Delage NiD 622C.1, Morane-Saulnier M.S.406C.1.
Od 1. března 1940 byl zařazen jako operační pilot u jednotky Groupe de Chasse I/9 (GC I/9), která byla zpočátku vyzbrojena zastaralými stroji Nieuport Delage NiD.622C.1 a Dewoitine D.510C.1 a až později modernějšími stíhačkami Morane-Saulnier M.S.406.C1. Spolu s ním zde působili další čtyři českoslovenští piloti - Lt. Emil Foit, Cpl. Oldřich Fiala, Lt. Viktor Kašlík a Cpl.Chef Jaroslav Novák. Po celou dobu jejich působení operovala GC I/9 převážně nad severoafrickým kontinentem. Do bojů s nepřítelem se naši letci dostali až po vstupu Itálie do války.
Veselý létal na frontě v Libyi a Tunisku, kde 17. června 1940 při hlídkovém letu napadl nad pobřežím osamělý bombardér Savoia-Marchetti S.79 od 36. Stormo. Pronásledoval jej a severovýchodně od tuniského mysu Bon po něm vypálil několik dávek. Veselému byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený a jednalo se o jediné vzdušné vítězství dosažené československým stíhačem sloužícím v řadách Francouzského armádního letectva (l'Armée de l'Air) v bojích proti italskému Královskému letectvu (Regia Aeronautica).
Podle italských údajů vše probíhalo poněkud jinak. Toho dne byl jeden S.79 od 36. Stormo ze základny Castelvertrano vyslán na ofenzivní průzkum nad Tunisem. Při této příležitosti shodil pár pum na El Djem. Poté byl atakován stíhačkou, nicméně se mu podařilo uniknout. O celé události se můžeme v deníku Vlastimila Veselého dočíst toto:
„Náhle v dálce vidím jakýsi podezřelý letoun, který letí nad moře - na východ ode mne. Jelikož to zřejmě nebyl nikdo z nás, žádal jsem rádiem povolení jej zjistiti. Neznámý letoun byl nad mořem ve výši asi 5 000 m. Měl směr na Sicílii. Nadběhl jsem mu a podařilo se mi tak mu překaziti ústup. Do poslední chvíle jsem nemohl rozeznati státní příslušnost. Celý manévr jsem detailně hlásil rádiem na velitelství. Novák se mi ztratil a tak jsem zbyl na souboj sám. Konečně jsem se dostal nad záhadný letoun a poznal jsem italské znaky. Byla to třímotorová bombardovací Savoia. Situace byla jasná. Okamžitě jsem na ni zaútočil. Chlapi se bránili zdatně, pikovali dolů k vodě, stříleli po mně jako ďasi, ale přesto se mi podařilo hned první dávkou zasáhnouti levý motor, ze kterého se ihned silně kouřilo. V tom mne ale rádiem dirigovali nad Tunis, kde právě bombardovali Italové přístav. Musel jsem - nerad - přerušiti souboj. Nesundal jsem je, ale dostali plnou porci ze všech kulometů. Útok jsem skončil asi 50 km nad mořem.“
Tento Veselého úspěch byl zároveň posledním vítězstvím dosaženým československým pilotem v řadách francouzské l'Armée de l'Air.
Po porážce Francie odjel spolu s dalšími Čechy do marocké Casablanky. Tam se 9. července 1940 nalodil na palubu lodi Royal Scotsman, která ho dopravila do Gibraltaru. Odtud pak pokračoval 21. července lodí David Livingstone do britského přístavu Cardiff, kde přistál 5. srpna 1940. Poté se přemístil do tábora Insworth Lane. Následovala prezentace v depu čs. letectva v Cosfordu ležícím asi 20 km od Wolverhamptonu ve střední Anglii. 17. srpna byl přijat do Royal Air Force Volunteer Reserve (RAF VR) jako Pilot Officer (P/O) s evidenčním číslem 83 234.
Přesně měsíc po příjezdu do Velké Británie se přemístil z Cosfordu do Duxfordu a společně s dalšími 13 piloty se stal základním kádrem nově formované 312. čs. stíhací perutě. Ta vznikla rozkazem Air Ministry ze dne 29. srpna 1940 jako třetí československá peruť v pořadí.
“Třistadvanáctka“ i s Vlastimilem Veselým se ihned po zformování zapojila do již probíhající Bitvy o Británii. Ještě jako částečně vycvičená se 26. září 1940 přesunula na letiště Speke ležící necelých 10 km jihozápadně od Liverpoolu, v hrabství Lancashire. Toto letiště spadalo do podřízenosti nově zformované 9. skupiny Fighter Command s velitelstvím v Barton Hall v Prestonu. Necelý měsíc po svém založení, 2. října 1940, byla 312. peruť prohlášena za operační. Jejím úkolem bylo chránit Liverpool, jakožto důležité průmyslové centrum a přístav. Piloti se nejdříve obávali, že se zde nesetkají s Němci, neboť letiště je příliš daleko od oblasti hlavního náporu Luftwaffe. Jejich obavy se však rozplynuly hned první noc po příjezdu, kdy je v novém působišti zastihl nepřátelský nálet.
Jelikož v té době již denní nálety pomalu polevovaly, stal se Liverpool terčem převážně nočních náletů. Dne 7. října 1940 spolu se S/Ldr J. Ambrušem, P/O A. Vránou a Sgt J. Keprtem provedl Vlastimil Veselý první noční stíhací let československých pilotů ve Velké Británii. Všichni patřili mezi zkušené letce, kteří prošli nočním výcvikem ještě v československém letectvu. Tyto lety jako by předznamenaly jeho další zařazení u britských nočních stíhacích perutí. O svém prvním nočním letu sám říká:
„Když skončila letecká Bitva o Anglii, začaly denní boje pomalu ustávat. Němci poznali, že Brity neporazí letecky ve dne a přešli na noční bombardování. Angličané však okamžitě věnovali největší péči nočním stíhačům. Byl jsem tehdá u naší třistadvanácté perutě. Startovali jsme na první noční operaci 7. října 1940 z letiště Cranage - major Ambruš, poručík Kepert (správně Keprt – pozn. autora), poručík Vrána a já. Liverpool prožíval v té době velmi těžké noční nálety, stejně jako Londýn a jiná města. Ztráty na životech a materiálu byly nesmírné...
Samozřejmě, že noční stíhači nebyli tenkrát na výši. Poznalo se brzy, že naše jednomotorové stíhačky Hurricane nebo Spitfire nestačí. Začalo se rychle s hledáním vhodnějšího letounu.“
Ještě během působení u 312. perutě byl Vlastimil Veselý dne 28. října 1940 za své dosavadní úspěchy vyznamenán Československým válečným křížem 1939. V citaci k udělení se uvádí: „odvážný bojovník, výborný pilot, který se zúčastnil úspěšných leteckých bojů po boku spojeneckých armád. Sám sestřelil jistě jeden nepřátelský letoun.“ 2)
Začátkem února 1941 přišel společně s F/O Josefem Kloboučníkem do Cranage k britské 96. noční stíhací peruti v hodnosti Flying Officer (F/O). V období od února do září 1941 zde sloužilo celkem osm československých letců – piloti F/O Josef Kloboučník, F/O Vlastimil Veselý, F/Sgt František Chábera a Sgt Josef Keprt společně se střelci Sgt Karlem Bednaříkem, Sgt Rudolfem Husárem, Sgt Oldřichem Kaňovským a Sgt Jaroslavem Kovandou. Peruti v té době velel bývalý velitel 303. polské stíhací perutě, eso Bitvy o Británii a velký přítel československých letců, S/Ldr Ronald G. Kellet, DSO, DFC 3).
Ze začátku létal Veselý na letounech Hurricane Mk.I a 23. února 1941 se strojem V6886 při přistání havaroval. Toho dne vzlétl ve 22.10 na noční hlídkový let. Během vyhledávání nepřátelských letounů několikrát proletěl sněhovými mraky. Při návratu z patroly, když sestupoval do teplejších vrstev atmosféry, se mu na kabině začala tvořit velmi silná námraza. Ta způsobila, že neviděl ven. Veselý se pokusil otevřít kabinu, aby led mohl roztát, leč marně. Obsluha letiště v Cranage nezareagovala na jeho žádost o rozsvícení přistávacích světel, a tak byl donucen přistávat poslepu. Ve 23.10 přistál se svým Hurricanem na plochu letiště. Dosedl však příliš tvrdě, urazil podvozek, poškodil křídlo a zničil vrtuli. Po třicetimetrovém klouzání po břiše se jeho letoun zastavil. Pilot naštěstí vyvázl bez zranění. Sám Veselý na celou událost vzpomíná takto:
„Sníh poletoval a náš flight zvedli v tom nečase na patrolu. Nastoupal jsem do určených osmi tisíc fítů a nalétl čáru hlídkování. Moc se mi ten let nezamlouval. Už od začátku. Párkrát jsem prolétl nacucané sněhové mraky, kde bych beztak nic neviděl, i kdyby mi lezly oči z ďůlků. Začal jsem tedy klesat a doufal, že z toho nepohodlí vybřednu, ale ouha! Při sestupu do teplejší vrstvy se mi Hurricane začal obalovat námrazou. Co bylo však nejhorší, vrstva tý neprůhledný jinovatky mi obalila silnou slupkou kabinu zvenku i zevnitř. Obestoupila mě najednou bílá záclona a výhled byl rázem nemožný. Pomohl jsem si odsunutím překrytu a doufal, že tak náledí vypudím. Klesal jsem, jak to šlo, nejdřív do pěti tisíc, pak do tří tisíc fítů. Čtvrt hodiny jsem létal a stále sledoval přístroje a čelní sklo kabiny. Studenej vzduch mi proudil kolem, tedy nic příjemného. Led ne a ne roztát a pokus o očištění skla rukavicí přirozeně ztroskotal. Paliva pomalu ale jistě ubývalo. Podle zaměření gonia mě přístroje dovedli nad Cranage. Dopředu jsem prakticky neviděl a tak možnost sedat pouze na řadu světel jsem zprvu vyloučil. Při průletu jsem tedy identifikačním světlem zablikal značku, aby mi dole rozsvítili celou rampu. Jako na vztek si mé signalizace buďto nevšimli, nebo ji pokládali za nesprávnou - čert ví. Prostě rampu nerozsvítili.
Nejdříve jsem to zkusil s přistávacími reflektory. Když šla mašina po okruhu dolů, už mi bylo jasné, že v téhle vlhké atmosféře mě vlastní světelný louč spíš v odhadu zradí než pomůže. Dal jsem proto plyn a šel znovu a tentokrát definitivně. Jinak to nešlo. Nebe se začalo směrem k letišti rychle zatahovat a blížila se sněhová přeháňka. V tý bych nepřistál vůbec.
Flapy venku, podvozek taky, Hurrican byl nahrbenej jako beran a já se snažil v tý mizérii zachytit aspoň očkem světelnou řadu. Směr se celkem dařilo udržet, hůř to dopadlo s odhadem výšky. Zrovna v okamžiku, když jsem chtěl přitáhnout knipl na dorovnání, si mašina kecla na podvozek. A to pěkně na tvrdo. Začalo skřípění, praskání ... No, a pak šlo všechno ráz na ráz. Podvozek náraz nepřežil. Ulít jako papír. Éro se chladičem zarylo do dráhy, sprška hlíny mi pokropila haubnu a už jsme stáli. Nic se mi nestalo, zato eroplán šel do opravy.“
V témže měsíci se 96. peruť začala přezbrojovat na letouny Boulton-Paul Defiant Mk.I, neboť Hurricany Mk.I nebyly vhodné pro noční stíhání. Jedinou jejich změnou oproti denním stíhačkám byly plošky proti oslnění umístěné nad výfuky a černý nátěr na všech plochách. Noční Hurricany dosáhly u perutě pouze jediného vítězství.
V noci z 12. na 13. března odstartoval ve 21.55 Vlastimil Veselý se svým kanadským střelcem Sgt Heycockem na Defiantu Mk.I N1803 (ZJ * Z) k noční patrole nad Cotton Eastem. Při návratu z hlídky narazili ve výšce 15 000 stop na osamocený Heinkel He 111, náležející pravděpodobně II./KG 27 a postupně se přiblížili k jeho levé straně až na pouhých 15 m. Veselý vydal rozkaz ke střelbě, mladý a nezkušený Kanaďan však nereagoval ani na jeho druhý pokyn. Mezitím však osádka Heinkelu zpozorovala Defiant a začala unikat. Ještě předtím však německý střelec nezaváhal a vystřelil několik dávek. První série šla mimo, ale druhou už zasáhl kormidla Veselého letounu. Jelikož střelec Defiantu stále nereagoval na výzvy k zahájení palby, Veselý se domníval, že je zraněn, a rozhodl se přerušit boj. Při pokusu o odpoutání však pohotový německý střelec dalšími třemi dávkami těžce poškodil Defiant a zasáhl i Veselého.
Zraněný pilot upadl do krátkého bezvědomí. Poté, co se probral, podařilo se mu prostřílený stroj vybrat pouhých 300 metrů nad zemí z vývrtky a dovést ho k nouzovému přistání na letišti Cranage. Odtud byl odvezen do nemocnice ve Wilmslow, kde se podrobil operaci. Na jeho letounu bylo napočítáno okolo sto padesáti zásahů, z toho třicet v pilotní kabině a sedačce. Dvě střepiny ho zasáhly do prsou, jedna do levého ramene a čtvrtá jej zranila v obličeji.
O týden později byl Vlastimil Veselý navržen na udělení britského záslužného leteckého kříže DFC. Přestože návrh doporučil sám velitel 9. skupiny Fighter Command AVM W. A. McClaughly, Veselý si na toto vyznamenání musel počkat do příštího roku a dosáhnout dalších úspěchů. Byl však oceněn svou první Československou medailí „Za chrabrost“. V citaci se uvádí: „... jenž při nočním stíhání nepřátelského letounu He-111 se k němu dvakrát přiblížil, aby umožnil přesnou palbu svému střelci. Přitom byla kabina jeho letounu zasažena explozivním granátem z kanónu nepřátelského letounu. Ač zraněn a chvíli v bezvědomí, vybral poškozený letoun nad zemí z vývrtky, přivedl jej na letiště a hladce přistál. Tím zachránil životy osádky a svěřený mu letoun.“4)
V nemocnici Veselý strávil skoro měsíc. Poté absolvoval v červenci 1941 Blind Approach School ve Watchfieldu. Létal zde na dvoumotorových letounech Airspeed Oxford. Kurz ukončil s vynikajícím prospěchem (Exceptional) a následně mu byla přiznána britská hodnost Flying Lieutenant (F/Lt). V srpnu 1941 odchází na Inspektorát československého letectva do Londýna.
V polovině roku 1941 se na letišti High Ercall v hrabství Shropshire začala tvořit československá letka 68. noční stíhací perutě RAF, které v té době velel W/Cdr John William Maxwell Aitken, DFC.5)
Vlastimil Veselý byl přidělen k 68. peruti 1. prosince a o dva týdny později dorazil i jeho nový radarový operátor - dvacetiletý Sgt Zbyšek Nečas, kterého si Veselý sám vybral. Hned následujícího dne, v pondělí 14. prosince 1942, letěl Veselý své první sólo na letounu Blenheim. Do osobního deníku si později poznamenal:
„První sólo na Blenheimu. Prchal mi to nejdříve ukázal a pak jsem šel sám. Je to docela pěkný aeroplán. Můj první kloudný dvoumotorák v Anglii. Samozřejmě ale po dlouhém „létání na psacím stroji“ jsem ztratil cit a tak ty první lety vypadaly dle toho. Nakonec jsem vyjel při rolování z ranway-e a museli mne z bláta vytáhnouti traktorem. No, ale teď už to půjde zase normálně dál. Po dlouhé přestávce v létání má člověk při prvním letu pocit, jako by to byl jeho první samostatný let.“
Jednadvacátého prosince čekaly Veselého první lety na letounu Bristol Beaufighter, nejdříve s instruktorem Miroslavem Mansfeldem a poté sólo. O dva dny později uskutečnil se Sgt Nečasem první cvičný let na Beaufighteru pomocí elektronických přístrojů. Ve svém deníku Vlastimil Veselý vzpomíná:
„Ráno jsem vzal starého střelce Bednaříka, který ukázal Nečasovi jak ten „Roentgen“ funguje (Říkáme tomu fajňoušovi Roentgen). Odpoledne znovu. To už mne vodil jen Nečas. Jen koukal vzadu do Roentgenu a vodil mne jedna báseň. Celou hodinu jsem létal v mracích a jen když jsme byli nad žádaným letištěm jsem slezl pod mraky, abych zjistil, že jsem vždy nad středem letiště. Je to zázrak v letectvu. A co teprve ta intercepce letadel!!!“
Dne 14. ledna 1942 byl Veselý jmenován velitelem letky „B“. Oficiálně se velení letky ujímá 21. ledna, kdy je mu současně přiznána britská hodnost Squadron Leader (S/Ldr).
Významný zlom v činnosti 68. perutě nastal v březnu 1942, kdy se celá jednotka přesunula na základnu Coltishall ve východní Anglii. Letiště se nacházelo v hrabství Northolt, asi 15 km severovýchodně od starobylého města Norwich a peruť spadala do podřízenosti 12. skupiny Fighter Command. Zde Veselý dosáhl většiny svých úspěchů při střetnutích s Luftwaffe.
(Dokončení příště)
Poznámky:
1) Studium ukončil v roce 1935 spolu s dalšími 27 piloty. Celkem 13 se jich po roce 1939 rozhodlo odejít bojovat do zahraničí. Byli mezi nimi např. František Fajtl, Stanislav Fejfar, Josef Hanuš, Josef Kloboučník a Karel Mrázek.
2) Jedná se o sestřel již zmiňovaného italského bombardéru S.79. Toto vítězství bylo později překlasifikováno jako pravděpodobný sestřel.
3) Ronald Gustave Kellett se narodil 18. 9. 1909 v Biddick Hall, Chester-Le-Street, County Durham. Začátek války ho zastihl u 616. peruti Auxiliary Air Force. V květnu 1940 byl poslán k 249. peruti jako velitel letky a později celé peruti. Od července 1940 se podílel na formování 303. polské stíhací perutě, s níž zasáhl do Bitvy o Británii. V období od října do listopadu 1940 získal celkem 5 jistých, 2 pravděpodobné sestřely a jeden letoun poškodil. Od prosince 1940 stál v čele 96. perutě. Poté až do konce války zastával různé velitelské a štábní funkce.
4) Sborník důvěrných výnosů a nařízení Ministerstva národní obrany, ročník 1941, vydáno dne 28. března 1941, č. 9.
5) The Honourable John William Maxwel Aitken se narodil 15. února 1910 v Montrealu v Kanadě. V roce 1935 nastoupil k 601. peruti City of London, u níž získal také svá první vítězství, když létal na letounech Hurricane. V únoru 1941 se ujímá velení 68. perutě, u které získal další čtyři vítězství a v srpnu 1942 mu byl udělen Československý válečný kříž 1939. V roce 1943 odchází do Středomoří, kde se zapojuje do dalších bojů. O rok později se vrací zpět do Británie a ujímá se velení Coastal Command Mosquito Strike Wing. V průběhu války sestřelil celkem 14 letounů sám a jeden ve spoluúčasti, k tomu další letoun sestřelil pravděpodobně a tři poškodil.
Foto:
REVI via Jan Šafarík
Lt. Vlastimil Veselý u zádě svého osobního letounu Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, bílá "24"), na němž dosáhl svého prvního a zároveň posledního vítězství ve francouzském letectvu, Oudna, Tunis - Afrika, červen 1940.
Lt. Vlastimil Veselý by the tail of his personal Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, White “24”) in which he scored his only victory with the French air force, Oudna, Tunisia, June 1940.
REVI via Jan Šafarík
V solném jezeře „Seb Kraa“, Alžír, leden 1940. Klečící Vlastimil Veselý (vlevo) a Stanislav Popelka.
Kneeling Vlastimil Veselý (left) and Stanislav Popelka, “Seb Kraa” salt lake, Algeria, January 1940.
REVI via Jan Šafarík
Hawker Hurricane Mk.I, 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.
A Hawker Hurricane Mk.I, No. 96 Night Fighter Squadron, Cranage, spring 1941.
REVI via Jan Šafarík
F/O Vlastimil Veselý před letounem Boulton-Paul Defiant Mk.I, 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.
F/O Vlastimil Veselý in front of a Boulton-Paul Defiant Mk.I, No. 96 Night Fighter Squadron, Cranage, spring 1941.
REVI via Jan Šafarík
F/O Vlastimil Veselý za kniplem Boulton-Paul Defiant Mk.I (T3954, ZJ-K), 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.
F/O Vlastimil Veselý at the controls of a Boulton Paul Defiant Mk.I (T3954, ZJ-K), No. 96 Night Fighter Squadron, Cranage 1941.
REVI via Jan Šafarík
Smíšená česko-kanadská osádka 96. noční stíhací perutě, pilot F/O Veselý a střelec Sgt Heycock. V noci z 12. na 13. března 1941 se jim setkání s Heinkelem He 111 nad Liverpoolem málem stalo osudným.
Pilot F/O Veselý (Czech) and gunner Sgt Heycock (Canadian), No. 96 Night Fighter Squadron. Their engagement with a He 111 over Liverpool on the night of 12/13 March nearly had dire consequnces for them.
REVI via Jan Šafarík
Celkový pohled na Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, bílá "24").
An overall view of a Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, White “24”).
