Dvoumotorové Messerschmitty Bf 110, neboli stodesítky, má řada z
vás asi v paměti v souvislosti s Bitvou o Británii a „nakládačkou“,
kterou během bojů s RAF nakonec dostaly. Něčím podobným si ve
stejném období prošly známé střemhlavé bombardéry Stuka. Ovšem
při zahájení bojů na východní frontě si vedly skvěle nejen Stuky,
ale i stodesítky, které zde zažily svou obnovenou premiéru.
Pokud pomineme menší počty Bf 110 nasazené u průzkumných útvarů
nebo jiných jednotek, proti sovětskému letectvu působily tři
jednotky s těmito stroji. Na dálném severu létala známá „Jezevčíková“
letka. Její označení se měnilo, ale pořád šlo o stejnou partu (viz
REVI č. 39). V Pobaltí a pod Leningradem působila
Zerstörergeschwader 26 (ZG 26) a na středním a jižním úseku
východní fronty pak Schnellkampfgeschwader 210
(SKG 210). Oba posledně jmenované útvary si během prvních měsíců
tažení na východ připsaly na konto stovky pozemních cílů a
desítky sestřelených nepřátelských letounů. Nasazení stodesítek
na východní frontě až do poloviny roku 1943 lze označit za velmi
úspěšné. Dle mého názoru, uvolnění většího počtu těchto jednotek
pro východní frontu bylo omezeno tvorbou nových útvarů nočních
stíhačů v západní Evropě. Pozemní jednotky, vděčné za leteckou
podporu, by určitě uvítaly více stodesítek, které jim pomáhaly
improvizovat při bojích v gigantických prostorech matičky Rusi.
Výzbroj dvou 20mm kanonů a čtyř kulometů ráže 7,92 mm
soustředěná v přídi dávala stodesítce velkou palebnou sílu,
kterou překonal až nástup Focke-Wulfu Fw 190 nebo Messerschmittu
Bf 109 se dvěma podvěšenými 20mm kanony. Osádky stodesítek si
proto sebevědomě přezdívaly „létající dělostřelectvo“. Bitevní
útoky na východní frontě ale vždy provázely ztráty. Například
SKG 210 zde musela do konce června 1941 odepsat asi dvě desítky
strojů, které byly buď zcela zničeny, nebo vážně poškozeny.
Dokumenty v tomto článku se týkají právě první Gruppe této
eskadry.
Schnellkampfgeschwader 210, jejímž Kommodorem byl jmenován
bývalý pilot bombardéru Maj. Walter Storp, byla založena v dubnu
1941 v rozsahu štábu eskadry a dvou Gruppe, každá se třemi
Staffel. Klasická Zerstörergeschwader byla jednotkou s
dvoumotorovými stroji s primárním zaměřením na dálkové lety, s
cílem doprovázet bombardéry nebo plnit různé úkoly nad
nepřátelským územím. Až na východní frontě k tomu ve zvýšené
míře přibyly i útoky proti pozemním cílům. II. Gruppe SKG 210
(II./SKG 210) pod velením Hptm. Rolfa Kaldracka byla přímo
vytvořena z klasicky orientované jednotky stodesítek –
III./ZG 76 se základnou v Norsku. Avšak SKG 210 měla dva jiné
primární úkoly. Specializovala se právě na bitevní útoky,
respektive bombardovací útoky z malých výšek. Nad nepřátelským
územím se přitom stodesítky pohybovaly vyšší rychlostí než jiné
bombardéry. Odtud také pocházel název tohoto útvaru – „Rychlá
bombardovací eskadra“. Pro tento účel se dobře hodil
Messerschmitt Bf 110, ale RLM jej již chtělo nahradit
Messerschmittem Me 210. SKG 210 byla první jednotkou, která měla
Me 210 bojově použít. Jeho vývoj ale nabral zpoždění a tak
22. června 1941 při přepadení SSSR měla z nového Messerschmittu
snad jen ten název.
Druhou částí SKG 210 byla I. Gruppe (I./SKG 210) vedená Hptm.
Karl-Heinzem Strickerem. Jeho Gruppe byla úkolům
Schnellkampfgeschwader šitá na míru, protože vznikla z
Erprobungsgruppe 210. Jednalo se o zkušební skupinu, která od
léta 1940 testovala výše popsaný způsob bombardovacího nasazení.
Používala i střemhlavé bombardování a během Bitvy o Británii
zažila dost krušné časy. I ona byla tehdy určena pro zkušební
nasazení Me 210. Personál této Gruppe (již přeznačené na I./SKG
210) si slibované Me 210 vyzkoušel až v zimě 1941/42, ale po
řadě tragických havárií se v květnu 1942 vrátil zpátky na frontu
se starými dobrými stodesítkami. V té době již byla I./SKG 210
přeznačena na I./ZG 1 a emblémem celé eskadry se stala známá
vosa na přídi (německy „Wespe“, eskadře se proto říkalo
Wespengeschwader). V létě 1942 prošla nasazením u Bělgorodu,
Rostova, Taganrogu, útočila na Kubáni, byla nasazována proti
přístavu Novorosijsk a na podzim se zapojila i do bojů u
Stalingradu. Společně s letci I./ZG 1 byli ve stejné oblasti
nasazeni i kolegové z II./ZG 1.
Z tohoto horkého léta pochází následující zpráva o denní
činnosti. Místní názvy ponechávám v německém přepisu. V takovém
dokumentu je uváděn start prvního bojového letu z daného dne a
přistání úplně posledního letu. Je v něm také uveden počet
formací, které jednotka vyslala, a celkový počet letů, které
byly toho dne vykonány. Dokument, který jsem vybral, je ze dne,
kdy se toho „příliš nedělo“. Určitou roli v tom mohl hrát přesun,
k němuž mělo toho dne dojít ze základny Konstantinowka (odkud
Gruppe působila od 8. července) na základnu Kutejnikowo.
Standardem jedné Gruppe bylo několik desítek bojových letů denně.
Onu nešťastnou osádku tvořil pilot Fw. Hugo Steiger a radista
Uffz. Schwarz ze 2. Staffel I./ZG 1. Jejich stroj s trupovým
označením
S9 + HK a výrobním číslem 3952 byl při dopadu zcela zničen.
Pravděpodobně se jednalo o Bf 110 E-1 nebo E-2.
Jak na tom byla stodesítka jako bitevní letoun? Jak již víme,
výzbroj měla velmi dobrou. Stodesítky s ní dokázaly udělat na
zemi peklo. Dva motory jí navíc umožňovaly vzít sebou docela
slušný náklad. Obvykle dvě 250kg nebo 500kg pumy pod trupem a
čtyři 50kg pumy pod křídlem. Osádka však nebyla ve srovnání s
běžnou stíhací stodesítkou nijak zvlášť chráněna. V praxi to
znamenalo jen pancéřovou vanu sedačky pilota a později i
pancéřové sklo dodatečně namontované na větrný štítek. Určitou
nevýhodou byl i fakt, že stodesítka byla vybavena řadovými
motory. Mimo chladičů oleje tedy potřebovala i chladiče kapaliny.
Z toho plynulo i vyšší riziko vyřazení motoru z činnosti zásahem
nepřátelské palby. Samozřejmě, že díky schopnosti letět na jeden
motor, měla stodesítka větší šanci dostat se zpět na své území.
Tohoto problému se dotýká i hlášení Hugo Steigera, které sepsal
po návratu k jednotce. Povšimněte si, že jedním z úkolů, o
kterých Steiger píše, je i pokus o lokalizaci vlastních
tankových jednotek!
Steiger, Fw. V poli, 21. července 1942
2./ Zerstörergeschwader 1
Hlášení o průběhu bojového letu a seskoku
padákem 17. 7. 1942, 11,00 hod.
Schwarm (Ofw. Claassen) měl za úkol v prostoru (dle mapových
čtverců) 98, 99 a 09 provést ozbrojený průzkum a lokalizovat
čelní část německých tankových jednotek.
Na silnici východně od Nowoschachtinsku (98) jsme zaútočili
pumami na seskupení nákladních vozů. Po útoku jsme letěli na
sever směrem na Kamensk. Asi 3–5 km jižně od Kamensku jsme se
dostali do silné palby protiletadlové obrany se středními a
velkými rážemi.
Podle sdělení velitelského stanoviště ze 17. 7. 1942 měl být
Kamensk již v německých rukou, což ale vzhledem k přítomnosti
flaku nebyla pravda. Obletěli jsme město ze severu a východně od
města jsme lokalizovali čelo německých tankových jednotek. Pak
jsme letěli severozápadním směrem na Donez. U bodu G 925 ve
výšce 2 000 m jsem dostal přímý zásah flakem do pravého motoru,
takže za sebou začal okamžitě zanechávat pruh černého kouře.
Nahlásil jsem to ihned Schwarmführerovi a vykonal jsem všechny
úkony pro let na jeden motor. Uzavřel jsem přívod paliva k
pravému motoru, abych zabránil požáru. Schwarmführer mi dal
rozkaz „vyskočit“ a informoval mne, že mašina hoří. Byl jsem
rozhodnut přistát na břicho a mašinu jsem již potlačil. Dostal
jsem podruhé rozkaz okamžitě vyskočit a bylo mi jasné, že je to
oprávněné, protože už odpadávaly části křídla a motoru. Mezitím
jsem doletěl k severnímu břehu řeky Donez a udělal jsem
půlvýkrut, abych nám usnadnil výskok. Můj radista byl ihned
venku, zatímco já jsem zůstal viset za stožár antény a letadlo
přitom přešlo do letu střemhlav. Po několika stovkách metrů se
mi podařilo uvolnit a letadlo se zřítilo v plamenech do vesnice,
kde zapálilo několik domů. Když jsme viseli na padácích, Rusové
po nás stříleli flakem a kulomety z postavení na jižním břehu
řeky. Po dopadu jsem byl na chvíli v bezvědomí, zatímco můj
radista se dokázal sám postavit na nohy. Vzdálenost mezi námi
byla asi 500 m. Leželi jsme mezi silnicí a železnicí a naše
stanoviště jsme nemohli opustit před soumrakem.
Pistole jsme nechali v mašině, abychom se vyhnuli nebezpečí při
výskoku. Po 24 hodinách jsme měli první kontakt s německým
předvojem (I.R. 207). Během pochodu jsme se dostali často do
styku s roztroušenými ruskými pěšími útvary.
Trasa pochodu a místo dopadu mašiny jsou znázorněny na přiložené
mapě (viz tištěná verze REVI).
V části 5. dílu deníku I./ZG 1 je i fotokopie mapy, do níž
Steiger zakreslil dopad svého stroje i místo, kam dopadl on i
jeho radista po seskoku padákem. Máme tedy k dispozici unikátní
kombinaci dokumentů, které popisují dramatický závěr průzkumu
bojem Schwarmu I./ZG 1. Onen Schwarmführer (dle hlášení Ofw.
Claassen) je téměř jistě Johannes Claßen, který na začátku
východního tažení působil jako Feldwebel
u 2. Staffel. Později se stal důstojníkem a v hodnosti Leutnant
létal v roce 1943 u 1. Staffel. Určitě stojí za zmínku, že 12.
července 1943 nárokoval dva ruské bombardéry sestřelené večer
severovýchodně od Brjansku. Ani se Claßenovi nedivím, že tak
naléhal na Steigerovu osádku, aby z letounu vyskočila. Sám totiž
o rok dříve udělal podobnou zkušenost. Při náletu na letiště
Pinsk památného 22. června 1941 byl jeho Bf 110 E-2 (W. Nr.
3796), S9 + GK zasažen sovětským stíhačem. Také v jeho případě
to odnesl pravý motor, který se vzňal, a Claßen svůj stroj
položil do terénu 15 kilometrů západně od Pinsku. On i jeho
radista Fw. Stephan Stadler byli zraněni.
O Fw. Steigerovi jsem bohužel další informace nezjistil. Snad
jen jednu. Při leteckém boji 5. srpna 1942 byl v 16.00 jižně od
Smolenska svědkem toho, jak Lt. Walter z 2./ZG 1 sestřelil nízko
nad zemí I-16 Rata. Po přistání Hugo Steiger kolegovo vítězství
dosvědčil. Lt. Waltera ale nepřátelští stíhači dostali 20. září
1942 během bojů u Stalingradu. Na rozdíl od svého radisty pád
zasaženého stroje nepřežil.
Vysvětlivky:
Oddělení Ia (Abteilung Ia) – oddělení pobočníka (Adjutanta)
velitele Gruppe
J 16 – německé označení pro Polikarpov I-16
Schwarm – formace čtyř strojů
Schwarmführer – velitel Schwarmu
Planquadrat – mapový čtverec (ve skutečnosti obdélník), jehož
číselné označení vyplývá ze speciálních map používaných u
Luftwaffe. Tento systém byl používán nejen pro komunikaci mezi
osádkami, ale i pro efektivní spolupráci s pozemními návodčími a
také pro různá hlášení o bojové činnosti.
I.R.207 (Infanterieregiment Nr. 207) – 207. pěší pluk přeznačený
v létě 1942 na 207. pluk myslivců (Jägerregiment) podléhající
97. Jäger Division.
Prameny:
1. KTB (válečný deník) I./SKG 210 (I./ZG 1), 5. díl, sbírka
autora
2. Vasco J.: The Sting of the Luftwaffe, Atglen, 2001
3. Obermaier E.: Die Ritterkreuzträger der Luftwaffe 1939–1945,
Band I. Jagdflieger, Mainz
4. www.ww2.dk
