V úterý 13. června 1944, týden po spojenecké
invazi, zahlédli ráno ve 4.08 dva pozorovatelé Royal Observer
Corps ze stanoviště Mike 2 pevnosti Martello v Dymchurch v
jihovýchodní Anglii stín malého letadla doprovázeného podivným
nezvyklým zvukem a ohnivým chvostem. Spojenci dlouho a s obavami
očekávaný a geobbelsovskou propagandou halasně proklamovaný útok
tajnými zbraněmi Třetí říše byl zahájen. Flakregiment Nr. 155(W)
plukovníka Maxe Wachtela začal oné noci ze základen v Pas de
Calais v severní Francii s odpalováním letounových pum V-11)
proti Velké Británii. Během první noci se Wachtelovým podřízeným
podařilo vyslat do vzduchu deset střel, z nichž ovšem pouze
čtyři dolétly do Anglie. Zbývajících šest se odchýlilo od
stanoveného kursu a „zabloudilo“. I tak si ale premiérová noc
nasazení této zbraně vyžádala prvních šestatřicet obětí z řad
civilního obyvatelstva Albionu.
Ihned po napadení se rozeběhla energická protiopatření spojená s
intenzivními bombardovacími nálety spojeneckého letectva proti
cílům Noball – odpalovacím základnám V-1 na pobřeží Francie a
Belgie. Na jih Anglie, především do hrabství Kent, přes které
vedly příletové trasy bezpilotních střel k Londýnu, byly
soustředěny početné jednotky protiletadlového dělostřelectva,
světlometů a balónů. Významná role při potírání Diverů2)
připadla stíhacímu letectvu, zejména perutím situovaným na
základnách 11. skupiny Air Defence of the Great Britain. Pro co
nejefektivnější ničení V-1 bylo vytvořeno několik kooperujících
pásem obrany, později průběžně reorganizovaných tak, jak to
situace vyžadovala. Stíhači hlídkovali ve třech oblastech. První
se nacházela zhruba uprostřed kanálu La Manche na úrovni Dover –
Beachy Head, další nad pobřežím mezi Doverem a Newhavenem a
poslední hlídkové pásmo bylo dále ve vnitrozemí mezi Haywards
Heath a Ashfordem. Poté následoval prostor soustředění
protiletadlového dělostřelectva a těsně před Londýnem pak
balónové přehrady jednotek Balloon Command. Již v prvních dnech
kampaně se ukázalo, že právě stíhači představují proti
letounovým střelám nejúčinnější obranný prostředek.
Velitel ADGB A/M Sir R. M. Hill KCB, MC, AFC do boje nasadil
především nejrychlejší stíhačky, které měl k dispozici a které
svými parametry umožňovaly účinný boj proti V-1. Ty sice
nemanévrovaly a neunikaly před palbou jako klasický letoun, ale
svou rychlostí kolem 650 km/h zůstávaly „tvrdým oříškem k
rozlousknutí“ pro většinu spojeneckých letounů. Do první linie
bojů v této kampani tak nastoupil především 150. wing Tempestů
Mk.V z Newchurche, 24. wing Spitfirů Mk.XIV z West Mallingu a
133. wing Mustangů Mk.III z Brenzettu, jimž ve dne okrajově
sekundovaly další jednotky se standardní výzbrojí
reprezentovanou hlavně Spitfiry Mk.IX. V noci se pak v honbě za
Divery angažovaly převážně stíhací Mosquita a letka Tempestů od
Fighter Interception Unit. Taktika ničení letounových pum se
časem ustálila na zahájení střelby ve vzdálenosti ne menší nežli
200 metrů tak, aby po explozi pumy nebyl ohrožen útočící letoun.
Vcelku standardní útok na přímo letící vzdušný cíl.
23. června 1944, jedenáctý den kampaně, se ovšem zrodila nová
metoda jak V-1 zneškodnit. Bezprecedentní, a jak už to v podobně
vypjatých situacích bývá, vzniklá nouzovou improvizací. Toho dne,
respektive večera, se ve 21.50 z dráhy letiště West Malling za
burácení motorů Rolls-Royce Griffon odlepila dvojice Spitfirů
Mk.XIV. Za kniply obou strojů se do potemňující oblohy a vstříc
možnému stíhání „dárku“ vypuštěného z druhé strany Kanálu vydali
letci, kteří se do boje proti Němcům kdysi vydali z různých
končin světa. V kabině NH654 třiadvacetiletý Svobodný Francouz
F/L Jean „Mari“ P. E. Maridor DFC, v NH698 stejně starý
Australan F/O Kenneth „Ken“ R. Collier. U obou se toho dne
jednalo o již druhou společnou Anti-Diver patrolu. Patřili do
sestavy 91. „Nigeria“ perutě S/L N. A. Kynastona DFC & Bar,
která spolu se 41. perutí S/L R. H. Chapmana a nizozemskou 322.
perutí Maj K. C. Kuhlmanna DFC tvořila jádro 24. wingu W/C R. W.
Oxspringa DFC & 2 Bars vyzbrojeného Spitfiry s motory Griffon a
umístěného právě na zmíněné kentské základně.
Dvojice stíhačů se krátce po startu rozdělila a zamířila do
přiděleného sektoru nad jižním pobřežím. F/O Collier byl ve
vzduchu již tři čtvrtě hodiny, když krátce po půl jedenácté
spatřil nad Beachy Head v šeru nejasný obrys blížící se V-1.
Puma si to do vnitrozemí mířila kurzem 330° ve výšce kolem 760
metrů. Australan ve svém Spitfiru DL ○ F na nic nečekal, zvýšil
výkon motoru a Diver zakrátko poměrně bez problémů dohnal. Po
přiblížení a usazení do optimální bezpečné střelecké pozice za
ocasem pumy zahájil palbu. Nepřesnou, neboť V-1 dále nerušeně
pokračovala v letu k cíli. Collier znovu a znovu mačkal spoušť
na řídící páce až do vypotřebování veškeré kanonové i kulometné
munice, ale bez patrného výsledku. Diver se Spitfirem v závěsu
dál polykal kilometry směrem k městu na Temži, když zarputilého
pronásledovatele napadl neobvyklý, riskantní nápad. Začal
zkracovat vzdálenost mezi svým strojem a smrtonosným letounkem.
Když se v souběžném letu ocitl těsně vedle pumy, podstrčil pod
její nosnou plochu špičku svého křídla a jemným pohybem kniplu
ji vybočil z kurzu. Napoprvé neuspěl, ale při druhém pokusu
krátce nato již gyroskop nedokázal vychýlení V-1 vyrovnat. Diver
zbavený rovnováhy se překlopil a zřítil se k zemi u East
Grinsteadu jižně od Londýna, kde ve 22.40 explodoval. Nová
metoda byla na světě! O deset minut později, ve 22.50 kola
Collierova Spitfiru dosedla na dráhu domovského letiště.
Bezpochyby udivenému zpravodajskému důstojníkovi zbývalo jen
zanést do příslušného formuláře toto neobvyklé vítězství, pro
91. peruť toho dne už jedenácté. V součtu s dalšími od jiných
perutí dávalo celkovou sumu 25 V-1 zničených stíhači 23. června
1944.
Z obvykle udávaných 10 492 kusů V-1 vypuštěných na Velkou
Británii, jich mělo plných 1 979 zlikvidovat stíhací letectvo.
Mnoho pilotů nalezlo v jejich stíhání a ničení velkou zálibu.
Podstatné však bylo, že se jejich snaha neminula pronikavým
účinkem v podobě klesajících ztrát civilistů. Pozoruhodná akce
F/O Colliera – zničení letounové pumy pomocí křídla vlastního
letounu, proběhla během několika málo minut. Pro další stíhače,
kteří si později tuto adrenalinovou techniku boje osvojili, to
„…byla hra, z níž by neměla radost žádná pojišťovací společnost,“
jak se jeden z nich vyjádřil. Svým pojetím ale bezpochyby
vstoupila do dějin letecké války.
Kenneth Collier se okamžiku, kdy by mohl okolnosti vzniku nové
metody ničení V-1 probírat v mírových podmínkách, bohužel
nedočkal3). Během kampaně si na konto připsal celkem sedm
zneškodněných pum a dělil se tak s F/O Williamem „Billem“ C.
Marshallem o 11. místo v žebříčku nejúspěšnějších pilotů 91.
perutě. V její sestavě se pak během následujícího půlroku
aktivně zapojil do dalších operací. V drtivé většině typu Ramrod
– dálkových doprovodů mohutných svazů čtyřmotorových Lancasterů
a Halifaxů od Bomber Command útočících zejména na cíle v
samotném Německu. Z jedné z nich, Ramrodu 1394, 5. prosince
1944, se nevrátil a byl prohlášen za nezvěstného.
Vrchní velení RAF na pozdní dopoledne naplánovalo provést
souběžný útok proti dvěma místům v ruhrské pánvi. 56 Lancasterů
od 3. skupiny Bomber Command mělo v rámci výpomoci Američanům
zaútočit na schwammenauelskou přehradu na řece Roer, zatímco 94
Lancasterů od stejné skupiny se mělo se svým nákladem věnovat
důležitému komu-nikačnímu uzlu západní fronty, seřaďovacímu
nádraží v Hammu. Oba svazy mělo chránit několik stíhacích
wingů4). Ke vzdálenějšímu Hammu se vydal i Manston wing W/C T.
Balmfortha DSO, DFC složený z 91., 118., 124. a 504. peruti. „Devadesátjednička“
se za pošmourného zimního počasí provázeného velkou oblačností
odlepila od betonové dráhy manstonské základny v 10.45. V plné
síle 12 Spitfirů Mk.IX (plus jeden záložní, který se o hodinu
později vrátil na základnu) měla krýt návrat velkých bratrů. V
období blížícího se konce války a značně oslabené Luftwaffe
takřka rutinní úkol. K nelibosti pilotů provázený hlavně palbou
všudypřítomného a nebezpečného flaku, výjimečně kondenzačními
čarami nedostižitelných Me 262. Časy, kdy nebylo takřka dne, kdy
se z honů na V-1 vraceli s vystřílenými zásobníky, byly
nenávratně pryč. O době, kdy naposledy „smetli“ z oblohy
nepřátelský letoun, ani nemluvě. Inkoust na bojovém hlášení
takového vítězství zaschl již před třinácti měsíci. Události
tohoto svípu ale dostaly jiný spád.
Následující výpis z operačního deníku jednotky je až příliš
strohý, aby o osudu F/O Colliera napověděl něco víc. „Při letu k
místu setkání s vracejícími se bombardéry byly severovýchodně od
Weselu spatřeny dva velké boxy FW 190 (sic) a Me 109, letící ve
stejné výšce. Peruť provedla čelní útok. F/L Marshall zaútočil
na čtyřčlennou sekci Me 109. Nezpozoroval žádné zásahy, ale
čísla 2 a 3 této sekce se srazila a byla zničena. F/O Faulkner
se dostal za ocas dalšího a vypálil dvousekundovou dávku ze sta
yardů pozorujíc zásahy. Stodevítka zamířila k zemi, kde
havarovala. F/O Topham přistál v Gilze Rijen s menšími problémy
s motorem a nárokuje jeden Me 109 poškozený. F/O Collier je po
této operaci nezvěstný.“ Parta kolem velitele S/L P. M. Bonda po
návratu na domovskou základnu ve 13.00 nejdříve živila naději,
že se oblíbený Australan odněkud telefonicky ozve nebo později
přijde zpráva od Němců, že skončil v zajetí. Vše se ukázalo jako
příliš optimistické. Rodák z Glebe v Novém jižním Walesu se svým
Spitfirem LF Mk.IXC, MK587, havaroval u uhelného dolu v
Scholvenu, severně od Gelsenkirchenu a zahynul. Padl na měsíc
přesně po svých čtyřiadvacátých narozeninách. Jeho tělesné
ostatky byly nalezeny a později pochovány na válečném hřbitově v
Rheinbergu do hrobu 8.A.13.
„Rozpitvání“ uvedeného boje (detailně provedené mimo rámec
tohoto článku) pomůže určit i protivníky z řad Luftwaffe.
Britské formaci se na odpor postavily tři Gruppe z
Jagdgeschwader 27. IV. Gruppe se střetla s částí kanadské 412.
perutě, která se vracela z hloubkového útoku na železnice u
Coesfeldu. I. a II./JG 27 spěšně startující kolem 11.00 z
Achmeru se na svých Bf 109 G zaměřily na Manston wing. S ním v
následných bojích přišly o sedm strojů a čtyři piloty při dvou
vlastních sestřelech. Hlavní podíl na uvedeném nesla 91. peruť,
která se vypořádala především s II. Gruppe Hptm. Kellera. Jedním
ze sestřelených, ale zároveň jediným, kdo od ní hlásil vítězství,
byl Fw. Prohaska
z 5. Staffel. Ještě předtím, než se sám zraněn zřítil u Bueru,
nárokoval sestřel severně od Scholvenu v 11.43 ve výšce 7 000
metrů. Časově i místně to koresponduje s údaji k havárii F/O
Colliera. Velmi zajímavé je, že obě lokality od sebe dělí
pouhých 5 kilometrů. Nabízí se tedy domněnka, zda se oba „nesundali“
navzájem. Buď střelbou, nebo i srážkou během čelního útoku. Ať
už byly Australanovy poslední chvíle jakékoli, toho, za co
bojoval, se nedožil. Mír se do Evropy vrátil až za pět měsíců.
Poznámky:
1) Název používaný nacistickou propagandou. Tovární označení
letounku/pumy o délce 7,9 metru a rozpětí 5,3 metru (nesoucí cca
850 kg výbušnin), bylo Fi 103, v kódu OKW pak FZG 76.
2) Kódové označení Spojenců pro V-1. Dalšími z používaných názvů
pro tuto zbraň byly „Buzz bomb“ nebo „Doodle bug“. Autor při
použití odpovídajícího označení vychází z hlášení pilotů 91.
perutě tak, jak je doloženo v AIR 50/39.
3) Skutečnost, že zahynul ještě během války, a fakt, že se
operační záznamy perutě po válce na dlouhou doby ztratily,
nechtěně přispěla k dlouholetým dohadům, kdo byl oním prvním
odvážlivcem.
4) Doprovodu nad Schwammenauel se v sestavě North Weald wingu
zúčastnily i všechny tři československé stíhací perutě.
Prameny:
1. Osobní korespondence
2. Internet
3. MS Autoroute
4. National Archives: fondy AIR, Kew
5. Nejtek V.: Smrt se učí létat, Praha, 1990
6. Rawlings J.: Fighter Squadrons of the RAF and their Aircraft,
Bodmin, 1993
7. Shores Ch., Williams C.: Aces High 1, London, 1994
8. Shores Ch.: Aces High 2, London, 1999
9. Šnajdr M.: Stíhači kontra V1, Olomouc, 2001
10. Hall P.: No 91 „Nigeria“ Squadron, Botley, 2001
11. Foreman J.: The Fighter Command War Diaries 4,
Walton-on-Thames, 2002
Vysvětlivky:
ADBG –
Air Defence of Great Britain – jedno z velitelství RAF, bývalé
Fighter Command
KCB –
Knight Commander of the Most Honourable Order of the Bath –
Lázeňský řád ve stupni KCB
MC – Military Cross – Válečný kříž
AFC – Air Force Cross – Kříž letectva
Snímek stíhání V-1 Spitfirem pořízený přes tlusté čočky
teleobjektivu. Jde o finální fázi přiblížení k pumě předtím, než
podebrání jejího křídla „rozhodilo“ citlivý gyroskop a
zapříčinilo předčasný pád. Našlo se dost pilotů, kteří pomocí
této metody docílili více než jedno vítězství během jednoho letu.
An authentic photo capturing a V-1 missile being intercepted by
a Spitfire. It was taken through thick telephoto lenses. This
was the final stage before the fighter placed the wingtip under
that of the V-1 and caused the missile to lose control and
crash. There were a lot of pilots who employed this method and
managed to destroy several missiles in one sortie.
Jedna ze stovek Vergeltungswaffe V-1, která nedoletěla ke svému
cíli. Tato ne-vybuchlá puma skočila svůj let krátce po startu a
zřítila se u Rely v Pas de Calais.
One of hundreds of V-1s that did not reach their targets. This
unexploded bomb ended its flight shortly after its launch. It
crashed near Rely in Pas de Calais.
Mé poděkování za pomoc při přípravě článku směřuje k obyvatelům
země pod Řípem Janu Bobkovi a Marku Žatkovičovi a do Nizozemí
Ivo de Jongovi. S podklady k bokorysům pomohli Alex Smart z
Velké Británie a Christer Landberg ze Švédska.
