: :  Č A S O P I S  : :  REVI 65

Nová metoda, Michal Havrda

 

V úterý 13. června 1944, týden po spojenecké invazi, zahlédli ráno ve 4.08 dva pozorovatelé Royal Observer Corps ze stanoviště Mike 2 pevnosti Martello v Dymchurch v jihovýchodní Anglii stín malého letadla doprovázeného podivným nezvyklým zvukem a ohnivým chvostem. Spojenci dlouho a s obavami očekávaný a geobbelsovskou propagandou halasně proklamovaný útok tajnými zbraněmi Třetí říše byl zahájen. Flakregiment Nr. 155(W) plukovníka Maxe Wachtela začal oné noci ze základen v Pas de Calais v severní Francii s odpalováním letounových pum V-11) proti Velké Británii. Během první noci se Wachtelovým podřízeným podařilo vyslat do vzduchu deset střel, z nichž ovšem pouze čtyři dolétly do Anglie. Zbývajících šest se odchýlilo od stanoveného kursu a „zabloudilo“. I tak si ale premiérová noc nasazení této zbraně vyžádala prvních šestatřicet obětí z řad civilního obyvatelstva Albionu.
Ihned po napadení se rozeběhla energická protiopatření spojená s intenzivními bombardovacími nálety spojeneckého letectva proti cílům Noball – odpalovacím základnám V-1 na pobřeží Francie a Belgie. Na jih Anglie, především do hrabství Kent, přes které vedly příletové trasy bezpilotních střel k Londýnu, byly soustředěny početné jednotky protiletadlového dělostřelectva, světlometů a balónů. Významná role při potírání Diverů2) připadla stíhacímu letectvu, zejména perutím situovaným na základnách 11. skupiny Air Defence of the Great Britain. Pro co nejefektivnější ničení V-1 bylo vytvořeno několik kooperujících pásem obrany, později průběžně reorganizovaných tak, jak to situace vyžadovala. Stíhači hlídkovali ve třech oblastech. První se nacházela zhruba uprostřed kanálu La Manche na úrovni Dover – Beachy Head, další nad pobřežím mezi Doverem a Newhavenem a poslední hlídkové pásmo bylo dále ve vnitrozemí mezi Haywards Heath a Ashfordem. Poté následoval prostor soustředění protiletadlového dělostřelectva a těsně před Londýnem pak balónové přehrady jednotek Balloon Command. Již v prvních dnech kampaně se ukázalo, že právě stíhači představují proti letounovým střelám nejúčinnější obranný prostředek.
Velitel ADGB A/M Sir R. M. Hill KCB, MC, AFC do boje nasadil především nejrychlejší stíhačky, které měl k dispozici a které svými parametry umožňovaly účinný boj proti V-1. Ty sice nemanévrovaly a neunikaly před palbou jako klasický letoun, ale svou rychlostí kolem 650 km/h zůstávaly „tvrdým oříškem k rozlousknutí“ pro většinu spojeneckých letounů. Do první linie bojů v této kampani tak nastoupil především 150. wing Tempestů Mk.V z Newchurche, 24. wing Spitfirů Mk.XIV z West Mallingu a 133. wing Mustangů Mk.III z Brenzettu, jimž ve dne okrajově sekundovaly další jednotky se standardní výzbrojí reprezentovanou hlavně Spitfiry Mk.IX. V noci se pak v honbě za Divery angažovaly převážně stíhací Mosquita a letka Tempestů od Fighter Interception Unit. Taktika ničení letounových pum se časem ustálila na zahájení střelby ve vzdálenosti ne menší nežli 200 metrů tak, aby po explozi pumy nebyl ohrožen útočící letoun. Vcelku standardní útok na přímo letící vzdušný cíl.
23. června 1944, jedenáctý den kampaně, se ovšem zrodila nová metoda jak V-1 zneškodnit. Bezprecedentní, a jak už to v podobně vypjatých situacích bývá, vzniklá nouzovou improvizací. Toho dne, respektive večera, se ve 21.50 z dráhy letiště West Malling za burácení motorů Rolls-Royce Griffon odlepila dvojice Spitfirů Mk.XIV. Za kniply obou strojů se do potemňující oblohy a vstříc možnému stíhání „dárku“ vypuštěného z druhé strany Kanálu vydali letci, kteří se do boje proti Němcům kdysi vydali z různých končin světa. V kabině NH654 třiadvacetiletý Svobodný Francouz F/L Jean „Mari“ P. E. Maridor DFC, v NH698 stejně starý Australan F/O Kenneth „Ken“ R. Collier. U obou se toho dne jednalo o již druhou společnou Anti-Diver patrolu. Patřili do sestavy 91. „Nigeria“ perutě S/L N. A. Kynastona DFC & Bar, která spolu se 41. perutí S/L R. H. Chapmana a nizozemskou 322. perutí Maj K. C. Kuhlmanna DFC tvořila jádro 24. wingu W/C R. W. Oxspringa DFC & 2 Bars vyzbrojeného Spitfiry s motory Griffon a umístěného právě na zmíněné kentské základně.
Dvojice stíhačů se krátce po startu rozdělila a zamířila do přiděleného sektoru nad jižním pobřežím. F/O Collier byl ve vzduchu již tři čtvrtě hodiny, když krátce po půl jedenácté spatřil nad Beachy Head v šeru nejasný obrys blížící se V-1. Puma si to do vnitrozemí mířila kurzem 330° ve výšce kolem 760 metrů. Australan ve svém Spitfiru DL ○ F na nic nečekal, zvýšil výkon motoru a Diver zakrátko poměrně bez problémů dohnal. Po přiblížení a usazení do optimální bezpečné střelecké pozice za ocasem pumy zahájil palbu. Nepřesnou, neboť V-1 dále nerušeně pokračovala v letu k cíli. Collier znovu a znovu mačkal spoušť na řídící páce až do vypotřebování veškeré kanonové i kulometné munice, ale bez patrného výsledku. Diver se Spitfirem v závěsu dál polykal kilometry směrem k městu na Temži, když zarputilého pronásledovatele napadl neobvyklý, riskantní nápad. Začal zkracovat vzdálenost mezi svým strojem a smrtonosným letounkem. Když se v souběžném letu ocitl těsně vedle pumy, podstrčil pod její nosnou plochu špičku svého křídla a jemným pohybem kniplu ji vybočil z kurzu. Napoprvé neuspěl, ale při druhém pokusu krátce nato již gyroskop nedokázal vychýlení V-1 vyrovnat. Diver zbavený rovnováhy se překlopil a zřítil se k zemi u East Grinsteadu jižně od Londýna, kde ve 22.40 explodoval. Nová metoda byla na světě! O deset minut později, ve 22.50 kola Collierova Spitfiru dosedla na dráhu domovského letiště. Bezpochyby udivenému zpravodajskému důstojníkovi zbývalo jen zanést do příslušného formuláře toto neobvyklé vítězství, pro 91. peruť toho dne už jedenácté. V součtu s dalšími od jiných perutí dávalo celkovou sumu 25 V-1 zničených stíhači 23. června 1944.
Z obvykle udávaných 10 492 kusů V-1 vypuštěných na Velkou Británii, jich mělo plných 1 979 zlikvidovat stíhací letectvo. Mnoho pilotů nalezlo v jejich stíhání a ničení velkou zálibu. Podstatné však bylo, že se jejich snaha neminula pronikavým účinkem v podobě klesajících ztrát civilistů. Pozoruhodná akce F/O Colliera – zničení letounové pumy pomocí křídla vlastního letounu, proběhla během několika málo minut. Pro další stíhače, kteří si později tuto adrenalinovou techniku boje osvojili, to „…byla hra, z níž by neměla radost žádná pojišťovací společnost,“ jak se jeden z nich vyjádřil. Svým pojetím ale bezpochyby vstoupila do dějin letecké války.
Kenneth Collier se okamžiku, kdy by mohl okolnosti vzniku nové metody ničení V-1 probírat v mírových podmínkách, bohužel nedočkal3). Během kampaně si na konto připsal celkem sedm zneškodněných pum a dělil se tak s F/O Williamem „Billem“ C. Marshallem o 11. místo v žebříčku nejúspěšnějších pilotů 91. perutě. V její sestavě se pak během následujícího půlroku aktivně zapojil do dalších operací. V drtivé většině typu Ramrod – dálkových doprovodů mohutných svazů čtyřmotorových Lancasterů a Halifaxů od Bomber Command útočících zejména na cíle v samotném Německu. Z jedné z nich, Ramrodu 1394, 5. prosince 1944, se nevrátil a byl prohlášen za nezvěstného.
Vrchní velení RAF na pozdní dopoledne naplánovalo provést souběžný útok proti dvěma místům v ruhrské pánvi. 56 Lancasterů od 3. skupiny Bomber Command mělo v rámci výpomoci Američanům zaútočit na schwammenauelskou přehradu na řece Roer, zatímco 94 Lancasterů od stejné skupiny se mělo se svým nákladem věnovat důležitému komu-nikačnímu uzlu západní fronty, seřaďovacímu nádraží v Hammu. Oba svazy mělo chránit několik stíhacích wingů4). Ke vzdálenějšímu Hammu se vydal i Manston wing W/C T. Balmfortha DSO, DFC složený z 91., 118., 124. a 504. peruti. „Devadesátjednička“ se za pošmourného zimního počasí provázeného velkou oblačností odlepila od betonové dráhy manstonské základny v 10.45. V plné síle 12 Spitfirů Mk.IX (plus jeden záložní, který se o hodinu později vrátil na základnu) měla krýt návrat velkých bratrů. V období blížícího se konce války a značně oslabené Luftwaffe takřka rutinní úkol. K nelibosti pilotů provázený hlavně palbou všudypřítomného a nebezpečného flaku, výjimečně kondenzačními čarami nedostižitelných Me 262. Časy, kdy nebylo takřka dne, kdy se z honů na V-1 vraceli s vystřílenými zásobníky, byly nenávratně pryč. O době, kdy naposledy „smetli“ z oblohy nepřátelský letoun, ani nemluvě. Inkoust na bojovém hlášení takového vítězství zaschl již před třinácti měsíci. Události tohoto svípu ale dostaly jiný spád.
Následující výpis z operačního deníku jednotky je až příliš strohý, aby o osudu F/O Colliera napověděl něco víc. „Při letu k místu setkání s vracejícími se bombardéry byly severovýchodně od Weselu spatřeny dva velké boxy FW 190 (sic) a Me 109, letící ve stejné výšce. Peruť provedla čelní útok. F/L Marshall zaútočil na čtyřčlennou sekci Me 109. Nezpozoroval žádné zásahy, ale čísla 2 a 3 této sekce se srazila a byla zničena. F/O Faulkner se dostal za ocas dalšího a vypálil dvousekundovou dávku ze sta yardů pozorujíc zásahy. Stodevítka zamířila k zemi, kde havarovala. F/O Topham přistál v Gilze Rijen s menšími problémy s motorem a nárokuje jeden Me 109 poškozený. F/O Collier je po této operaci nezvěstný.“ Parta kolem velitele S/L P. M. Bonda po návratu na domovskou základnu ve 13.00 nejdříve živila naději, že se oblíbený Australan odněkud telefonicky ozve nebo později přijde zpráva od Němců, že skončil v zajetí. Vše se ukázalo jako příliš optimistické. Rodák z Glebe v Novém jižním Walesu se svým Spitfirem LF Mk.IXC, MK587, havaroval u uhelného dolu v Scholvenu, severně od Gelsenkirchenu a zahynul. Padl na měsíc přesně po svých čtyřiadvacátých narozeninách. Jeho tělesné ostatky byly nalezeny a později pochovány na válečném hřbitově v Rheinbergu do hrobu 8.A.13.
„Rozpitvání“ uvedeného boje (detailně provedené mimo rámec tohoto článku) pomůže určit i protivníky z řad Luftwaffe. Britské formaci se na odpor postavily tři Gruppe z Jagdgeschwader 27. IV. Gruppe se střetla s částí kanadské 412. perutě, která se vracela z hloubkového útoku na železnice u Coesfeldu. I. a II./JG 27 spěšně startující kolem 11.00 z Achmeru se na svých Bf 109 G zaměřily na Manston wing. S ním v následných bojích přišly o sedm strojů a čtyři piloty při dvou vlastních sestřelech. Hlavní podíl na uvedeném nesla 91. peruť, která se vypořádala především s II. Gruppe Hptm. Kellera. Jedním ze sestřelených, ale zároveň jediným, kdo od ní hlásil vítězství, byl Fw. Prohaska
z 5. Staffel. Ještě předtím, než se sám zraněn zřítil u Bueru, nárokoval sestřel severně od Scholvenu v 11.43 ve výšce 7 000 metrů. Časově i místně to koresponduje s údaji k havárii F/O Colliera. Velmi zajímavé je, že obě lokality od sebe dělí pouhých 5 kilometrů. Nabízí se tedy domněnka, zda se oba „nesundali“ navzájem. Buď střelbou, nebo i srážkou během čelního útoku. Ať už byly Australanovy poslední chvíle jakékoli, toho, za co bojoval, se nedožil. Mír se do Evropy vrátil až za pět měsíců.
Poznámky:
1) Název používaný nacistickou propagandou. Tovární označení letounku/pumy o délce 7,9 metru a rozpětí 5,3 metru (nesoucí cca 850 kg výbušnin), bylo Fi 103, v kódu OKW pak FZG 76.
2) Kódové označení Spojenců pro V-1. Dalšími z používaných názvů pro tuto zbraň byly „Buzz bomb“ nebo „Doodle bug“. Autor při použití odpovídajícího označení vychází z hlášení pilotů 91. perutě tak, jak je doloženo v AIR 50/39.
3) Skutečnost, že zahynul ještě během války, a fakt, že se operační záznamy perutě po válce na dlouhou doby ztratily, nechtěně přispěla k dlouholetým dohadům, kdo byl oním prvním odvážlivcem.
4) Doprovodu nad Schwammenauel se v sestavě North Weald wingu zúčastnily i všechny tři československé stíhací perutě.

Prameny:
1. Osobní korespondence
2. Internet
3. MS Autoroute
4. National Archives: fondy AIR, Kew
5. Nejtek V.: Smrt se učí létat, Praha, 1990
6. Rawlings J.: Fighter Squadrons of the RAF and their Aircraft, Bodmin, 1993
7. Shores Ch., Williams C.: Aces High 1, London, 1994
8. Shores Ch.: Aces High 2, London, 1999
9. Šnajdr M.: Stíhači kontra V1, Olomouc, 2001
10. Hall P.: No 91 „Nigeria“ Squadron, Botley, 2001
11. Foreman J.: The Fighter Command War Diaries 4, Walton-on-Thames, 2002
Vysvětlivky:
ADBG –
Air Defence of Great Britain – jedno z velitelství RAF, bývalé Fighter Command
KCB –
Knight Commander of the Most Honourable Order of the Bath – Lázeňský řád ve stupni KCB
MC – Military Cross – Válečný kříž
AFC – Air Force Cross – Kříž letectva

 


Snímek stíhání V-1 Spitfirem pořízený přes tlusté čočky teleobjektivu. Jde o finální fázi přiblížení k pumě předtím, než podebrání jejího křídla „rozhodilo“ citlivý gyroskop a zapříčinilo předčasný pád. Našlo se dost pilotů, kteří pomocí této metody docílili více než jedno vítězství během jednoho letu.
An authentic photo capturing a V-1 missile being intercepted by a Spitfire. It was taken through thick telephoto lenses. This was the final stage before the fighter placed the wingtip under that of the V-1 and caused the missile to lose control and crash. There were a lot of pilots who employed this method and managed to destroy several missiles in one sortie.
 


Jedna ze stovek Vergeltungswaffe V-1, která nedoletěla ke svému cíli. Tato ne-vybuchlá puma skočila svůj let krátce po startu a zřítila se u Rely v Pas de Calais.
One of hundreds of V-1s that did not reach their targets. This unexploded bomb ended its flight shortly after its launch. It crashed near Rely in Pas de Calais.



Mé poděkování za pomoc při přípravě článku směřuje k obyvatelům země pod Řípem Janu Bobkovi a Marku Žatkovičovi a do Nizozemí Ivo de Jongovi. S podklady k bokorysům pomohli Alex Smart z Velké Británie a Christer Landberg ze Švédska.

 

ZPĚT
Copyright © 2004 REVI, Webmaster - Jakub Vilingr, Graphics - Luboš Pavel