Vrtulníková squadrona námořní pěchoty HMX-1 je jedinou jednotkou zodpovědnou za leteckou přepravu z Bílého domu. Představuje samostatnou vrtulníkovou jednotku prezidenta USA, a rovněž zastává roli zkušební squadrony pro celou flotilu kožených krků. Vzhledem k jejím úkolům se organizační strukturou jednotky táhnou tři řetězce řízení. Zástupce náčelníka pro letecké úkoly vydává rozkazy související s úkoly USMC, zatímco důstojník přiřazený Bílému domu organizuje prezidentské lety. Dále pak má své slovo velitel zkušebního střediska v Norfolku ve státě Virginia. HMX-1 je zajímává nejen tím, že na palubách svých vrtulníků s bílými „čepicemi“ převáží prezidenta či jiné důležité osoby, ale rovněž tím, že se jedná o první vrtulníkovou squadronu námořní pěchoty vůbec. Její vznik se datuje k 1. prosinci 1947 na základně Quantico MCAS, Va., čímž bylo rovněž odstartováno uplatňování nové doktríny při využití námořní pěchoty jako celku. Již 23. května 1948 proběhl první letecký přesun z plavidla na pobřeží, konkrétně Onslow Beach, Camp Lejeune, N.C. První útočná vlna se tehdy přivalila se všemi pěti HO3S-1 vzlétnuvšími z Palau, aby se za třicet minut objevila v přistávací zóně. Piloti HMX-1 tehdy přepravili šestašedesát mariňáků na pravé místo v pravý čas. S tím, jak vrtulníky postupně zarůstaly pod kůži USMC, se u squadrony stále častěji objevovalo nové nádobíčko, které zkušení letci testovali a pomáhali zdokonalovat.
   Dnes je HMX-1 se sedmi sty ženami a muži ve zbrani největší stálou leteckou squadronou námořní pěchoty. Na základně Quantico přitom představuje jedinou leteckou jednotku. V její struktuře můžeme najít tato oddělení: administrativa, operace, logistika, bezpečnost a standardy, spojení s Bílým domem, pohotovostní centrum, plánování, ochrana před vnějším nepřítelem, komunikace, rozpočet, technické zabezpečení letecké části, zkušení středisko a jako poslední tzv. „bílá část“ a „zelená část“. HMX-1 je přímo zodpovědná WHMO (Vojenské oddělení Bílého domu) za přepravu důležitých osob kódu 1 a 2. Ve vztahu k jiným jednotkám nemá squadrona žádné nadřazené postavení a v případě, že při přepravě osob potřebuje využít například letoun, musí svůj požadavek zaslat určenému pracovníkovi Ministerstva obrany.
   Kromě přepravy VIP a testování nového vybavení se squadrona zapojuje také do běžného výcviku námořních pěšáků na Quanticu. Zde svou práci odvádějí CH-46E a CH-53E, například při slaňování nováčků ve visu. Místní rovněž udržují v chodu výcvikový prostor známý pod přezdívkou „Válečné město“, kde HMX-1 spolupracuje při simulovaných bojových akcích vedoucích k osvobození rukojmích na nepřátelském území.
   Jak jsem se již zmínil, při obzvlášť dlouhých cestách se prezidentská letka vrtulníků musí přesunout pomocí něčeho rychlejšího. Zde přichází na scénu stroje C-5 Galaxy ze základny Andrews AFB v Marylandu, do jejichž útrob se může vměstnat až trojice vrtulníků VH-3D nebo VH-60N. Galaxy pak vybavení včetně logistické podpory a personálu dopraví na větší vojenskou základnu nebo i civilní letiště, tedy místa disponující dostatečným prostorem, vhodnými navigačními prostředky pro let v IMC a samozřejmě také nutné letištní vybavení. Zde se demontované vrtulníky musí zkompletovat a uvést do letuschopného stavu včetně záletu. Příprava VH-3D na takový transport v Galaxy trvá 12 až 16 hodin, stejná doba je nutná k jeho připravení na místě určení. Následuje pětihodinový letový provoz stroje, něco jako „bezpečnostní pojistka“, že je vše OK. 
   A znovu zpět do historie. Navzdory velké chuti HMX-1 být squadronou, která poprvé vezla prezidenta ve vrtulníku (takto je squadrona prezentována na svém oficiálním webu), ji připadla až pomyslná druhá příčka. Čestné prvenství je spjato s 1254. Air Transport Group U.S. Air Force, která dnes nese označení 89. Airlift Wing. Dne 12. července 1957 se Eisenhower vznesl v rámci cvičení civilní obrany na palubě Bellu H13J nad Bílý dům. Tento dopravní prostředek mu při plánování opuštění sídla z důvodu sovětského útoku vybral plukovník William Draper z USAF. H13J to byl proto, že v té době představoval nejbezpečnější a nejspolehlivější vrtulník u ozbrojených sil. Třináctka však nebyla nejprostornější a trojice namačkaných sedaček nebyla pro prezidenta to pravé. To byl jeden z důvodů, proč si nakonec vybral UH-34…a jelikož tento stroj USAF v inventáři chyběl, na řadu přišly Army a Marines. „Prezidentský“ H13J kupodivu přežil mnohá desetiletí a letos na podzim by se měl v celé kráse ukázat veřejnosti v National Air and Space Museum´s Steven F. Udvar-Hazy Center.
   Druhý, …podle mariňáků první, prezidentský let uskutečnila HMX-1 pro Eisenhowera také v roce 1957. Tehdy, bylo to 7. září, odpočíval Dwight D. Eisenhower ve svém letním sídle v Newportu, RI, když vyvstala situace, která vyžadovala jeho okamžitou přítomnost v Bílém domě. Normální zpáteční cesta z Rhode Islandu by znamenala asi hodinový transport přes záliv Narragansett Bay k připravenému letounu Air Force One, kterému byl to na Andrews AFB trvalo dalších 45 minut. Dále je třeba připočíst 20 minut pro autokolonu prodírající se městem k Bílému domu. S vyhlídkou na tuto časovou ztrátu Eisenhower pověřil svého asistenta, aby vymyslel jinou, rychlejší cestu. Řešení představoval vrtulník držící na Rhode Islandu hotovost pro případ nouze. Ten by mohl prezidenta dopravit k Air Force One za pár minut. Eisenhower svolil s touto myšlenkou a následoval bezprecedentní sedmiminutový „trip“ na palubě UH-34 Seahorse v barvách HMX-1. 
   Krátce poté dostala HMX-1 za úkol prověřit, zda-li se dá s helikoptérou operovat na jižní straně Bílého domu. První výsledky ukázaly, že na pozemku je dostatek prostoru pro bezpečné přistání a odlet. Po vyřešení všech formalit začal prezident používat vrtulník k cestě na Andrews AFB, hnízdo Air Force One, a zpět. Do roku 1976 se o tento úkol dělila U.S. Marines s U.S. Army, ovšem od tohoto data přešla veškerá odpovědnost na HMX-1. Od svého založení odlétala squadrona 275 000 letových hodin, přičemž při přepravě prezidenta nedošlo nikdy k nehodě. Ve statistice squadrony můžeme najít také letecké nehody třídy A. Dva stroje ztratila kvůli technické závadě na počátku 60. let, poté následovalo čisté skóre po více než čtvrt století. Ke třem nehodám třídy A pak došlo v 90. letech a účastníky se staly VH-3D (fiskální rok 1991), VH-60N (f.r. 1993) a CH-46E (f.r. 1996). Jen první dva z těchto typů jsou navíc určeny k přepravě prezidenta (ačkoli také CH-46 byl již výjimečně použit). Při nehodách VH-3D a CH-46E došlo pouze k lehkým zraněním. Dále je třeba poznamenat, že VH-3D byl opraven a stále je ve službách námořnictva. Obě nehody se odehrály na zemi. VH-60N byl bohužel i se svou osádkou zcela ztracen, jako příčina je uváděna chyba při údržbě.
   HMX-1 disponuje dvěma samostatnými odděleními údržby. První působí u přepravy význačných osobností a je známa jako „Bílá část“. To podle markingu jejích vrtulníků s výrazně bílými hřbety trupu (nebo snad proto, že všechny aktivity a materiál jsou drženy pod rouškou utajení za vysokým bílým plotem se vstupním povolením jen pro pár vyvolených?). Oficiálně „Bílá část“ zajišťuje provoz vrtulníků pro Bílý dům, tečka. Druhá polovina, u squadrony ji nikdo nepojmenuje jinak než „Zelená část“, operuje se zelenými stroji, které její příslušníci přirovnávají ke kamiónům plným nákladu. 
   V roce 1996 měla HMX-1 devatenáct strojů v konfiguraci „VH“, které mají povolení k transportu prezidenta a plnění úkolů WHMO. Tento počet zahrnuje jedenáct VH-3D a osm VH-60N. V „Zelené části“ pak můžeme napočítat šest CH-46E a stejný počet CH-53. Dále jeden UH-1N, který je zapůjčený pro úkoly zkušebního střediska. Dnes squadrona testuje software monitorující technický stav CH-46, ale také UH-1 Iroquois a AH-1 Cobra.
   Co se týče personálu squadrony, všichni nově příchozí jsou vybíráni přímo pro tuto konkrétní službu a nejprve nastupují k „Zelené části“. Zde nováček pracuje nejméně rok, během kterého se federální agentury pitvají jeho soukromím s jediným cílem, povolit nebo zamítnout vydání bezpečnostní prověrky nutné pro službu u „Bílé části“. 
   Je bezesporu zajímavé zamyslet se nad pocity pilotů prezidentské letky, kteří s vědomím, koho vezou za sebou, pracují pod nesmírným tlakem. Přistání s desetitunovým Sea Kingem v jižní části Bílého domu se nám může zdát jako legrácka, ne ovšem s POTUSem (President of the United States) za zády. Právě tento pocit často zažívá MAJ Ron Alvarado, devětatřicetiletý pilot prezidentského „speciálu“ a operační důstojník HMX-1. „Snažíte se přesvědčit sebe sama, že se jedná jen o další z řady úkolů, ovšem pak vykouknete z okénka a zahlédnete všechny ty kamery a fotoaparáty. Teprve poté si uvědomíte, že jste vstoupil do opravdu zvláštního světa“, říká pilot s 2 500 hodinami v zadní části těla. „Pak vstoupí na palubu prezident a uvědomíte si, že on – a celá země – vám svěřili do rukou jeho život. To je opravdu nezapomenutelná zkušenost.“
   Nejen kandidáti na piloty, kteří musí patřit mezi nadprůměrné, ale i ostatní důstojníci a mužstvo musí mít záznamy neposkvrněny chybami, nespolehlivostí či špatnými velitelskými schopnostmi či rozhodnutími pod tlakem. „Od prvního dne mají mariňáci šanci rozhodovat a vést a tuto příležitost jim zde poskytujeme také,“ vysvětluje pilot prezidentského vrtulníku COL John Page, který ve svých osmačtyřiceti letech velí HMX-1. „Naši piloti přicházejí od všech vrtulníkových squadron flotily námořní pěchoty, odkud si přinášejí různorodé zkušenosti. Většinou se jedná o kapitány a majory s minimálním náletem 1 500 hodin a bojovými zkušenostmi – ty v dnešní situaci získá mnoho z nich.“ Ovšem ani splnění těchto požadavků neznamená stoprocentní šanci na velitelskou sedačku Marine One, vrtulníku s bílou čepicí a POTUSem v kabině. Zde přichází ke slovu již zmíněná roční prověrka DIS a jinými službami. Jedním z pilotů, kteří čekají na výsledek a razítko Top Secret SCI/Yankee White, je dvaatřicetiletý CAPT Miguel Avila sedlající Boeing-Vertol CH-46 Sea Knight. K jednotce nastoupil v srpnu 2003 s náletem 2 000 hodin a právě absolvuje přeškolení na VH-60N White Hawk. Výcvik zahájil třítýdenním pozemním školením systémů pod vedením technického zástupce firmy Sikorsky, který má stálé pracoviště na základně Quantico. Poté následovalo několik hodin v „bedně“, která téměř reálně simuluje letové schopnosti šedesátky a poskytuje věrnou vizualizaci Washingtonu DC. Pak již čeká „horká“ mašina s instruktorem na druhé sedačce, který mu bude dělat příjemnou společnost při 25 až 35 hodinách letu. Své znalosti může cvičený pilot předvést na nastávajícím přezkoušení. 
   Jednou stranou mince je personál, druhou pak technika. Mnoha leteckým fandům musí být při pohledu na vrtulníky „Bílé části“ jasné, že nespočitatelné množství různých antén, výstupků a krytů, ukazují na široké spektrum prostředků radioelektronického boje. Bohužel detaily nesmí být zveřejněny. Rovněž interiéry těchto strojů jsou veřejnosti nepřístupné, přičemž k nahlédnutí do útrob nepomůže ani vyspělá fototechnika, které zabrání vstupu kouřová, zcela určitě neprůstřelná, okna. V současnosti je dokonce počet vrtulníků „Bílé části“ považován za tajnou informaci. „Zelená část“ provozuje sedm CH-46, přezdívaných jako „Phrog“. Nejnovější kus v barvách HMX-1 nese výrobní štítek s rokem 1970 a stroj s největším náletem dosáhl 10 600 hodin. Navzdory svému stáří jsou neocenitelným pomocníkem a také se mohou chlubit vysokou spolehlivostí a vysokým procentem letuschopných strojů. „Někdo musí odvést také lidi z tajných služeb a sdělovacích prostředků, a k tomu byl Phrog vždy perfektní,“ říká John Morgenstern, osmašedesátiletý technický zástupce Boeingu, který pomáhá s provozem šestačtyřicítek u HMX-1 již celých třicet šest let! Je známý svými přímo encyklopedickými znalostmi každého kusu CH-46 u jednotky a je také jediným, kdo tady má své vlastní parkovací místo. „Musel jsem na něj čekat jen dvacet čtyři a půl roku,“ směje se. „Ovšem, abych to místo dostal, museli přesně změřit moje auto. Potřebovali tu káru vměstnat těsně vedle plotu a pod ocas CH-53. Kluci z hangáru navíc namalovali na zem zvláštní znak s mým jménem, to mě fakt dojalo.“ Morgenstern předpokládá, že Phrogy budou létat nejméně do roku 2017, vede jej k tomu fakt, že jejich následovník Bell/Boeing MV-22 Osprey je již více než dvě dekády ve stadiu vývoje a zkoušek. Samozřejmě, že piloti zkušebního střediska HMX-1 již měli co říct k tomuto zvláštnímu ptáku a další práci přenechali na personálu VMX-22, jednotce speciálně vytvořené ke zkouškám MV-22 se sídlem na MCAS New River. 
   Piloti „Bílé části“ naopak vědí, že jejich příštím nádobíčkem, náhradou za VH-3D, bude vítěz tenderu a to buď Sikorsky S92 nebo Agusta Westland US101. Vyhlášení toho šťastnějšího výrobce se očekává v těchto dnech. Nové helikoptéry pak mají nastoupit v roce 2007.
   Modus operandi „Bílé části“ může náhodnému divákovi připadat jako bláznivá letecká hra. Jejím základem je bezesporu snaha dostat do vzduchu co největší množství vrtulníků tak, aby se potenciálnímu nepříteli co nejvíce ztížila identifikace dopravního prostředku s POTUSem na palubě. Jako příklad může sloužit přílet George W. Bushe na Andrews AFB, kde měl přestoupit do Air Force One s destinací Chicago. Zatímco výrazně upravené Jumbo, Boeing B-747-200B, v klidu bezpečnostního slunečníku odpočívalo na apronu, na letištním okruhu se s klasickým bušením objevila asi desítka Sikorskyho VH-3D s bílými čepicemi motorů. Pěkně za sebou v zástupu jako husy se vyrovnaly na finále, ovšem těsně před dosednutím na ploše se čtyři nebo pět vrtulníků náhle odporoučelo, vystoupalo do okruhové výšky a zmizelo z prostoru. Zbývající Sea Kingy pojížděly až těsně k Air Force One, některé však opět zvýšily výkon a manévrovaly na jiné místo opodál. Po chvíli se několik z nich zastavilo u Jumba a piloti vypnuli motory, následně se ve stejnou chvíli otevřely výstupní dveře všech strojů. Náhle se z jednoho vynořil George W. Bush a během několika sekund zmizel v obřím B-747. Tak nějak takto vypadá létání v „ochranné kleci“, jak svou práci vrtulníkáři „Bílé části“ nazývají.
   Nakonec musím zmínit seržanta Shannona Gerkena, který u „Bílé části“ slouží jako technik. Ten se ke své práci na nablýskaných vrtulnících staví velice racionálně: „Nejdůležitější fígl na téhle práci je najít způsob, jak si udělat svoje a nezašpinit si přitom tu parádní modrou uniformu“.

   Fotografie:

USMC

   V roce 1957 se Dwight D. Eisenhower stal prvním americkým prezidentem, který cestoval vrtulníkem – zde Sikorsky UH-34 squadrony HMX-1.
   In 1957, Dwight D. Eisenhower became the first US President to travel aboard a helicopter – here a Sikorsky UH-34 of HMX-1 squadron.

USMC by Staff Sgt. Cindy Fisher

   Základna Quantico, Va. Před každým letem jakéhokoli stroje squadrony HMX-1 provádějí technici velmi pečlivou prohlídku tak, aby zajistili jejich špičkový stav. Na snímku se SGT Richard Honig, technik CH-46, sklání k podvozku a kontroluje brzdový systém. Sleduje, jestli se nic neuvolnilo nebo se neobjevily nějaké trhliny či únik hydraulické kapaliny.
   MCAF Quantico, Va. Before each flight on any of Marine Helicopter Squadron One's aircraft, crew chiefs conduct meticulous preflight inspections to ensure helicopters are in peak condition. Here, Sgt. Richard Honig, a CH46 crew chief, inspects the break lines. He checks to ensure nothing is loose and that there are no cracks or leaks in the lines.

USAF

   11. duben 2004, Edwards AFB. Osprey číslo 7 letí ve skupině s číslem 9 při jednom z mnoha zkušebních letů. Jak CV-22 tak V-22 budou v budoucnu využívány velitelstvím zvláštních operací při rychlém nasazení speciálních jednotek. Momentálně jej provozuje jednotka pro letové zkoušky na Edwards.
   Edwards Air Force Base, Calif. Apr. 11, 2004. Osprey No. Seven flies in formations with Osprey No. Nine during a recent test flight. The CV-22 and V-22 models will be used by the U.S. Special Operations Command for high speed delivery of deployed teams, and are currently operated by the Integrated Test Team based at Edwards Air Force Base, Calif.

USN by Photographer’s Mate 3rd Class Brandy Tilbury

   17. listopad 2003, Atlantik. Mariňácký MV-22 přistává na útočné lodi USS Bataan (LHD-5). Tento technologicky zajímavý stroj je bohužel stále ve stadiu zkoušek. V budoucnosti se právě s ním počítá jako s náhradou za CH-46E a CH-53D.
   Atlantic Ocean, Nov. 17, 2003. A U.S. Marine Crops MV-22 Osprey lands aboard the amphibious assault ship USS Bataan (LHD-5). Still under development, the MV-22 variant is scheduled to replace the Corps' aged fleet of CH-46E and CH-53D medium lift helicopters.

USMC by Staff Sgt. Cindy Fisher

   Základna Quantico, Va. Údržba a zase jenom údržba …tak vypadá život u HMX-1. Joe W. Sanders, technik původem z Tulsy v Oklahomě pracuje na části transmise společně s třiadvacetiletým Chadem A. Messmorem z Danville z Illinois. Věnují se CH-53 umístěné v takzvaném „stříbrném hangáru“.
   MCAF Quantico, Va. Constant maintenance is the name of the game at Marine Helicopter Squadron One. In the "silver hanger" Marines prepare to install a drive shaft in a CH-53. Joe W. Sanders, a CH-53 crew cheif from Tulsa, Okla., hands the drive shaft up to 23-year-old Chad A. Messmore, a CH-53 crew cheif from Danville, Ill.

Bell
 

   Bellův stroj H-13J/VH-13J používaný při přepravě prezidenta jednotkou USAF. Takto upraveny byly pouze dva kusy tohoto vrtulníku.
   Bell H-13J/VH-13J used for U.S. President`s transportation by USAF unit.