Otevřete-li časopis, knihu nebo odbornou
publikaci s tematikou britského letectva z doby 2. světové války
a začnete si prohlížet snímky letounů Royal Air Force, zcela
výjimečně narazíte na podstatné odlišnosti v markingu příbuzných
strojů. Britský konzervatismus a upjatost při aplikaci nařízení
příslušného ministerstva si vybraly svou daň v téměř identickém
vzhledu jednotlivých strojů. Jaký to kontrast k pestře
pomalovaným letounům amerických kolegů účastnících se po boku
RAF bojů na evropském nebi. Jejich barevné variace použité pro
odlišování jednotlivých skupin, perutí a letek, trupy strojů
pestře pomalovaných povzbuzujícími nebo naopak výhružnými nápisy
a v neposlední řadě množství kreseb spoře oděných slečen,
eventuelně disneyovských postaviček…, to vše byste na strojích
létajících pod hlavičkou Union Jacku hledali mnohem déle. V případě
Spitfirů možná objevíte darovací nápis v upomínku na sponzora,
který přispěl na pořízení nového stroje, namalovaný znak perutě
nebo označení stroje velitele. I tak se víceméně jedná o zavedený
standard. Najdete-li přeci jen letoun, který si pilot vyzdobil
individuální kresbou1), s hledáním stroje opatřeného atypickým
kódem budete mít mnohem více práce.
S počátkem 2. světové války se na Spitfirech Fighter Command
ustálilo dle nařízení Air Ministry použití kódových písmen.
Standardní systém značení strojů jednotlivých perutí, používaný
i v následujících válečných letech, se skládal z dvoumístné
kombinace písmen a v pozdějším stadiu války pak i z kombinace
písmen a číslic.2) Přidělený kód se u většiny perutí během války
neměnil. Zde je pro názornost několik příkladů použití: 1. peruť
– kód JX, 64. peruť – SH, 126. peruť – 5J, 222. peruť – ZD,
609. peruť – PR atd. Výčet všech by byl velmi obsáhlý.
Dvoumístný perutní kód byl doplněn jedním z písmen abecedy.
Obecně platilo, že skupina písmen od A do K příslušela strojům
„A letky“ konkrétní perutě. „B letka“ používala především
písmena L až Z. Každý stroj ve vzduchu nebo na zemi tak mohl být
rychle identifikován podle perutního kódu, respektive
individuálního písmena. Systém značení to byl přehledný. Jeho
aplikace ale přinášela zdlouhavou práci pro mechaniky-lakýrníky,
kteří se museli vypořádat s poměrně častým přesunem jednotlivých
letounů mezi různými squadronami a tudíž i provedením nového
nástřiku kódu platného pro danou peruť.
Během dubna 1939 se na trupech Spitfirů objevila kódová písmena
ve světle šedé barvě, která se se vstupem Velké Británie do
války v odstínech často měnila. Výška písmen se pohybovala od
630 do 915 mm. Bylo na úvaze jednotlivých perutí, jakou si zvolí.
Tato možnost ve spojení s hektickým obdobím Bitvy o Británii,
kdy na detailní úpravy strojů nebylo mnoho času, pak měla za
následek slušnou rozmanitost podoby kódů. Na začátku roku 1941
s rostoucí ofenzívou Fighter Command začalo být zřejmé, že
dosavadní kamufláž(e) znesnadňující nepříteli odhalení letounů
stojících na ostrovních letištích, ztrácí na významu. Nyní
letouny potřebovaly být během sweepů méně nápadné ve vzduchu.
Jak nad pevninou, tak i nad vodní plochou kanálu La Manche.
Úprava vzhledu se dle nařízení Air Ministry z 16. 8. 1941 týkala
i kódových písmen. Jejich dosavadní šedá barva byla nahrazena
modrozelenou barvou Sky. Výška při nástřiku/malování měla být
610 mm. Ačkoli se kamuflážní schémata pro západoevropské bojiště
později průběžně inovovala, Sky odstín písmen vydržel nezměněn
po celé čtyři roky, až do konce války.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, Royal Air Force si na „úlety“
oproti standardu moc nepotrpělo. Zmiňujeme-li kódové označení,
je možné objevit Spitfiry opatřené individuální kombinací písmen
vycházejících z monogramu, zkratek jména či příjmení velitelů
wingů, kteří tak využívali svého velitelského privilegia3), nebo
příslušný perutní kód doplněný individuálním písmenem řecké
abecedy, případně otazníkem. Narazit na elegantního zástupce
firmy Supermarine, jehož trup je opatřen textem, který v kombinaci
s písmenem kódu dává smysl a zároveň nás informuje o tom, jaká
je přezdívka pilota, nebo jakou přítelkyni má „tam dole na zemi“,
to chce buď hodně štěstí, nebo spoustu námahy. Příkladem mohou
být tři Spitfiry různých verzí a různého časového období.
315. „Deblin“ peruť, která vznikla jako pátá denní polská
stíhací jednotka v Británii, začala v Northoltu 14. 7. 1941 s přezbrojováním
z dosavadních Hurricanů Mk.I na modernější a lepší Spitfiry. Do
výzbroje převzala verzi II a to jak Mk.IIA s křídlem opatřeným
pouze osmi 7,7mm kulomety, tak i Mk.IIB
s dvojicí 20mm kanonů a čtveřicí kulometů. Pod velením
jedenatřicetiletého S/L Stanislawa „Petro“ Pietraszkiewicze se
připravovala na brzkou účast při ofenzivních akcích nad
okupovanou Francií a Belgií v sestavě Northolt wingu. Zapojení
do sweepů přinesl začátek srpna. Jedním ze strojů, které peruť
začlenila do stavu, byl i P8528. Letoun vyrobený na základě
objednávky z dubna 1939 na 1 000 Spitfirů Mk.II opustil továrnu
v Castle Bromwich v květnu 1941. Jeho pořízení bylo hrazeno z prostředků
okrsku Shipley ve městě Bradford, proto se na jeho přední části
trupu objevil darovací nápis „Township of Shipley“. Po Bitvě o Británii,
kdy obyvatelstvo bylo tolik vděčné „oné hrstce“ za záchranu, to
nebyla nijak výjimečná praxe. Dne 26. 5. jej k přípravě pro
operační jednotku přebírá 5. MU, odkud se 26. 6. dostává do
Northoltu k 308. „Krakow“ peruti. U ní se ale moc dlouho neohřál
a již 17. 7. se objevuje u sesterské třistapatnáctky. Ta měla od
svého vzniku přidělený kód PK a používala jej po celou dobu
války. P8528 byl s přiřazeným písmenem J tabulkově zařazen do
stavu „A letky“ jako záložní stroj. Nestal se tak účastníkem jak
první výměny olova a střelného prachu mezi Poláky a stíhači
Luftwaffe nad St. Omer během Circusu 68 dne 9. srpna4), tak ani
pozdějších bojů v průběhu následujících tří týdnů, kdy se peruť
s „dvojkami“ aktivně angažovala nad okupovaným územím.
Z hlediska operačního nasazení tedy P8528 není příliš zajímavou
mašinou. Co jí však učinilo velmi zvláštní, bylo doplnění textu
ANKA k individuálnímu písmenu J. Výsledkem bylo slovo JANKA,
dívčí jméno. Kterého člena létajícího personálu „Deblinu“ to
mohla být přítelkyně, se zatím nepodařilo zjistit. I tak je to
ale spíše cimrmanovská otázka. U squadrony se mechanikům nakonec
podařilo podobným způsobem zkrášlit další tři Spitfiry. P7855 PK
○ Krysia, P8387 PK ○ Halina a P8648 PK ○ Marysia. Ty se do bojů
naopak průběžně dostávaly a měly i to štěstí, že nebyly v ruletě
nad Francií sestřeleny. Naše Janka byla 20. 8., ještě před
oficiálním přezbrojením perutě na nové Mk.VB, přesunuta do
závodu Rolls-Royce v Hucknallu na výměnu motoru. Odtud se 8.
října vrátila zpět do přední linie, tentokrát ke 130. „Punjab“
squadroně operující hlavně v prostoru Bretaně. Následně se 31.
12. objevila u 134. peruti, kde byla využívána hlavně ke
kondičním letům. Přesně rok poté, poslední den roku 1942, se
posledním působištěm stává operačně-výcviková 57. OTU. Nekázeň
belgického pilota Sgt Neve de Mevergniese během nízkého létání
9. dubna 1943 měla fatální následky. Kolize s dráty vysokého
napětí a následná havárie u Wheldon Bridge znamenala poslední
zápisy v záznamech obou aktérů.
Poláci vždy u Královského letectva vynikali. Jednak vysokým
počtem svých letců, fantastickým bojovým duchem a ohromnou chutí
honit protivníky, vysokým počtem sestřelů a s tím občas ruku v ruce
jdoucím příliš optimistickým pohledem na počet jimi vyřízených
soupeřů, jednak i uměním a přirozenou nespoutaností v úpravách
vizáže letounů znaky, kresbami a nápisy, čímž chtěli dát
spojeneckým kolegům najevo, odkud se vydali bojovat proti Němcům.
Druhou polskou jednotkou (a zároveň pravděpodobně poslední v celém
Fighter Command), která na svých Spitfirech v širším měřítku
použila osobité dotvoření standardního markingu, byla gloriolou
úspěchů opředená slavná 303. „Kosciuszko“ peruť. Ta se na
domovský Northolt vrátila 7. 10. 1941 po tříměsíčním odpočinku
ve Speke u Liverpoolu. Bojovým nástrojem se v rukách pilotů
staly opětovně přidělené Spitfiry Mk.VB. Ve směsici novotou
zářících a částečně olétaných strojů se nacházel i AD179.
Vyroben v srpnu 1941 se třicátého téhož měsíce stává na dva
měsíce majetkem 6. MU. S přemístěním třistatrojky na jih, k bojem
plně vytížené 11. skupině, se ke svému (jak budoucnost ukázala)
jedinému uživateli stěhuje i tato „pětka“. Po zařazení do
operačního stavu je opatřena kódem RF ○ J. Jako několik dalších
perutních letounů se i AD179 dočkal úpravy individuálního
písmene. Na trupu se časem objevila „JADZIA“, hovorový výraz pro
dívčí jméno Jadwiga. Byla to pravděpodobně iniciativa velitele
S/L Wojciecha Kolaczkowskiho, která vedla k provedení podobného
označení jak na jeho osobních X4828
RF ○ Krysia, BL432 RF ○ Krysia a BL670 RF ○ Krysia, tak i u dalších
strojů BL375 RF ○ Joan a BM144 RF ○ Halszka. Je možné, že
existovaly i další stroje, výše zmíněné jsou ale bezpečně
zdokumentovány.
„JADZIA“ se ve vzduchu nejčastěji objevovala s F/O Ciastulou
nebo F/O Aleksandrem Wroblewskim za kniplem. Pro druhého ze
jmenovaných se stala i rakví. Se začátkem března 1942 a příznivějším
počasím Royal Air Force znovu začalo stupňovat tempo při denních
náletech na Němci okupovaná území. Pětadvacátého vystartovala k Rodeu
20 v sestavě Northolt wingu i 303. peruť. Z operačního deníku
jednotky: „…Francouzské pobřeží bylo přelétnuto jižně od Le
Touquet a po zatáčce na St. Omer byla squadrona po chvíli sálem
varována před nepřátelskými letouny východně od Boulogne
mířícími jižním směrem. Blízko Desvres peruť spatřila, nyní
letíc ve výšce 20 000 stop, 6 až 8 Me 109 o několik tisíc stop
níže vlevo. Vedoucí levé sekce F/O Wroblewski na ně ihned
střemhlav zaútočil. Zbytek sekce ho následoval, v tom ale náhle
zpozoroval 6 až 8 Focke-Wulfů přilétávajících ze stejné výšky.
F/O Marciniak byl těmito letouny okamžitě atakován, což vyústilo
v divoký dog-fight, během něhož náš pilot vypálil krátkou dávku
ze 100 yardů bez pozorovatelných výsledků. F/O Marciniak se
snažil dostat k pobřeží, přičemž byl jedním Fw 190 pronásledován
až nad Kanál. F/O Kolubinski z pravé sekce viděl přilétat čtyři
Fw 190 ze severu a začal točit. Na jeden z nich zahájil palbu ze
300 yardů a pokračoval až do 50 yardů. F/O Horbaczewski hlásí,
že viděl jeden nepřátelský letoun s hustým kouřem z chladiče
klesat v zatáčkách. F/O Kolubinski nárokuje tento letoun jako
poškozený.“ Je ale možné, že onen poškozený letoun byl nakonec
ten Wroblewského, protože: „F/O Wroblewski se nevrátil, od jeho
odpoutání nebyl více vidět ani slyšet.“ Poválečné výzkumy
potvrzují, že byl sestřelen a se svým AD179 havaroval v moři
západně od Desvres. Jeho tělo nebylo nalezeno nebo je pochováno
jako ostatky neznámého letce v některém ze stovek hrobů
rozesetých v místech bývalých bojů. Tím, kdo měl velmi přesnou
mušku, byl Ofw. Leibold z 3./JG 26, který hlásil (svůj celkem
osmý) sestřel v 18.10 u Boulogne s/M. Jako jediný z I. Gruppe,
která se s Poláky prokazatelně utkala. Ironií osudu je fakt, že
to byli patrně právě polští stíhači, kteří ho 26. 7. 1942
dostali u Calais.
Když v prvním srpnovém týdnu roku 1943 začala 65. „East India“
peruť náhrazovat dosluhující a značně olétané „pětky“ zbrusu
novými a toužebně očekávanými Spitfiry F Mk.IXC, jedním z čerstvých
přírůstků, které se na základně Kingsnorth v jihovýchodní Anglii
objevily, byl i stroj sériového čísla MH358. Stal se osobním
letounem S/L Jamese
E. „Jase“ Storrara, DFC. Tento pilot byl již i přes svůj nízký
věk 22 let ostříleným harcovníkem s bohatou a úspěšnou kariérou,
která jej plně předurčovala k vedení jednotky. Měl za sebou boje
v Bitvě o Francii v květnu 1940 i obranu mateřských ostrovů v letních
měsících téhož roku. Po udělení Záslužného kříže se poté na rok
přestěhoval pod horké severoafrické slunce. Své konto vítězství
zde při obraně strategického přístavu Tobruk vylepšil o několik
mašin ze staré známé Luftwaffe i jejich kolegů z Osy, Italů.
Vyčerpání a několikeré onemocnění malárií ho pak na rok a půl
odstavilo od bojového létání. Tento čas strávil jako střelecký
instruktor, k čemuž měl perfektní dispozice. Jeho střelba byla
totiž hodnocena jako výjimečná. 24. 1. 1943 se ujal velení
šedesátpětky.
Pro Storrara byl výběr MH358 šťastnou volbu. V jeho kokpitu
zaznamenal svá poslední tři vítězství. Před ústím jeho zbraní
18. 8. navždy dolétal Bf 109, o dva týdny později poškodil Fw
190 a 18. 9. jistě zničil stíhačku stejného typu. Zde je výňatek
z jeho Combat Reportu: „…Byl jsem Červený 1 při Ramrodu 228 k Rouenu.
Po obratu z cílové oblasti jsme pokračovali asi 10 mil
severozápadním směrem, když jsem zpozoroval čtyři Fw 190
srovnané v řadě za sebou, o 3 000 stop níže než peruť, která
byla ve 22 000 stopách. Vedl jsem squadronu do útoku a když nás
zahlédly, dva nepřátelské letouny provedly půlvýkrut a střemhlav
zmizely. Dostal jsem se za třetího, skoro přímo za něj na
vzdálenost 200 yardů a vypálil dvousekundovou dávku pouze z kanónů.
Viděl jsem zásahy na levé straně motoru a trupu. Nepřátelský
letoun pak začal vydávat černý kouř a přešel do střemhlavého
letu ve směru Bolbec. Nějaký čas jsem tento letoun pozoroval jak
jde dolů, ale pak jsem se musel odpoutat. Když jsem se o pár
sekund později podíval zpět, viděl jsem, jak letadlo havarovalo
u Bolbecu a hořelo na zemi“.
Dlouhý seznam 12+2 jistých, 1 nepotvrzeného a 2+1
pravděpodobných sestřelů, 3 poškození plus 1+8 zničených
letounů5) na zemi se uzavřel a byl v říjnu oceněn udělením
druhého DFC. Rozdělení úspěšné dvojice znamenal start k Ramrodu
341 dne 30. 11., kdy došlo k poškození „JASe“. Nikoli pilota,
jak by jméno mohlo napovídat, ale letounu. Storrar6) totiž umně
nechal doplnit individuální písmeno J do podoby, která byla jeho
přezdívkou! MH358 putoval na několik měsíců k opravárenské
jednotce. Před návratem do první linie dostal nový motor Merlin
63. S novým srdcem se 21. 6. 1944 objevil u 229. peruti, která
se po přesunu ze Středomoří připojila k ohromné armádě letadel
všech typů podporujících invazi. Po půlročním zápřahu při
doprovodech, které se staly denním chlebem, se v listopadu opět
a natrvalo odporoučel z fronty. Byl znovu modifikován až nakonec
neletecky dosloužil 8. 9. 1949 u operačně-výcvikové 58. OTU jako
tréninkový objekt při nácviku hašení požáru.
Tolik ve stručnosti ke třem Spitfirům, které se svými osobitými
kódy výrazně lišily od normálu a určitě budily zaslouženou
pozornost nejen v době, kdy létaly. Zdá se, že písmeno J bylo
nejlepším odrazovým můstkem při tvorbě takového kódu! Autor
velmi uvítá, ozve-li se mu někdo ze čtenářů, který ví o podobně
upraveném Spitfiru.
My thanks for kind help goes to Wojtek Matusiak, Franek
Grabowski and Chris Thomas.
Poznámky :
1) I zde platí „výjimka potvrzuje pravidlo.“ Ať už to souviselo
s jejich otevřenější a méně zdrženlivou povahou nebo ne, letci
například z Kanady, Polska, Nového Zélandu či Austrálie si
oproti britským kolegům své stroje zdobili „lidovým uměním“
mnohem častěji.
2) Tato praxe se začala uplatňovat především v roce 1944.
Alfanumerické označení nosily jak nově vzniklé jednotky, tak i perutě
přesunuté na Ostrovy ze středomořského bojiště.
3) Například W/C Michael Lister Robinson – ML ○ R, W/C Minden
Vaughan Blake – MB, W/C Tomáš Vybíral – VY atd.
4) Ve rvačce s JG 26 onoho dopoledne 315. peruť nárokovala 1-2-1
Bf 109 bez vlastních ztrát.
5) X+Y vítězství znamená X samostatně a Y ve spoluúčasti.
6) Osudy „Jase“ Storrara by se měl v některém z příštích čísel
REVI blíže zabývat článek kolegy Ondreje Repky.
Detail nápisu na druhé straně trupu P8528. Stejně jako na
předchozím snímku i zde je na trupových znacích krásně vidět, že
byl pro focení použit č/b ortochromatický film s barevným
filtrem. Výsledkem je, že se žlutá a červená barva jeví velmi
tmavé, zatímco modrá je bledá.
A detail of the writing on the other side of the fuselage of
P8528. Like with the previous photo, the fuselage roundels
clearly show that b/w orthochromatic film with a colour filter
was used. That is why Yellow and Red appear to be very dark,
while Blue is pale.
Čtveřice lídrů z Bentwaters wingu RAF na snímku
z března 1945. Tito ostří hoši, sedlající ke konci války
Mustangy, vyřadili z boje během válečných let dohromady na
padesát nepřátelských letounů. Zleva W/C Donnet DFC – Wing
Leader, S/L Austeen DFC – 126. peruť, S/L Storrar DFC & Bar –
234. peruť a S/L Green DFC – 64. peruť.
Four leaders from RAF Bentwaters Wing in March 1945. In the
final months of the war these tough guys flew Mustangs and their
total score was some 50 enemy aircraft. From the left: W/C
Donnet DFC – Wing Leader, S/L Austeen DFC – No. 126 Squadron,
S/L Storrar DFC & Bar – No. 234 Squadron and S/L Green DFC – No.
64 Squadron.
Pestrý osobní stroj S/L Storrara v očekávání
příští akce. Ze snímku je dobře patrné, že 65. peruť byla prvním
uživatelem MH358 – letoun nenese známky olétání a opotřebení.
JAS musel být vzhledem k velikosti písmen poznat ve vzduchu „na
míle“ daleko…
S/L Storrar‘s colourful machine waits for another sortie. The
photo clearly shows that No. 65 Squadron was the first operator
of MH358 – the aircraft features considerable wear and tear.
Judging by its large letters, JAS must have been easily
identified from miles away.
Že i Spitfire měl „schopnost“ nést kresbu spoře
oděné dívky dokazuje tato fotka z roku 1942. Naneštěstí se jedná
o výjimku. Na křídle devítky sériového čísla BS104 sedí
F/O Ibbotson ze 401. perutě, který v kabině stroje dlel velmi
často.
This picture from 1942 proves the fact that even a Spitfire
could sport pin-up marking. Unfortunately, this was rather
exceptional. The Spitfire Mk.IX, BS104, was frequently flown by
F/O Ibbotson of No. 401 Squadron who sits on the wing.
