I když právě CAPT John C. Ensch je tím
člověkem, který by měl o hrdinství něco vědět, sám trvá na tom,
že žádným hrdinou není. „Byl jsem obyčejný hubený kluk ze
střední části Illinois, který se vždycky chtěl dostat ke
stíhačům. Prostě se mi v životě podařilo být ve správnou chvíli
na správném místě.“
Při pohledu na bývalého velitele Naval Training Center v San
Diegu však musí být každému jasné,
že má co do činění se skutečným hrdinou. Není tomu tak jen díky
nejvyššímu vyznamenání námořnictva, Navy Cross, pod kterým se
vyjímá sedm řad stužek představujících další udělená ocenění.
Jeho bojové zásluhy potvrzuje také diplom na stěně, který
obdržel za dva sestřely MiGů nad Vietnamem. Tehdy
LT Ensch létal jako RIO s LCDR Ronaldem „Mugsem“ McKeownem a tvořili
jednu z nejúspěšnějších osádek U.S. Navy v Asii. Dne 23. května
1972 se dostali do pětiminutové potyčky se šesti MiGy, ze které
nejen že vyvázli se zdravou kůží, ale dokonce se jim podařilo
dva nepřátelské letouny sestřelit.
V roce 1964 Ensch promoval na Illinoiské státní univerzitě a hned
poté vstoupil do programu pro kandidáty leteckých důstojníků (AOC
– Aviation Officer Candidate). Svými výsledky se Jack zařadil
spíše mezi průměrné studenty. Proto také na konci studia musel
se zklamáním přijmout fakt, že jen čtyři absolventi se mohou
stát operátory zbraňových systémů stíhacích letounů, a on mezi
nimi není. Když se začal pomalu smiřovat s tím, že skončí na
zadním sedadle nějakého turbovrtulového letadla, ukázalo se, že
někteří z prospěchově lepších spolužáků by raději dali přednost
létání na pomalejším typu. Jackovi se tak podařilo obsadit
poslední volné místo určené pro RIO stíhacího letadla!
Další zastávkou pro něj byla základna NAS Glynco v Georgii, kde
sídlila škola pro námořní letecké důstojníky/operátory
zbraňových systémů. Na konci roku 1965 se na Ensche znovu usmálo
štěstí, když při výběru ke squadronám na něj zbyla zadní sedačka
F-4 u Pacifické flotily. V té době již byly noviny plné událostí
ve Vietnamu. Jack tak velmi rychle dostal příležitost zúročit
svůj dosavadní výcvik. Brzy zazněl rozkaz „Kurz 270“. V lednu
1966 si připnul křidélka námořního leteckého důstojníka (NFO –
Naval Flight Officer) a o osm měsíců později již věděl, jaké to
je, když po člověku střílejí.
Na cestě do války
ENS Jack Ensch byl přidělen k VF-21 Freelancers operující z paluby
letadlové lodi USS Coral Sea
(CVA-43). Pilotem jeho F-4B byl LT Jim „Cobra“ Ruliffson, se
kterým Ensch létal až do návratu jednotky do Států v únoru 1967.
Během plavby se Ensch seznámil s LT Mugsem McKeownem,
příslušníkem sesterské
VF-154. Jejich přátelství se v dalších letech stále upevňovalo.
V listopadu 1967 pak následovala druhá sedmiměsíční operační
plavba na palubě USS Ranger (CVA-61). V té době mohly osádky
absolvovat maximálně dvě operační plavby, potom se letci museli
„podělit o své bojové zkušenosti“. Jack se po návratu stal
poradcem RADM Henry Millera působícího při Naval Air Test Center
na NAS Patuxent River. Ve volných chvílích psal dopisy v rámci
své kampaně za možnost obsazování velitelských funkcí i námořními
leteckými důstojníky. „Nemohli jsme za takovou změnu lobovat
přímo,“ vysvětluje Ensch, „ale měli jsme právo kontaktovat naše
zvolené zástupce.“ Proto zahrnoval senátory za stát Illinois
Everetta Dirksena a Charlese Percyho stohy popsaného papíru.
Jeho snaha se nakonec vyplatila, to když se dne 9. června 1972
CDR Gayle O. „Swede“ Ellie z VF-21 stal prvním velitelem perutě
z řad NFO.
Po dvou příjemně strávených letech v Pax River byl Jack znovu
převelen. A jako v předcházejících dvou případech, opět se mu
podařilo být ve správnou chvíli na správném místě. Původně se
měl hlásit u jedné z perutí Atlantické flotily, ale Jack se ze
všeho nejvíce chtěl vrátit do Pacifiku. „Už to nebyla ta krátká,
krvavá válka s medailemi a povýšeními pro každého, jak si ještě
před pár lety leckdo mohl myslet,“
vzpomíná Ensch. Zároveň však věděl, že si přeje vrátit se tam,
kde se něco děje. Admirál Miller tak zanedlouho svého poradce
postrádal.
Mugs a MiGy
V roce 1969 Ensch nastoupil kondiční výcvik u VF-121, v jehož
průběhu zjistil, že operačním důstojníkem VF-161 není nikdo jiný
než Mugs McKeown. Ten mezitím dokončil turnusy u Air Force Test
Pilot School a zkušební squadrony VX-4. „Na začátku roku 1970 mě
Mugs dostal z RAG, i když jsem měl před sebou ještě pár
kondičních letů,“ vzpomíná Jack. McKeown, bývalý driver F-8, byl
jedním z nejpohotovějších stíhacích pilotů U.S. Navy. Za jeho
šibalským pohledem se ukrývala osobnost s analytickým přístupem
ke vzdušnému boji. Na základně Nellis dokonce dostal příležitost
vyzkoušet si tamní kořistní MiGy, na kterých nalétal celkem
kolem osmdesáti hodin. Dobře věděl, co chce – vystřelit si na
MiG se žlutou hvězdou a za sebou přitom mít Jacka Ensche.
V té době měl Jackův bývalý pilot od VF-21, „Cobra“ Ruliffson,
na starosti studijní program u Navy Fighter Weapons School.
Ensch neměl moc času na absolvování celého programu, ale
navštěvoval alespoň některé přednášky. „Od mého nástupu k flotile
se spousta věcí změnila,“ vysvětluje Ensch. „V letech 1965-66
jsme na F-4 cvičili hlavně přepadové stíhání, ochranu flotily a bombardování.
Nyní role RIO u dvoumístných stíhaček nabývala stále více na
významu.“
Když na počátku roku 1972 letadlová loď Midway (CVA-41)
směřovala do Tonkinského zálivu, patřila VF-161 mezi ostře
sledované jednotky. Osádky skippera Waynea „Deacona“ Connella
byly na dobré cestě k získání Clifton Trophy pro nejlepší
stíhací peruť U.S. Navy. Kromě toho si squadrona mimořádně dobře
vedla i ve sportovních soutěžích. Na kontě měla vítězství v košíkové,
volejbalu a golfu, v softbalu skončila na druhém místě. Se
stejným odhodláním se Chargers rozhodli zapojit i do další ligy
jihovýchodní Asie – tentokrát však s cílem sundat co nejvíce
MiGů.
Zahájení operace Linebacker bylo jasným znamením Nixonovy
administrativy, že již nebude jednat v rukavičkách a je
rozhodnuta udeřit. Dne 18. května 1972 dostala VF-161 dva MiGy
a o pět dní později se šance naskytla i naší dvojici.
Střetnutí nad letištěm Kep
„Byli jsme na MiGCAP (letecké hlídce proti MiGům) v okolí
Haiphongu,“ vzpomíná Jack. „Na křídle nám letěl LT Mike Rabb s LTJG
Kenem Crandallem. Letecký návodčí (volací znak Crankcase) nás z paluby
torpédoborce Biddle (DLG-34) varoval před dvěma bandity, kteří
se nacházeli 38 mil daleko ve směru 278°.“ Ensch sklonil hlavu
nad obrazovkou radaru a začal navádět pilota na cíl. Mugs zrovna
Jackovi oznámil, že právě přeletěli dráhu letiště Kep ve výšce
3 500 stop, když najednou zpozoroval dva bandity nízko pod
čumákem ve vzdálenosti sedmi deseti mil. Na pozadí země toho
Jack na obrazovce moc neviděl, takže zvedl hlavu a v tu chvíli
spatřil dva MiGy-19, jak si to namířili přímo mezi ně a druhou
F-4. Pár mil za devatenáctkami se objevily čtyři MiGy-17. Jak
Mugs později poznamenal, vypadalo to, že se s MiGy-17 doslova
roztrhl pytel.
Oba letouny Chargers se ocitly v nezáviděníhodné situaci,
protože během okamžiku čelily přesile 6:2. Nyní se Phantomy
rozdělily a každá osádka bojovala sama za sebe. Rabb s Crandallem
byli po celou dobu spíše v defenzívě.
Mugs prudce zatočil a přidal plyn, aby se dostal za jednu z devatenáctek.
V tom okamžiku na něj ale Jack zakřičel, že na osmé po nich pálí
jeden MiG-17, zatímco další se řítí přímo proti nim. Aby se Mugs
vyhnul dvěma smrtelným hrozbám najednou, naložil na ubohou F-4 „pár
set“ géček navíc, alespoň tak by se to mohlo nezávislému
pozorovateli jevit. Provedl manévr, jehož průběh později s uspokojením
charakterizoval jako „razantní změnu úhlů stoupání a náklonu“.
Jejich Rock River 100 sice ztratil rychlost, ale po vyrovnání se
dostal přímo za jeden
MiG-17. Když po letech Mugs znovu popisoval tento souboj, uvedl,
že nejvíce se mu na celé věci líbilo, že měl před sebou stejného
vietnamského drivera, který je ještě před chvílí solil z osmé
hodiny. Vypuštěné AIM-9 se však MiG ostrou zatáčkou vyhnul.
Vzápětí Mugs s Jackem odpálili druhý Sidewinder na další MiG,
ale i tomu se podařilo střelu vymanévrovat. Zbývaly jen poslední
dvě AIM-9. Jediným pozitivem byla změna poměru sil na 4:2, to
poté, co se obě devatenáctky z boje odpoutaly.
Poslední tři minuty Jack strávil s hlavou vytočenou o 180° a snažil
se co nejlépe střežit prostor kolem letadla. Nyní varoval před
dalším MiGem, který se usadil na čtvrté hodině a směrem k Phantomu
posílal obrovské granáty ráže 37?mm. Mugs se rozhodl, že
vietnamského pilota vymanévruje, ale ten se zjevně držel zpátky
a čekal, až se Phantom „amerických vzdušných pirátů“ objeví
přímo před tupým čumákem MiGu a hlavněmi jeho kanonů.
Jack mluví o svém pilotovi s velkým uznáním: „Mugs strávil
v MiGu-17 pěknou řádku hodin a věděl, že v tu chvíli nás ten
chlápek nemůže vidět. Potlačil řídicí páku, při záporném
přetížení vypnul forsáž a otevřel brzdící štíty. Zeleně
kamuflovaný MiG-17 nás ukázkově předletěl a my jsme jasně
zahlédli tři kanony na jeho přídi!“ Když se objevil před Rock
River Double Nuts, Mugs za ním poslal jeden Sidewinder. MiGu
odpadl ocas a pilot se katapultoval.
Mugs a Jack se nepřestávali rozhlížet kolem sebe. Záhy spatřili
druhý Phantom s osádkou Rabb/Crandall, jak má na šesté dalšího
banditu. Mugs rádiem vzkázal Mikeovi, aby se prodloužil
východním směrem a tím přivedl MiG před ně. Pilot MiGu však
zcela neočekávaně zatočil doprava, čímž se dostal přímo před
Mugse. Stejný scénář jako před chvílí: vypuštění Sidewinderu,
exploze, odpadává překryt kabiny, pilot si v praxi ověřuje
správnou funkci vystřelovací sedačky a je po boji.
Chargers dostali čtyři MiGy v průběhu šesti dnů. Nebyl to špatný
život.
Dobré a špatné znamení
Mugs odešel od VF-161 na začátku srpna, aby převzal velení
Topgunu. Po emocemi naplněném rozloučení na palubě letadlové
lodi řekl svému RIO: „Hlídej si prdel.“ Pak si oba muži potřásli
rukou a Mugs zmizel.
Nyní Jack létal s novým pilotem, LCDR Mikem Doylem. Ráno 25.
srpna měli za sebou již dvanáctou společnou misi. Odpoledne
nasedli do BuNo 153020, Phantomu, se kterým Mugs s Jackem
dosáhli dvojnásobného vítězství, a odstartovali na další MiGCAP.
Přidělení tohoto stroje se dalo považovat za šťastné znamení,
ale dobrý pocit kazila jedna maličkost – tato mise byla jejich
třináctou.
Vletěli do oblasti s hustou obranou. Jackův panel výstražných
radiolokačních přijímačů vyváděl jak šílený. Do dnešního dne
Jack neví, kolik SA-2 tehdy na ně Vietnamci vypálili, zato si
ale pamatuje, jak levou rukou držel rukojeť sedačky, zatímco
pravou rukou odpaloval klamné dipóly. V tu chvíli Vietnamci
vypustili „tu, která není vidět“.
„Raketa explodovala nad kabinou a já věděl, že musíme ven.
Utrpěl jsem vážné zranění levé ruky, takže jsem za spodní
rukojeť zatáhl pravou. Katapultoval jsem se ve velké rychlosti,
asi tak 500 uzlů.“
V prudké turbulenci Jack ztratil helmu i kyslíkovou masku. Navíc
si vyvrtnul rameno a vykloubil oba lokty. Svého pilota již ale
nikdy nespatřil. Když se Jackovi otevřel padák, uviděl, jak po
něm ze země střílí skupinka rozlícených postaviček v černých
pyžamech. Naštěstí tihle farmáři nebo milicionáři, nikdy se
nedozvěděl, co byli tito lidé zač, nebyli právě dobrými střelci.
Po dopadu jej však rychle chytli a předali vojákům pravidelné
armády. Krátce poté se LT Jack C. Ensch stal řádným hostem „Hanojského
Hiltonu“.
Sedm měsíců v Hanoji
Sedm měsíců v zajetí shrnul Jack lakonicky: „Jídlo bylo mizerné
a pokojová služba nestála za nic.“ Ani o hostitelích se nedalo
v žádném případě říct, že by byli vstřícní. „Tři a půl dne
nehnuli prstem, aby mi ošetřili poraněná ramena, lokty nebo
palec. Jinak se na mně celkem vyřádili a má zranění hojně
využívali při mučení. Nakonec mi vietnamský „lékař“ amputoval
znetvořený palec a napravil lokty.“ Jack získal nový volací znak
– „Fingers“.
Dnes Jack vzpomíná na strach a nejistotu, která sužovala jeho i ostatní
válečné zajatce: „Naše pocity se střídaly jako na nějakém
šíleném kolotoči. Určitě si dovedete představit, jaké to asi pro
partu stíhačů bylo. Naštěstí všichni měli vynikající charakter.“
Stejné předpoklady, díky kterým Jack úspěšně vyšel z utkání se
šesti MiGy, tedy připravenost, vytrvalost a smysl pro týmovou
spolupráci, mu pomohly přežít také v Hanoji. „Když B-52 začaly
obracet Severní Vietnam vzhůru nohama, naše morálka šla prudce
nahoru,“ vzpomíná. Jack byl propuštěn ze zajetí 29. března 1973
a nastoupil do letadla, které ho odvezlo v rámci poslední fáze
operace Homecoming na Clark AFB.
V San Diegu na Jacka čekali Mugs spolu s většinou dalších
Chargers a samozřejmě také Jackova manželka Kathy s dcerami
Beth, Becky a Chris. Při vzpomínce na provizorní uvítací večírek,
který se konal v pokoji nemocnice v Balboa noc po jeho návratu,
se musí Jack smát: „Až do Vánoc 1972 Kathy nevěděla, jestli jsem
vůbec naživu, a teď byla se mnou v pokoji plném kluků od VF-161
a zůstala tam pěkně dlouho. Divím se, že se nechtěla se mnou
okamžitě nechat rozvést!“
Během dalších devíti měsíců Jack absolvoval fyzioterapii obou
paží a levé ruky. Jeho terapeutkou byla LT Sally Kieferová, „specialistka
na lámání kostí“, která podle Jacka neměla slitování. Nicméně,
odvedla skvělou práci a jen díky ní mohl Jack znovu téměř bez
omezení používat pravou i levou ruku.
Po propuštění z léčení se Jack chystal zahájit postgraduální
studium v Monterey, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Jednoho
odpoledne v lednu 1974 totiž seděl v důstojnickém klubu na
Miramaru s Mugsem, nyní velitelem Topgunu, a ComFAir CAPT
Scottem Lamoreauxem. Během oběda se Jack nechal slyšet, že by se
vůbec nebránil myšlence stát se výkonným důstojníkem v NFWS.
Slovo dalo slovo a Jack začal v Topgunu pracovat na koncepci
taktiky pro F-14. Ještě před nástupem na toto místo však znovu
usedl do kokpitu a prokázal své kvality. Funkci výkonného
důstojníka zastával dva a půl roku a během této doby pracoval
pro Mugse, LCDR Jacka „Stingera“ Readyho a „Cobru“ Ruliffsona.
Jack se pak přeškolil na F-14 a jeho funkci převzal LCDR Monroe
„Hawk“ Smith.
V červnu 1976 odešel Jack k VF-1, kde pro změnu zastával funkci
operačního důstojníka. Jeho velitelem nebyl samozřejmě nikdo
jiný než Mugs, se kterým jsou dodnes nejlepšími přáteli. Ensch,
který absolvoval celou kariéru námořního letce na F-4B, přiznává,
že jej výkony F-14 naprosto ohromily. V roce 1979 odešel od VF-1
a rok sloužil jako výkonný důstojník Jerryho „Thundera“ Unruha
u VF-124.
Aardvark One
V roce 1980 se Jack konečně dočkal – byl přidělen jako XO ke CDR
Erniemu Christensenovi, veliteli VF-114 „World Famous Fighting
Aardvarks“, kterého nakonec ve velitelské funkci vystřídal. „Varks
byli mezi námořními stíhači něco jako zlatokopové ze San
Francisca roku 1849. Každý se k nim chtěl dostat,“ říká Jack.
Morálka jednotky dosahovala stratosférických výšek a jediným
problémem Jacka Ensche bylo zajistit co nejvíce
charakteristických oranžových leteckých kombinéz. Plavba na
palubě USS America (CV-66), která začala v dubnu 1981, byla
dalším vyvrcholením Jackovy námořní kariéry. Výkonného
důstojníka mu tehdy dělal CDR Jay „Spook“ Yakeley (dnes v hodnosti
RADM).
Po pěti operačních plavbách, poměrně dlouhém působení v Topgunu
a absolvování Industrial College of the Armed Forces (ICAF) Jack
pracoval ve Washingtonu a v různých štábních funkcích. Dva roky
strávil na štábu CNO, ale nakonec se stejně vrátil na moře,
s Carrier Group 6 na palubách letadlových lodí Nimitz (CVN-68)
a Forrestal (CV-59) působil ve Středozemním moři. Po návratu do
Miramaru pracoval na štábu ComFitAEW Wingu a pak byl jmenován
velitelem NAS Key West.
Dobří velitelé i ti ostatní
Když v červnu 1995 Jack po třiceti letech u námořnictva odešel
do penze, měl mimo jiné zcela jasnou představu o vlastnostech
správného námořního velitele. „Pro mladé důstojníky je velmi
důležité, aby sledovali své nadřízené. Jakým způsobem jednají a velí,
anebo také jak v některých případech spíše nevelí. Dobří
velitelé na vás samozřejmě mají velký vliv, ale hodně se také
naučíte od těch špatných, protože zjistíte, jak se to dělat nemá.
Řekl bych, že nejdůležitější vlastností velícího je ochota své
lidi v krizi podržet a starat se o ně.“ Jack Ensch dodává, že
během své dlouhé kariéry, čítající více než 3 000 nalétaných
hodin a přes 800 přistání na letadlové lodi, si vždy vážil toho,
že má možnost pracovat s lidmi vysokých kvalit. „Neznám žádnou
další organizaci, která by zaměstnávala lidi takového kalibru,“
uzavírá své úvahy Jack „Fingers“ Ensch – velitel, NFO,
dvojnásobný MiG killer a Tailhooker.
Vysvětlivky:
Naval Training Center – Výcvikové středisko námořnictva
NFO (Naval Flight Officer) – námořní letecký důstojník
Naval Air Test Center – Zkušební středisko námořního letectva
Air Force Test Pilot School – Škola zkušebních pilotů USAF
RIO (Radar Intercept Officer) – operátor zbraňových systémů
Rock River Double Nuts – volací znak Rock River 100
Fingers – angl. „prsty“
********************
Osádka McKeown/Ensch byla jednou z nejúspěšnějších
co se týče počtu sestřelených MiGů ve Vietnamu. Oba portréty (Ensch
vlevo, McKeown vpravo) vznikly několik let po jejich vítězném
souboji nad letištěm Kep v roce 1972, za který každý obdržel
svůj Navy Cross.
The McKeown/Ensch team was one of the most successful in
dispatching MiGs during the Vietnam War. Ensch (left) and
McKeown (right) are shown several years after their engagement
wearing the Navy Cross won as a result of downing two MiGs over
Kep Airfield in 1972.
Po urputném boji se šesti MiGy McKeown a Ensch dosáhli v rychlém
sledu dvou vítězství. V prvním případě Rock River 100 využil
chyby pilota MiGu-17 a vzápětí jej sestřelil střelou Sidewinder.
After a fierce battle with six MiGs, McKeown and Ensch scored
two victories moments apart. In the first victory, Rock River
100 capitalizes on a MiG-17’s error to score with a Sidewinder
missile.
BuNo 153020, Rock River 100, který pak skončil ve vietnamské
džungli.
BuNo 153020, Rock River 100 in flight.
Obě osádky na výsluní v přípravné místnosti Chargers po návratu
z bojového letu. Zleva:
LT Mike Rabb, LT Jack Ensch, LCDR Mugs Keown a LTJG Ken
Crandall. Před nimi sedí zády k objektivu velitel VF-161 CDR
Wayne „Deacon“ Connell.
The victorious crews enjoy the limelight in the Charger ready
room following the flight’s recovery. From left: LT Mike Rabb,
LT Jack Ensch, LCDR Mugs Keown a LTJG Ken Crandall. VF-161
skipper CDR Wayne “Deacon” Connell (foreground) observes.
Vězení Hoa Lo v centru Hanoje známé jako „Hanojský Hilton“,
které bylo Jackovým „domovem“ dlouhých sedm měsíců poté, co SAM
zasáhla jeho letoun a zabila pilota LCDR Mika Doyleho. Ensch byl
z Hiltonu propuštěn v poslední skupině zajatců 29. března 1973.
The Hoa Lo prison in downtown Hanoi, commonly known as the
“Hanoi Hilton”, was “home” to Ensch for seven months following
a hit by a SAM that killed his pilot, LCDR Mike Doyle. Ensch was
released with the last group of captives on 29 March 1973.
LT Ensch je předáván zpět americkým úřadům během krátkého, ale
emocemi naplněného ceremoniálu na hanojském letišti Gia Lam 31.
března 1973.
LT Ensch is returned to U.S. control in short but emotionally
charged ceremony at Hanoi’s Gia Lam Airport, 31 March 1973.
Ensch se vítá se svou rodinou na NAS Miramar v dubnu 1973.
Enschova matka Helen drží jeho dceru Chris, zatímco další dvě
dcery Beth a Becky a samozřejmě manželka Kathy prožívají chvíli,
na kterou se tak dlouho těšily.
Ensch returns to welcoming arms of his family in a tearful
reunion at NAS Miramar, April 1973. Ensch’s mother, Helen, holds
his daughter Chris as Beth, wife Kathy and Becky enjoy
a long-awaited moment.
V lednu 1974 Ensch přijal nabídku funkce výkonného důstojníka
Topgunu na NAS Miramar, kterou zastával do června 1976.
Ensch in a choice assignment as XO of Miramar’s Topgun from
January 1974 to June 1976.
CAPT Jack C. Ensch jako velitel Naval Training Center hodnotí
svou třicetiletou dráhu u námořnictva. Nad ním visí jeho diplom
za dva sestřely MiGů a malba zobrazující jedno z těchto
vítězství.
CAPT Jack C. Ensch, as Commander, Naval Training Center, ponders
his 30-year Navy career. Above him is his double-MiG kill
certificate and the painting of one of his MiG kills.
Kalifornské San Diego, 29.11. 2005. Zleva: CDR Mike Roth; CAPT
Jack Ensch (Ret.); velitel základny Point Loma CAPT Mark Patton
a CAPT Phil Lamonica přestřihují maxinůžkami stuhu k nově
renovovanému softballovému hřišti.
San Diego, Calif. (Nov. 29, 2005). From left, CDR Mike Roth;
retired CAPT Jack Ensch; Commanding Officer, Naval Base Point
Loma, CAPT Mark Patton and CAPT Phil Lamonica cut the ribbon for
a newly renovated softball field.
Poděkování za tento poutavý článek letí k partě kluků z Tailhook
Association a jejich The Hook. Call the Ball!
Tomáš „Tailhooker“ Haladěj
